Přihláška pohledávky z ručení podle § 68 zákona o obchodních korporacích do insolvenčního řízení
„Sankční“ ručení podle § 68 z. o. k. [účinnost do 31.12. 2020 – (1) Soud může na návrh insolvenčního správce nebo věřitele obchodní korporace rozhodnout, že člen nebo bývalý člen jejího statutárního orgánu ručí za splnění jejích povinností, jestliže … a) bylo rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku, a … b) člen nebo bývalý člen statutárního orgánu obchodní korporace věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku podle jiného právního předpisu, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokladatelné. …(2) Odstavec 1 se nepoužije na člena nebo bývalého člena statutárního orgánu obchodní korporace, kteří byli do funkce prokazatelně ustaveni za účelem odvrácení úpadku nebo jiné nepříznivé hospodářské situace obchodní korporace a svou funkci vykonávali s péčí řádného hospodáře.“] vzniká teprve právní mocí rozhodnutí, ve kterém soud rozhodne, že člen (nebo bývalý člen) statutárního orgánu obchodní korporace ručí za splnění určitých (konkrétních) povinností obchodní korporace. Rozhodnutí soudu o žalobě podle § 68 z. o. k. je tudíž konstitutivní.
Pohledávka věřitele za (bývalým) členem statutárního orgánu obchodní korporace z titulu ručení podle § 68 z. o. k. (jež vzniká právní mocí rozhodnutí soudu o žalobě podle označeného ustanovení) je pohledávkou, která se uplatňuje podáním přihlášky podle § 165 insolvenčního zákona. Věřitel může svoji pohledávku za (bývalým) členem statutárního orgánu obchodní korporace z titulu ručení podle § 68 z. o. k. přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek tohoto (bývalého) člena statutárního orgánu jen tehdy, vznikne–li jeho pohledávka (tj. nabude-li právní moci rozhodnutí o žalobě podle § 68 z. o. k.) před rozhodnutím o úpadku, resp. před uplynutím propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek. V opačném případě jde o pohledávku, jež je vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení.
V projednávané věci žalobce podal žalobu až poté, kdy byl zjištěn úpadek a kdy již uplynula propadná lhůta pro přihlášení pohledávek. Pohledávka žalobce z titulu ručení tudíž nevznikla (a již ani vzniknout nemůže) před rozhodnutím o úpadku, resp. před uplynutím propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek. Vznikne-li (právní mocí rozhodnutí, jímž soud vyhoví žalobě), půjde o pohledávku, jež se v insolvenčním řízení neuspokojuje a jež se tudíž ani netýká majetkové podstaty dlužníka (člena statutárního orgánu) ve smyslu § 140c insolvenčního zákona. Označené ustanovení proto nebrání zahájení řízení o žalobě podle § 68 z. o. k.
(podle usnesení Nejvyššího soudu ČR spisové značky 27 Cdo 1169/2019, ze dne 11. 11. 2020)
Přihláška zajištěné „zástavní„ pohledávky do insolvenčního řízení
Jestliže se věc zatížená zástavním právem stala součástí majetkové podstaty dlužníka coby plnění z neúčinného právního jednání (právního úkonu) dlužníka (§ 205 odst. 4, § 239 odst. 4 věta první insolvenčního zákona) až po uplynutí propadné přihlašovací lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení, je zástavní věřitel oprávněn přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (coby zástavního dlužníka) zajištěnou „zástavní“ (peněžitou) pohledávku nejpozději ve lhůtě k tomu určené výzvou insolvenčního soudu; to platí bez zřetele k tomu, že věřitel nevyužil možnosti včas přihlásit do insolvenčního řízení (jako nezajištěnou) osobní pohledávku vůči dlužníku, k jejímuž zajištění bylo zřízeno předmětné zástavní právo.
(podle usnesení Nejvyššího soudu ČR senátní značky 29 NSČR 35/2019, ze dne 19. 11. 2020)
POZNÁMKA:
Ustanovení § 68 z. o. k. bylo zrušeno zákonem č. 33/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění zákona č. 458/2016 Sb., a další související zákony s účinností od 01.01. 2021.
Z důvodové zprávy:
Stávající problematickou úpravu ručení členů orgánů při úpadku obchodní korporace obsaženou v § 68 ZOK se navrhuje upravit po vzoru tzv. žaloby na doplnění pasiv známé z francouzské úpravy již od roku 1967.
Výhrady proti stávajícímu znění § 68 ZOK jsou mnohé. Za prvé je mu vytýkána nepropracovanost z hlediska procesní stránky věci (nejedná se o incidenční spor, což znamená, že spor týkající se ručení může skončit až po skončení konkursu, respektive po zániku obchodní korporace – například i pro obstrukce ze strany člena orgánu – a konstituování ručení v takové chvíli již není z důvodu jeho akcesority možné). Jedná se (podle většinového názoru právní doktríny) o institut sloužící k uspokojení majetkových zájmů jednotlivých věřitelů, přestože je již vedeno řízení o kolektivním řešení jejich nároků. To může vést k velmi nespravedlivým výsledkům: vždy bude zvýhodněn věřitel, který bude příslušným členem orgánu uspokojen jako první; u ostatních věřitelů hrozí, že se svého práva nebudou moci fakticky domoci (nedostatek majetku na straně člena orgánu). Přestože se zbývající věřitelé budou moci ve vyšší míře (o to, co získal věřitel od člena statutárního orgánu) uspokojit z majetkové podstaty obchodní korporace, majetkové uspořádání nebude ideální; nejrychlejší věřitel je oproti zbývajícím věřitelům stále zvýhodněn (na rozdíl od situace, kdy by plnění od člena statutárního orgánu připadlo do majetkové podstaty upadnuvší obchodní korporace). Věřitel také vůbec nemusí svou pohledávku přihlašovat v insolvenčním řízení a může bez ohledu na toto kolektivní řízení žádat pro sebe uspokojení na ručiteli. To se jeví v rozporu s účelem jednak insolvenčního řízení (kolektivní uspokojení na poměrném principu), jednak se samotnou koncepcí § 68, která stojí na prolomení majetkové samostatnosti obchodní korporace. Konečně úprava § 68 ZOK bývá kritizována i pro přílišnou tvrdost vůči členům orgánů.
Navrhuje se tedy – s nezbytnou adaptací českému právnímu řádu – převzít institut známý z francouzského obchodního práva, tzv. žalobu na doplnění pasiv (franc. la responsabilité pour insuffisance d’actif, dříve l’action en comblement de passif, čl. L 651-1 a násl. Code de commerce). Shodně se stávající úpravou je účelem tohoto institutu poskytnout věřitelům obchodní korporace dodatečné prostředky na uspokojení jejich pohledávek, kterého se jim v důsledku porušení povinností členy statutárního orgánu nedostává. Podstatou žaloby na doplnění pasiv je, že bylo-li rozhodnuto o řešení úpadku obchodní korporace konkursem, jsou členové statutárního orgánu (současní, bývalí a faktičtí) povinni na základě rozhodnutí soudu doplnit vlastními prostředky nedostatečný majetek společnosti. Vymezení působnosti navrhovaného § 68 vychází z francouzského řešení – dopadá v zásadě na všechny právnické osoby vykonávající podnikatelskou činnost a jen na likvidační způsob řešení úpadku. Osoby, kterým může být povinnost uložena, jsou jednak (bývalí) členové statutárního orgánu a osoby v obdobném postavení a dále tzv. faktičtí a stínoví vedoucí (srov. navrhovaný § 69 odst. 2).
Povinnost doplnit majetek obchodní korporace, je–li její úpadek řešen konkursem, lze považovat za zvláštní případ povinnosti k náhradě škody, jejímiž podmínkami jsou (i) porušení povinnosti při řízení obchodní korporace (franc. faute de gestion), (ii) vznik škody spočívající v nedostatečné výši majetku, z něhož by mohli být uspokojeni věřitelé obchodní korporace, a (iii) příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a nedostatkem majetku (úpadkem). První podmínkou je porušení povinnosti na straně člena statutárního orgánu, tedy zejména povinnosti spravovat záležitosti společnosti, případně povinnosti k obchodnímu vedení závodu. Při posuzování jednotlivých případů je přitom třeba vycházet ze standardu výkonu funkce kladeného na členy volených orgánů – péče řádného hospodáře. Francouzská judikatura například dovodila odpovědnost v případě zkresleného vedení účetnictví, nepřiměřených či nevhodných investic, pokračování ve ztrátové činnosti bez přijetí patřičných opatření či v případě zpronevěry majetku obchodní korporace. Nedostatek majetku obchodní korporace představuje rozdíl mezi souhrnem dluhů obchodní korporace a hodnotou jejího majetku. Podle francouzského řešení je tato částka známa na konci insolvenčního řízení. Protože se jedná o institut fungující v rámci insolvenčního řízení, je třeba navázat na jeho instituty. V našem právním prostředí bude soud nedostatek majetku zjišťovat z konečné zprávy (§ 302 insolvenčního zákona). Tak například pokud bude čistý výtěžek zpeněžení majetkové podstaty 3 mil. Kč a zjištěné pohledávky věřitelů v celkovém objemu 5 mil. Kč, bude maximální výše, do které bude moci být odpovědnému členovi orgánu uložena povinnost k doplnění, činit 2 mil. Kč. O povinnosti doplnit pasiva se tak rozhoduje na konci insolvenčního řízení. Nicméně s ohledem na obavu budoucí solventnosti člena statutárního orgánu vydávají francouzské soudy také mezitímní rozhodnutí s tím, že o přesné částce bude rozhodnuto až v okamžiku, kdy bude známa. V konkrétním případě by částka měla odpovídat míře, jakou povinná osoba k nedostatku majetku přispěla; to je pak otázkou pečlivého hodnocení příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a nedostatkem majetku. Vztah příčiny a následku je přitom dán i tehdy, bylo-li porušení povinností pouze jednou z více příčin nedostatku majetku, proto je zde použito slovo „přispěl“ (franc. contribué); k tomu srov. rozhodnutí Kasačního soudu Cass. com., 30 novembre 1993, n° 91-20.554, Bull. civ. IV, n° 440. Pod pojem „přispěl“ je možné podřadit i případy nekonání. Nastane-li tedy z vnějších příčin (bez přičinění člena statutárního orgánu) hrozící úpadek, má bezpochyby člen statutárního orgánu povinnost učinit vše potřebné pro zabránění úpadku, nebo alespoň ke zmírnění škod, nelze-li jej již odvrátit (zejména včasným podáním insolvenčního návrhu). K tomu srov. rozhodnutí Kasačního soudu Cass. com., 10 janvier 2012, n°10-28.067. Jelikož se jedná o zvláštní druh odpovědnosti za škodu, je třeba aplikovat § 2915 a násl. občanského zákoníku, bude-li povinnost doplnit aktiva uložena více osobám. Přispělo-li tedy k úpadku více osob, budou zpravidla zavázány k náhradě společně a nerozdílně.
Oproti řešení francouzskému, ve kterém sice částka získaná od členů orgánů přechází do majetku obchodní korporace, ale následně je mezi věřitele distribuována pouze podle kritéria výše jejich pohledávek (tj. bez ohledu na postavení pohledávek v insolvenčním řízení), se navrhuje stanovit, že tato částka bude součástí majetkové podstaty a podle toho se s ní naloží. Navrhované řešení přispěje k co nejspravedlivějšímu rozložení získaných prostředků mezi jednotlivé věřitele upadnuvší obchodní korporace. Je třeba uvést, že právě francouzský způsob distribuce získaného plnění je tamní doktrínou kritizován.