Použití § 2 lex COVID na lhůtu pro zaplacení soudního poplatku

Ustanovení § 2 lex COVID [zákon č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řád – „(1) Zmeškal-li účastník nebo jeho zástupce v občanském soudním řízení lhůtu k provedení úkonu z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které účastníkovi nebo jeho zástupci znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo úkon učinit, promine soud zmeškání této lhůty podle § 58 občanského soudního řádu i v případech, ve kterých to zákon jinak vylučuje. … (2) O prominutí zmeškání lhůty rozhoduje soud, který je příslušný k projednání zmeškaného úkonu a rozhodnutí o něm, s výjimkou opravných prostředků, kde o prominutí zmeškání lhůty rozhoduje soud prvního stupně. … (3) Návrh na prominutí zmeškání lhůty v občanském soudním řízení z důvodu podle odstavce 1 je třeba podat do 15 dnů od ukončení nebo zrušení mimořádného opatření, z něhož plynulo omezení znemožňující nebo podstatně ztěžující učinění úkonu, a je třeba s ním spojit i zmeškaný úkon. Lhůta pro podání návrhu podle věty první však neskončí dříve než 15 dnů po ukončení nebo zrušení nouzového stavu. … (4) Zmeškal-li žalovaný lhůtu k vyjádření podle § 114b odst. 1 občanského soudního řádu z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které mu znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo vyjádření učinit, rozhodne soud na návrh žalovaného o prominutí zmeškání této lhůty a o zrušení rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 občanského soudního řádu. Pokud žalovaný proti rozsudku pro uznání podal i odvolání a návrhu podle věty první bylo pravomocně vyhověno, k odvolání se nepřihlíží.“]] je třeba vztáhnout per analogiam i na lhůtu pro zaplacení soudního poplatku, určenou ve výzvě podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 27 Cdo 2076/2021, ze dne 24. 8. 2022)

Exekuce na základě exekučního titulu získaného odporovou žalobou

Osoba, vůči níž se oprávněný jako věřitel domohl odporovatelnosti právního jednání spočívajícího v převodu majetku, má povinnost strpět exekuci dluhu dlužníka z tohoto majetku jen tehdy, když tento majetek nabyla přímo od dlužníka a nikoliv od osoby odlišné od dlužníka. Taková třetí osoba (zde povinný) totiž nemá k pohledávce oprávněného za dlužníkem žádný právní vztah. Rozsudek, kterým se oprávněný jako věřitel domohl odporovatelnosti darovací smlouvy uzavřené mezi povinným a osobou, která nemovité věci nabyla od dlužníka, tedy sám o sobě neopravňuje věřitele k tomu, aby se uspokojil z předmětných nemovitých věcí, jsou-li nyní ve vlastnictví osoby, která jich nabyla nikoliv od dlužníka, ale od osoby, která je získala od dlužníka. Neexistuje totiž pravomocné rozhodnutí, kterým se oprávněný s úspěchem domohl odporovatelnosti darovací smlouvy, kterou předmětné nemovitosti získal dřívější nabyvatel od dlužníka.

Jinými slovy – úspěch odporovací žaloby oprávněného proti osobě, která věc nenabyla od dlužníka, ale od dřívějšího nabyvatele, po právní stránce nastoluje situaci, jako by předmětná nemovitá věc náležela v pořadí prvnímu nabyvateli, nikoliv dlužníku. Proto exekuční titul získaný takovou odporovou žalobou nezakládá právo oprávněného uspokojit pohledávku za dlužníkem vůči pozdějšímu nabyvateli, protože mezi dlužníkem a pozdějším nabyvatelem takový exekuční titul nezakládá právní vztah, na jehož základě by pozdější nabyvatel měl povinnost strpět exekuční prodej nemovitostí, jež nabyl nikoliv od dlužníka, ale od dřívějšího nabyvatele.

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 20 Cdo 2186/2022, ze dne 1. 9. 2022)