Zamítnutí (jinak důvodné) žaloby podle § 2 odst. (3) o. z.

I. Ustanovení § 2 odst. 3 o. z. patří mezi právní normy s relativně abstraktní (neurčitou) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. I při použití normy s relativně abstraktní (neurčitou) hypotézou však musí soud vycházet ze všech okolností věci, nikoliv pouze z osobních a majetkových poměrů jedné ze stran sporu.

S ohledem na občanskoprávní zásadu, podle níž nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží [§ 3 odst. 2 písm. f) o. z.], lze zamítnutí (jinak důvodné) žaloby opřít pouze o zásadu upravenou v § 2 odst. 3 o. z. toliko ve zcela výjimečných případech a za mimořádných skutkových okolností. Těmito okolnostmi pak zpravidla nebudou (pouze) nepříznivé osobní a majetkové poměry žalovaného.

Poruší-li osoba svou právní povinnost úmyslně, a v důsledku tohoto úmyslného porušení povinnosti vznikne právo (nárok) jiné osobě, která k úmyslnému porušení povinnosti nijak nepřispěla, pak zásadně nevede ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění ve smyslu § 2 odst. 3 o. z., je-li takové právo (nárok) uplatněno u soudu, respektive soudem přiznáno.

II. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že neposuzoval-li odvolací soud všechny rozhodné skutečnosti, zejména způsob, jakým žalovaná péči řádného hospodáře porušovala, a odepřel žalobci jeho právo pouze na základě úpravy § 2 odst. 3 o. z., je jeho úvaha (která jej vedla k zamítnutí žaloby) zjevně nepřiměřená. Termín „bílý kůň“ (tj. osoba, která ve skutečnosti nikdy neměla v úmyslu funkci člena statutárního orgánu vykonávat a je jím pouze naoko, zpravidla za účelem obcházení či porušování zákona) je dostatečně znám i laické veřejnosti. Každé svéprávné osobě s rozumem průměrného člověka musí být zřejmé, že vykonávat funkci jednatele společnosti s ručením omezeným jako „bílý kůň„ představuje porušení povinností jednatele. Žalovaná povinnost vykonávat řádně funkci jednatelky porušovala s (minimálně) nepřímým úmyslem – věděla, že její (ne)konání může porušovat zákon a pro případ, že se tak stane, s tím byla srozuměna.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 27 Cdo 2293/2024, ze dne 25. 3. 2025)

Užívání předmětu nájmu po skončení nájmu prostoru sloužícího podnikání

Ustanovení § 2295 o. z. [„Pronajímatel má právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu až do dne, kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá.“] se na stanovení výše úhrady za užívání předmětu nájmu po skončení nájmu prostoru sloužícího podnikání sjednaného na dobu určitou do jeho vyklizení (odevzdání) nájemcem nepoužije. Protože v takovém případě jiné – speciální – ustanovení, z něhož by vyplýval způsob stanovení výše úhrady, občanský zákoník neobsahuje, je třeba výši úhrady stanovit podle principů bezdůvodného obohacení (§ 2991, 2999 o. z.).

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 26 Cdo 105/2025, ze dne 1. 4. 2025)