K výkonu povinnosti jednatele zajistit řádné vedení účetnictví

 

Vytvořením rezerv v případech a ve výši předvídaných zákonem (či společenskou smlouvou) nemůže být jakkoliv nezákonně zasaženo do práva společníků společnosti s ručením omezeným na podíl na zisku.

Pouze tehdy, pokud by jednatel vytvářel rezervy v rozporu se zákonem či společenskou smlouvou (např. v situaci, kdy pro jejich tvorbu nejsou naplněny zákonné předpoklady, popř. ve vyšším než zákonem předvídaném rozsahu), by bylo možné uvažovat o tom, že prostřednictvím takto (nezákonně) vytvořených rezerv byl (v rozporu se zákonem) snížen zisk, o jehož rozdělení může valná hromada rozhodnout. Jinak řečeno, bez posouzení, zda rezervy byly vytvořeny v souladu se zákonem (případně se společenskou smlouvou), není možné dovodit, že by prostřednictvím jejich tvorby bylo zasaženo do práva společníků na rozdělení zisku.

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 27 Cdo 2887/2020, ze dne 24. 11. 2021)

 

 

Nepoctivý záměr dlužníka; způsob uplatnění zajištěné pohledávky

 

I. Nepoctivý záměr dlužníka při podání návrhu na povolení oddlužení je třeba vždy zkoumat v každém konkrétním případě samostatně při zohlednění všech skutečností, které v insolvenčním řízení vyjdou najevo; okruh okolností přitom není předem omezen. Nepoctivý záměr dlužníka přitom není možné shledat pouze na základě skutečnosti, že dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení.

II. I v poměrech insolvenčního zákona účinného od 1. června 2019 platí, že je na uvážení věřitele, zda bude svou pohledávku v oddlužení uplatňovat jako zajištěnou, nebo ji přihlásí bez práva na „přednostní“ uspokojení, neboť je pro něj z ekonomického hlediska výhodnější být uspokojen jako věřitel nezajištěný; oba způsoby uspokojení kombinovat nelze.

Dosavadní judikatorní závěry ohledně způsobu uplatnění a uspokojení zajištěného věřitele v insolvenčním řízení tedy platí i v poměrech insolvenčního zákona ve znění od 1. června 2019 s tou podstatnou odchylkou, že insolvenční zákon výslovně stanovil pro oba (nově modifikované) způsoby oddlužení ve smyslu ustanovení § 398 odst. 1 insolvenčního zákona (oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty), že zajištění věřitelé se uspokojují jen z výtěžku zpeněžení zajištění (§ 398 odst. 2 věta poslední a odst. 4 věta poslední insolvenčního zákona). Již ze samotného znění insolvenčního zákona se tak nyní jednoznačně podává, že zajištění věřitelé nemohou být v oddlužení uspokojeni jiným způsobem; zejména se v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty neúčastní splátkového kalendáře a nemohou tak být uspokojeni spolu s nezajištěnými věřiteli (ani) v rámci mimořádné splátky nad rámec splátkového kalendáře.

Volba, zda svou pohledávku věřitel přihlásí jako zajištěnou, je pouze na něm; jím zvolený postup při uplatnění pohledávky (který případně vede k menší míře uspokojení) nelze přičítat k tíži dlužníka, a to ani v rámci posuzování (ne)poctivosti záměru dlužníka při podání návrhu na povolení oddlužení.

(podle usnesení Nejvyššího soudu ČR senátní značky 29 NSČR 125/2020, ze dne 2. 12. 2021)