Lhůta k podání žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. (1) písm. g) o. s. ř.

 

Žalobu pro zmatečnost podanou proto, že bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího, lze přípustně podat, ačkoli zde (dosud) není pravomocné soudní rozhodnutí, jímž byl soudce nebo přísedící uznán vinným ze spáchání takového trestného činu.

Ze skutečnosti, že žalobu pro zmatečnost lze podat z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. i před tím, než vůbec bylo zahájeno trestní stíhání soudce nebo přísedícího, nelze dovozovat, že jen proto by měl počátek běhu subjektivní lhůty k podání takové žaloby pro zmatečnost, určený podle § 234 odst. 4 o. s. ř., předcházet dni právní moci trestního rozsudku, jímž byl soudce nebo přísedící uznán vinným ze spáchání trestného činu, v důsledku kterého rozhodl v neprospěch účastníka.

Jelikož v těch případech, kdy trestní stíhání soudce nebo přísedícího není nepřípustné, zůstává předpokladem úspěšnosti žaloby pro zmatečnost podané z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. pravomocné odsouzení soudce nebo přísedícího pro trestný čin, plyne odtud, že všechny skutečnosti rozhodné pro úspěch takové žaloby pro zmatečnost mohou být účastníku řízení známy nejdříve dnem právní moci soudního rozhodnutí, jímž byl soudce nebo přísedící uznán vinným ze spáchání takového trestného činu.

Jinak řečeno, ten, kdo podává žalobu pro zmatečnost, se v těch případech, kdy trestní stíhání soudce nebo přísedícího není nepřípustné, dozví (ve smyslu § 234 odst. 4 o. s. ř.) o důvodu zmatečnosti uvedeném v § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř., tedy o tom, že bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího, nejdříve dnem právní moci soudního rozhodnutí, jímž byl soudce nebo přísedící uznán vinným ze spáchání takového trestného činu.

A ještě jinak řečeno, jestliže byl soudce nebo přísedící uznán vinným ze spáchání trestného činu, v jehož důsledku bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka řízení, začíná takovému účastníku řízení běžet lhůta k podání žaloby pro zmatečnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. nejdříve dnem právní moci rozhodnutí, kterým soud uznal soudce nebo přísedícího vinným ze spáchání takového trestného činu.

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 29 Cdo 1845/2023, ze dne 30. 4. 2024)

 

 

Okruh účastníků sporného řízení o určení dědického práva

 

Rozhodnutí soudu v řízení o žalobě na určení dědického práva může vyvolat právní účinky v řízení o pozůstalosti pouze za předpokladu, že usnesení, jímž byl účastník řízení o pozůstalosti odkázán k podání žaloby v občanském soudním řízení, splňuje požadavky vymezené ustanovením § 170 odst. 1 a 2 z. ř. s., tedy (mimo jiné) také poučení o tom, proti komu má být žaloba podána, případně (neobsahuje-li usnesení předmětné poučení a žalobce podal žalobu v souladu s takovým usnesením), že soud v občanském soudním řízení v tomto směru žalobce poučil, a že se tak řízení o určení dědického práva účastnili všichni účastníci řízení o pozůstalosti, jejichž dědické právo vedle sebe nemůže obstát.

Vyplývá-li z rozhodnutí o dědickém právu, resp. z fikce podle § 170 odst. 2 z. ř. s., že dědické právo některému z dosavadních dědiců nesvědčí, nepřestává být již samotnou touto skutečností (na rozdíl od dřívější úpravy) účastníkem řízení. Současná právní úprava (§ 170 odst. 3 z. ř. s.) vyžaduje, aby soud vydal ještě usnesení, kterým jeho účast v řízení ukončí. Vyřešení sporné otázky dědického práva v neprospěch účastníka totiž nemusí vždy vést k ukončení jeho účasti v řízení, svědčí-li mu dědické právo z jiného důvodu. Lze proto u skutkových sporů podle § 170 z. ř. s. v určitých případech akceptovat i postup, kdy po vyřešení sporu soud žádné další usnesení podle § 170 odst. 3 z. ř. s. nevydá (protože žádnému z účastníků nelze účast ukončit), bude v řízení pokračovat se stejnými účastníky, ale bude respektovat rozhodnutí soudu o sporné skutečnosti nebo fikci podle § 170 odst. 2 z. ř. s.

Vzhledem k tomu, že je nutné, aby rozhodnutí o sporné skutečnosti bylo závazné pro všechny účastníky řízení o pozůstalosti, vyžaduje se, aby se také všichni zúčastnili sporného řízení, a to podle svého stanoviska buď jako žalobci nebo na straně žalované. Jsou-li pasivní a ke spornému dědickému právu žádné stanovisko nezaujmou, musí být účastníky sporného řízení na straně žalované. O tom musí být odkázaní účastníci poučeni. V případě nedostatku takového poučení pozůstalostním soudem by měla být tato vada zhojena soudem ve sporném řízení prostřednictvím poučení o tom, kdo má být účastníkem tohoto řízení. Žalovaní dědici mají v řízení o žalobě postavení nerozlučných společníků (srov. § 91 odst. 2 o. s. ř.) a v případě, že žalobce některého z nich opomene, nemůže být jeho žalobě vyhověno.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 3806/2023, ze dne 5. 3. 2024)