Nárok na vrácení plnění z bankovní záruky

 

Okolnost, že bankovní zárukou byla zajištěna povinnost osoby, která nebyla stranou smlouvy o poskytnutí bankovní záruky, a nikoli povinnost osoby, která uzavřela s bankou smlouvu o poskytnutí bankovní záruky, avšak nebyla ve smluvním vztahu k věřiteli, je pro řešení otázky aktivní věcné legitimace k uplatnění (případného) nároku na vrácení plnění podle ustanovení § 321 odst. 4 obch. zák. právně nevýznamná. Ze žádného ustanovení obchodního zákoníku totiž nelze dovodit, že by bankovní zárukou nemohlo být zajištěno splnění závazku osoby odlišné od osoby, která uzavřela s bankou smlouvu o poskytnutí bankovní záruky.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 29 Cdo 1872/2019, ze dne 30. 3. 2021)

 

 

Použití složené a dosud nevrácené zálohy na náklady insolvenčního řízení

 

V poměrech projednávané věci je zjevné, že insolvenční navrhovatel k insolvenčnímu návrhu, doručenému insolvenčnímu soudu dne 9. března 2020, připojil listinu osvědčující zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč; uvedená částka byla připsána na účet insolvenčního soudu. Za stavu, kdy zmíněnou listinu doložil i k (novému) insolvenčnímu návrhu (doručenému insolvenčnímu soudu dne 16. března 2020, tj. poté, kdy insolvenční soud rozhodl, že se k prvnímu insolvenčnímu návrhu nepřihlíží a dal pokyn k vrácení složené zálohy, ale dříve, než byla záloha složiteli vrácena), nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že insolvenční navrhovatel projevil vůli použít složenou a dosud nevrácenou zálohu na náklady insolvenčního řízení pro jeho nový insolvenční návrh.

Skutečnost, že insolvenční soud posléze (nesprávně) vrátil insolvenčnímu navrhovateli složenou zálohu, není (v daných souvislostech) z hlediska (ne)možnosti odmítnout insolvenční návrh podle ustanovení § 128a odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona významná.

(podle usnesení Nejvyššího soudu ČR senátní značky 29 NSČR 54/2020, ze dne 27. 5. 2021)