K (ne)možnosti umořit blankosměnku

 

I. Blankosměnka zjevně není listinou, kterou (obecně) nelze umořit (§ 304 odst. 2 z. ř. s.), popřípadě listinou nepodléhající umoření (§ 304 odst. 3 z. ř. s.); jde zároveň o listinu, kterou je třeba předložit k uplatnění práva (§ 304 odst. 1 z. ř. s.). Umořit tedy lze i blankosměnku.

II. Jelikož z povahy blankosměnky a vyplňovacího práva k ní plyne, že předpokladem existence blankosměnky je vyplňovací právo (a současně platí, že vyplňovací právo nemůže existovat bez blankosměnky), prosadí se okamžikem umoření blankosměnky (právní mocí usnesení o umoření blankosměnky) i vyplňovací právo k blankosměnce.

Jde-li o samotnou realizaci vyplňovacího práva, Nejvyšší soud (vědom si možných technických obtíží s ní spojených) považuje za vhodné (a zpravidla potřebné), aby umořená blankosměnka (listina zobrazující podobu nahrazované blankosměnky) byla součástí výroku usnesení o umoření, které ji nahrazuje. Za stavu, kdy originál usnesení o umoření blankosměnky zůstává součástí spisu, zjevně nepřipadá v úvahu, aby osoba oprávněná z vyplňovacího práva k (umořené) blankosměnce toto právo realizovala (scházející údaje doplnila) přímo do tohoto originálu. Potud se nabízí, ač nejde o pozitivním právem výslovně upravený postup, např. možnost, aby soud prvního stupně k žádosti oprávněné osoby (zde navrhovatele) vyznačil na usnesení o umoření blankosměnky, které jí předtím doručil, nejen doložku právní moci, ale též údaj o tom, že právě toto (vyhotovení) usnesení bude nahrazovat umořenou blankosměnku.

I pro (doplněné) usnesení o umoření blankosměnky platí, že představuje listinu, jež ztělesňuje právo na zaplacení směnečného peníze, bez jejíhož předložení není výkon takového práva možný. Z hlediska splnění předpokladů pro vydání směnečného platebního rozkazu je proto rovnocennou náhradou originálu směnečné listiny.

 

III. Právní úprava obsažená v § 303 a násl. z. ř. s. neurčuje jako předpoklad umoření listiny (i) pravost podpisu osoby, která listinu vystavila (v poměrech směnky či blankosměnky pravost podpisu výstavce). Smyslem a účelem řízení (a rozhodnutí) o umoření směnky (blankosměnky) je totiž nahradit zničenou nebo ztracenou listinu, nikoli vyřešit otázku, zda tuto listinu vskutku podepsala (a je z ní zavázána) osoba na listině označená. Současně platí, že dlužníku náleží proti usnesení o umoření směnky všechny námitky, které by měl proti (umořovacím usnesením nahrazené) směnce; k jinému závěru nelze dospět ani tehdy, byla-li umořena blankosměnka; i v takovém případě má dlužník (po doplnění scházejících údajů oprávněným) k dispozici tytéž námitky, které by měl proti (doplněné) blankosměnce.

Jinak řečeno, závěr ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle něhož důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalovaného na směnce tíží žalobce (oprávněného ze směnky), se prosadí zásadně (až) v řízení o zaplacení směnky, a to bez ohledu na skutečnost, zda je právo na peněžité plnění uplatněno ze směnky, která byla (původně) vystavena jako blankosměnka, ze směnky nebo na základě listiny o umoření směnky (či blankosměnky).

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 29 Cdo 2073/2022, ze dne 29. 8. 2024)

 

 

Skutečný výtěžek zpeněžení ve smyslu § 298 insolvenčního zákona

 

Insolvenční soud v projednávané věci pochybil, když za účelem získání pokynu ke zpeněžení nemovitostí jednal toliko s druhým věřitelem, přičemž prvního věřitele opomněl. Za určitých okolností by takové pochybení skutečně mohlo vést k tomu, že insolvenční správce sám ponese náklady na zpeněžení překračující 5% limit uvedený v § 298 odst. 3 insolvenčního zákona [„ (1) Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna. … (2) Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením podle odstavce 4, nestanoví-li insolvenční soud jinak, a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce a částky připadající na uspokojení osoby podle odstavce 8 vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli. … (3) Proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle odstavce 2 mohou ostatní věřitelé a dlužník podat námitky do 7 dnů ode dne zveřejnění návrhu v insolvenčním rejstříku; k později podaným námitkám se nepřihlíží. K projednání včas podaných námitek nařídí insolvenční soud do 30 dnů jednání, při kterém rozhodne o tom, zda návrhu insolvenčního správce vyhoví. … (4) Náklady spojené se zpeněžením lze odečíst nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení; náklady spojené se správou nejvýše v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení. Se souhlasem zajištěného věřitele lze odečíst náklady i ve větším rozsahu. … (5) Zajištěnému věřiteli, který dosud nesplnil povinnost podle § 157 odst. 1, se vydá výtěžek zpeněžení po odečtení částky připadající na splnění této povinnosti. … (6) Pro zpeněžení podle § 293 se odstavec 2 použije jen tehdy, jestliže zajištěný věřitel dosud nesplnil povinnost podle § 230 odst. 3. … (7) Proti rozhodnutí o návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle odstavce 2 mohou podat odvolání jen dlužník, insolvenční správce, zajištěný věřitel, jemuž má být výtěžek vydán, a věřitel, který proti němu podal námitky. … (8) V případě, že je zpeněžena jednotka v domě a osoba odpovědná za správu domu a pozemku přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku související se správou domu a pozemku vůči vlastníku jednotky, uspokojí se tato pohledávka z výtěžku zpeněžení jednotky před uspokojením pohledávek zajištěných věřitelů podle odstavce 1, a to do výše jedné desetiny výtěžku zpeněžení po odečtení částek nákladů spojených se správou a zpeněžením podle odstavce 4, nestanoví-li insolvenční soud jinak, a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce.„].

Nelze zde však odhlédnout od skutečnosti, že smlouva o archivaci a kupní smlouva byly uzavřeny nejen v časové, ale i ekonomické souvislosti, o čemž svědčí též způsob, jakým byl v rámci výběrového řízení vybírán zájemce o koupi nemovitostí. Nemovitosti byly od počátku nabízeny k prodeji pod podmínkou, že se kupující zaváže ke zpracování, uložení a skartaci písemností, které byly v nabízených nemovitostech uloženy a které bránily v jejich prodeji za vyšší částku. Potenciální kupující v tomto směru nabízeli cenu, za niž jsou ochotni uvedenou činnost vykonat, a jejich nabídky byly hodnoceny (mimo jiného) podle čistého výtěžku prodeje nemovitostí, tj. nabídnuté kupní ceny po odečtení ceny za zpracování, uložení a skartaci písemností. Jinak řečeno, archivace písemností uskladněných v nemovitostech představovala z ekonomického hlediska částečné protiplnění za převod nemovitostí.

Byť tento postup označil odvolací soud za účelný, respektive nutný, považoval jej bez dalšího za náklady spojené se zpeněžením ve smyslu § 298 odst. 3 insolvenčního zákona. Nezabýval se však přitom otázkou, zda nešlo v případě kupní smlouvy a smlouvy o archivaci o závislé smlouvy ve smyslu § 275 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2013. Kdyby tomu tak bylo (a šlo by o „jediný obchod“, pouze provedený prostřednictvím dvou „relativně samostatných“ smluv), představoval by skutečný výtěžek zpeněžení jinou částku.

Nabízí-li tak insolvenční správce k prodeji nemovitosti z majetkové podstaty pod podmínkou, že se kupující zaváže ke zpracování, uložení a skartaci písemností, které jsou v nemovitostech uloženy a které brání jejich prodeji za vyšší částku, představu cena archivace písemností z ekonomického hlediska částečné protiplnění za převod nemovitostí. Skutečný výtěžek zpeněžení nemovitostí tak představuje dosažená kupní cena po odečtení částky, která byla vynaložena na zpracování, uložení a skartaci písemností, které se v nemovitostech nacházejí.

(podle usnesení Nejvyššího soudu senátní značky 29 NSČR 202/2022, ze dne 27. 6. 2024)