Odpůrčí žaloba podle § 589 o. z. v poměrech insolvenčního řízení

 

Jde-li o kupní smlouvu, kterou insolvenční správce dlužníka jako prodávající zpeněží majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka prodejem mimo dražbu (§ 286 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona), není insolvenční dlužník ohledně takové smlouvy osobou aktivně věcně legitimovanou k podání odpůrčí žaloby podle § 589 o. z. [„(1) Zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno. … (2) Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).“] ani proti prodávajícímu insolvenčnímu správci dlužníka, ani proti kupujícímu (nebo proti tomu, kdo z takového právního jednání nabyl prospěch); to platí bez zřetele k tomu, zda jde o odpůrčí žalobu podanou v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka nebo o odpůrčí žalobu podanou po skončení tohoto řízení.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 29 Cdo 2920/2022, ze dne 25. 4. 2023)

 

 

Zjevné zneužití práva nepožívající právní ochrany při placení směnky

 

Požadavek na zaplacení směnky je uplatněním práva; proto nelze zcela vyloučit ani možnost, že by šlo o zjevné zneužití práva nepožívající právní ochrany.

V poměrech dané věci Nejvyšší soud předesílá, že směnkou zajištěná pohledávka není pohledávkou ze spotřebitelského úvěru, ani pohledávkou mající spotřebitelský charakter; proto ani žalovaní (přímí směneční dlužníci) ve směnečném vztahu nevystupují jako spotřebitelé (nepožívají ochrany spotřebitele) [první žalovaný směnku podepsal jednak za společnost V (jako její jednatel), jednak jako fyzická osoba (směnečný rukojmí); druhá žalovaná (manželka prvního žalovaného) směnku podepsala (jen) jako fyzická osoba (směnečný rukojmí)].

Dále zdůrazňuje, že samotná skutečnost, že pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna současně blankosměnkou (vystavenou úvěrovým dlužníkem a avalovanou žalovanými) a bankovní zárukou (vystavenou bankou Č), rovněž neumožňuje přijmout závěr, podle něhož by cílem (účelem) takového jednání bylo něco jiného než zajištění pohledávky žalobce vůči společnosti V.

Rozhodl-li se (následně) žalobce, který nebyl ve své volbě (smluvně či jinak) omezen, že využije (poté, kdy se společnost V dostala do prodlení se splácením úvěru) k (náhradnímu) uspokojení pohledávky za společností V jen blankosměnku (a nikoli též bankovní záruku, jejíž platnost posléze zanikla uplynutím doby), ani tuto okolnost nelze (bez dalšího) hodnotit jako zneužití práva (natož jako zjevné zneužití práva, pro které by mohla být žaloba zcela nebo zčásti zamítnuta). Opačný závěr by totiž vedl k nepřijatelnému výsledku, podle něhož by byl (opatrný a svých práv dbalý) věřitel, který zajistil svou pohledávku za dlužníkem více způsoby, ve stejném (ne-li horším) postavení než věřitel, jenž se spokojil (jen) s jedním „zajištěním„. Současně z obsahu spisu neplynou žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno usuzovat, že požadavek na zaplacení (zajišťovací) směnky je (by mohl být) výkonem práva za účelem poškození žalovaných.

Přitom shora popsané jednání žalobce (zásadně) nelze hodnotit jako zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany, ani na základě dovolací argumentace založené na (z ekonomického hlediska oprávněných) tvrzeních o rozdílných dopadech (případného) plnění z titulu zajištění bankovní zárukou do majetkových poměrů banky Č a (případného) plnění z titulu zajišťovací směnky do majetkových poměrů žalovaných, když takový stav bude při současném zajištění téže pohledávky bankovní zárukou a směnkou spíše pravidlem a nikoli výjimkou.

Konečně v poměrech dané věci nelze přehlédnout, že první žalovaný (jako jediný jednatel a společník společnosti V) měl povinnost vykonávat funkci statutárního orgánu s péčí řádného hospodáře, jejíž součástí je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost jednatele dát při rozhodování přednost zájmům společnosti před zájmy svými; právě (a jen) on tak mohl ovlivnit chování společnosti V, včetně její schopnosti splatit dluh ze smlouvy o úvěru.

Proto Nejvyšší soud dospěl (na základě vyhodnocení všech výše zmíněných okolností) k závěru, podle něhož dovolateli označené právní jednání žalobce není zjevným zneužitím práva (§ 8 o. z.), které by odůvodňovalo (byť jen částečné) zamítnutí žaloby.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 29 Cdo 3639/2022, ze dne 27. 4. 2023)