K platnosti závazku směnečného rukojmího

 

Směnečný rukojmí (za výstavce směnky vlastní) je přímým dlužníkem ze směnky; z jeho postavení jako dlužníka samostatného je zjevné, že jeho závazek je platný i tehdy, je–li závazek, za který se zaručil, neplatný z jiného důvodu než pro vadu formy.

Jakkoli nelze (obecně) pochybovat o tom, že odštěpný závod nemá způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivitu), nemá skutečnost, že odštěpný závod vystavil vlastní směnku, vliv na platnost závazku směnečného rukojmího (na směnce podepsaného). Takový nedostatek totiž nečiní neplatným závazek výstavce směnky z důvodu vady formy [ve smyslu vady podpisu osoby jednající jménem (nebo za) odštěpný závod].

Jinak řečeno, nedostatek právní subjektivity výstavce vlastní směnky není sám o sobě důvodem neplatnosti (směnečného) závazku výstavce z důvodu vady formy; proto nemá vliv ani na platnost rukojemského závazku.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 29 Cdo 3020/2020, ze dne 22. 12. 2020)

 

 

Nesouhlas věřitele s oddlužením jako zjevné zneužití práva

 

I. Chce-li dlužník, který má dluh z podnikání, prosadit, aby insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení jeho úpadku oddlužením, musí (mimo jiné) osvědčit, že věřitel pohledávky vzniklé z podnikání dlužníka s tímto způsobem řešení jeho úpadku souhlasí, ať již výslovně nebo na základě nevyvratitelné domněnky jeho souhlasu.

II. Nesouhlas věřitele s řešením úpadku dlužníka oddlužením, je výkonem práva; proto nelze zcela vyloučit ani možnost, že by šlo o zjevné zneužití práva nepožívající právní ochrany (§ 8 o. z.).

Se závěrem odvolacího soudu, že nesouhlas věřitele s oddlužením dlužnice je v dané věci zjevným zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany, se Nejvyšší soud neztotožňuje.

V poměrech dané věci z přihlášky pohledávky věřitele vyplývá, že přihlášená pohledávka vznikla na základě kupní smlouvy ze dne 10. září 2007; dlužnice se dostala do prodlení se zaplacením cen dodaného zboží v období od 29. září 2007 do 14. října 2008. Věřitel pohledávku vymáhal v exekučním řízení vedeném exekutorem. V exekučním řízení dlužnice uhradila jistinu, náklady nalézacího řízení, náklady exekuce oprávněného a část úroků z prodlení; nezaplacena zůstala část úroků z prodlení ve výši 186.010,53 Kč. Věřitel s oddlužením nesouhlasí, majetek dlužnice je přitom pro uspokojení věřitelů v případě řešení úpadku konkursem zcela nepostačující.

Tento stav rozhodně nelze hodnotit tak, že věřitel rezignoval na (částečné ˗ třetinové) uspokojení své pohledávky v insolvenčním řízení; naopak chování věřitele je vedeno racionální úvahou, podle níž bude případně pokračovat ve vymáhání pohledávky v již zahájeném exekučním řízení. Přitom samotná skutečnost, že majetek dlužnice, která se domáhá řešení svého úpadku oddlužením (plněním splátkového kalendáře), je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, není v případě dlužníků nijak výjimečná.

Naopak, akceptace právního názoru odvolacího soudu by ve svém důsledku vedla k nepřijatelnému (obecnému) závěru, že nesouhlas věřitele s oddlužením dlužníka, jehož majetek je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, vedoucí k zastavení insolvenčního řízení podle ustanovení § 405 odst. 3 insolvenčního zákona, bude vždy zjevným zneužitím práva nepožívajícím právní ochrany.

(podle usnesení Nejvyššího soudu ČR senátní značky 29 NSČR 114/2019, ze dne 16. 12. 2020)