29 Cdo 3589/2021 – nepřípustné započtení v době po rozhodnutí o úpadku dlužníka / 29 ICdo 19/2022 – k výkladu ustanovení § 169 odst. (1) písm. b) insolvenčního zákona.

Nepřípustné započtení v době po rozhodnutí o úpadku dlužníka

 

Účinky započtení provedeného nepřípustně v době po rozhodnutí o úpadku dlužníka nenastávají ani po skončení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. Jinak řečeno, kompenzační projev, jímž věřitel v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka nepřípustně započetl svou pohledávku proti pohledávce dlužníka, nemá žádné účinky (nenabývá žádných účinků) ani poté, co pominou (jen proto, že pominou) skutečnosti, které vylučovaly (nepřipouštěly) započtení v době kompenzačního projevu.


(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 29 Cdo 3589/2021, ze dne 28. 3. 2024)

 

 

K výkladu ustanovení § 169 odst. (1) písm. b) insolvenčního zákona

 

Pohledávka z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích způsobené neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti věřitele tím, že dlužník usmrtil (při dopravní nehodě, kterou spoluzavinil) osobu věřiteli blízkou (otce), přiznaná podle § 11 a § 13 obč. zák., není ve smyslu § 169 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona pohledávkou na náhradu škody způsobené na zdraví. Nejde o náhradu nemajetkové újmy na zdraví věřitele nebo oné osoby věřiteli blízké, nýbrž o náhradu nemajetkové újmy na soukromém a rodinném životě věřitele.


(podle zamítavého rozsudku Nejvyššího soudu senátní značky 29 ICdo 19/2022, ze dne 28. 3. 2024)

 

Z odůvodnění:

 

18. V incidenčním sporu o určení, zda přihlášená pohledávka je co do svého pořadí pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu § 169 insolvenčního zákona, se insolvenční soud zabývá pouze okolnostmi rozhodnými pro posouzení správnosti uplatněného pořadí pohledávky, nikoli již otázkami její existence (pravosti) nebo výše (srov. obdobně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněného pod číslem 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V dané věci není pochyb o tom, že pohledávky dovolatelů jsou pohledávkami přihlášenými a co do pravosti a výše zjištěnými v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka jako vykonatelné pohledávky dovolatelům pravomocně přiznané soudem z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené jim neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby [usmrcením jejich otce při dopravní nehodě, kterou dlužník (spolu)zavinil] podle § 11 a § 13 obč. zák. Další závěry Nejvyššího soudu se tedy již nevracejí k důvodům vzniku pohledávek dovolatelů a k jejich výši. Spor se vede toliko o (přednostní) pořadí pohledávek, tedy o to, zda takové pohledávky (nároky) lze mít za pohledávky věřitelů (dovolatelů) na náhradu škody způsobené na zdraví ve smyslu § 169 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona.

 

19. Při respektu k zásadám, jež zkoumání smyslu a účelu zákona nastavil Ústavní soud (pojmenováním podmínek priority výkladu e ratione legis) např. již ve stanovisku svého pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že žádná podrobnější vodítka k záměru zákonodárce spojenému s § 169 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona neobsahuje důvodová zpráva k vládnímu návrhu insolvenčního zákona. Vládní návrh insolvenčního zákona projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 1120, přičemž zvláštní část důvodové zprávy [K § 165 – 172 (Díl 1: Postavení věřitelů a jejich pohledávek)] zmiňuje v dotčených souvislostech jen to, že kategorie věřitelů s pohledávkami na náhradu škody způsobené na zdraví je [v porovnání s úpravou pohledávek první třídy v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání] kategorií novou. K povaze pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou se nicméně vyjadřuje ve své obecné části (v oddílu 1.3 Popis existujícího právního stavu v dané oblasti, pododdílu iv. Uplatňování nároků v insolvenčním řízení včetně úpravy postavení zajištěného věřitele) důvodová zpráva k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010-2013) jako tisk č. 929. Jde o následující pasáže [z nichž vychází (v odstavci [39] odůvodnění) např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 98/2015, uveřejněný pod číslem 11/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]:

 

20. „Účelem úpadkového práva je uspořádání majetkových vztahů vyplývajících zejména z podnikatelského nezdaru (vyjma oddlužení). Jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení podle insolvenčního zákona (a obecně úpadkového práva) je, že nároky obecných věřitelů (nezajištěných věřitelů) jsou uspokojovány podle principu par conditio creditorum (pari passu), který je ve své podstatě vyjádřen v ustanovení § 1 písm. a/ a ustanovení § 5 písm. b/ insolvenčního zákona. Pravidlo, podle kterého se obecní věřitelé uspokojují na zásadně poměrném principu, je založeno na předpokladu, že takto by se nezajištění věřitelé shodli, kdyby se předem domluvili na způsobu uspokojení jejich pohledávek pro případ dlužníkova úpadku za současného předpokladu, že žádný z nich neví, jak (a zda vůbec) bude jeho pohledávka uspokojena v individuálně vedených vykonávacích (exekučních) řízeních. Insolvenční právo se nejen u nás, ale i v zahraničí od této zásady (pari passu) odchyluje a umožňuje preferovat některé z nezajištěných ,předinsolvenčních‘ pohledávek (§ 169 insolvenčního zákona). Zpravidla jde o pracovněprávní pohledávky dlužníkových bývalých nebo současných zaměstnanců a o pohledávky na výživném (§ 169 odst. 1 písm. a/ až c/ insolvenčního zákona), u kterých je takový postup omluvitelný ze sociálních důvodů. Preference jiných pohledávek je zdůvodněna snahou zajistit co nejvyšší uspokojení věřitelů nebo snahou předejít úpadku dlužníka vůbec (§ 169 odst. 1 písm. f/ a g/ insolvenčního zákona).

 

21. (…) V odborných kruzích není sporu o tom, že čím rozsáhlejší je výčet prioritních pohledávek, které sledují spíše politické nebo sociální cíle, tím větší újma je způsobena ostatním věřitelům. Nižší míra uspokojení věřitelů v případě insolvence dlužníka odrazuje potenciální subjekty od vstupu na český trh. V souvislosti s prioritními pohledávkami jsou jako problematické zmiňovány nejčastěji právě pohledávky státu, které jsou prioritními spíše z politických, než z racionálních důvodů [§ 168 ,odst. 1′ (správně odst. 2) písm. e/ insolvenčního zákona]. I v tomto případě platí, že jde zásadně o mimosmluvní pohledávky; stejně je tomu u pohledávek na náhradu škody, u kterých však veřejný zájem odůvodňuje prioritní postavení pouze ve vztahu k pohledávkám věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví.

 

22. Připouští-li úpadkové právo prioritní postavení některých pohledávek, je nevyhnutelné, aby byl jejich výčet taxativní a aby právní úprava neumožňovala rozšiřování toho výčtu jinými zákony. Opačný postup by odporoval zásadě transparentnosti a předvídatelnosti úpadkového práva a způsoboval by značnou nestabilitu tržního prostředí (na úkor ekonomické stability a růstu). Všeobecně se proto doporučuje tuto otázku jasně vymezit a ujistit tak věřitele o jejich právech v čase vstupu do závazkových vztahů s dlužníkem. (…) Ministerstvo spravedlnosti se staví negativně ke snahám o rozšíření taxativního výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postaveným vyjmenovaných v ustanovení § 168 a § 169 insolvenčního zákona. Tento výčet byl předmětem důkladných diskusí již při samotné přípravě insolvenčního zákona. Poslední vývoj v otázce prioritního postavení pohledávek v zahraničí má spíše tendenci obecně omezovat jejich počet nebo od úpravy prioritních pohledávek, až na nepatrné výjimky, zcela upustit. V tomto ohledu je nejdále Německo, které již v roce 1999 provedlo reformu úpadkového práva, kterou absolutně opustilo institut prioritních pohledávek a všechny pohledávky nezajištěných věřitelů jsou uspokojovány na principu pari passu (prioritu pozbyly i pohledávky státu, a to zásadně s cílem zajistit co nejvyšší uspokojení nezajištěných věřitelů v souladu s uvedeným principem).“

 

23. Výčet prioritních pohledávek v § 169 insolvenčního zákona je výčtem taxativním, přičemž jde o výčet, který prolamuje jednu ze základních zásad insolvenčního řízení, podle které se nároky obecných věřitelů (nezajištěných věřitelů) uspokojují podle principu par conditio creditorum (pari passu), promítnutou v textu § 1 písm. a/ a § 5 písm. b/ insolvenčního zákona: jde tedy o výjimku z pravidla, kterou je nutno vykládat restriktivně. Se zřetelem k obecné zásadě stálosti (konstantnosti) pojmosloví v právním předpisu (srov. v literatuře např. Knapp, V.: Teorie práva, 1. vydání, Praha, C. H. Beck 1995, str. 125, a v judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 902/2012, uveřejněný pod číslem 19/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) tak není důvod vykládat pojem „pohledávky … na náhradu škody způsobené na zdraví“ nad rámec obecného významu tomuto slovnímu spojení připisovanému.

 

24. Náhrada nemajetkové újmy v penězích způsobené neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti, přiznaná podle § 11 a § 13 obč. zák., nebyla v rozhodném období součástí práva na náhradu škody; srov. k tomu shodně již důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněného pod číslem 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož judikatorní význam je nadřazen rozhodnutím tříčlenných senátů Nejvyššího soudu, a jenž potud vychází ze závěrů obsažených v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 4. května 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, uveřejněném pod číslem 265/2005 Sb. Řečené potvrzují [mimo rámec výkladu tam navázaného na § 6 odst. 2 písm. a/ zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) ve spojení s unijním právem] i závěry obsažené v důvodech rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, uveřejněného pod číslem 6/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

 

25. Nadto v rovině výkladu § 169 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona nemá jít o jakoukoli pohledávku na náhradu škody„, nýbrž o pohledávku na náhradu škody způsobené na zdraví„. K tomu lze dodat, že ani v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014, která počítá s náhradou nemajetkové újmy coby součástí náhrady škody (srov. § 2956 větu za středníkem o. z.), není újma způsobená usmrcením osoby blízké újmou na životě a zdraví přímého poškozeného (primární oběti), nýbrž újmou na soukromém a rodinném životě osob blízkých (tzv. sekundárních obětí); srov. shodně např. odstavec 27. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, uveřejněného pod číslem 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Závěr, že přednostní postavení nemá pohledávka vzniklá zásahem do osobnostních práv, sdílí i literatura; srov. v díle Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, komentář k § 169 insolvenčního zákona.

 

26. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že pohledávka z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích způsobené neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti věřitele tím, že dlužník usmrtil (při dopravní nehodě, kterou spoluzavinil) osobu věřiteli blízkou (otce), přiznaná podle § 11 a § 13 obč. zák., není ve smyslu § 169 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona pohledávkou na náhradu škody způsobené na zdraví. Nejde o náhradu nemajetkové újmy na zdraví věřitele nebo oné osoby věřiteli blízké, nýbrž o náhradu nemajetkové újmy na soukromém a rodinném životě věřitele.