K právnímu jednání bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 insolvenčního zákona

I. K výkladu § 240 insolvenčního zákona budiž uvedeno, že pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník, je významné především kvantitativní hledisko [poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)]. Současně je ale nutno přihlédnout k dopadu sporného právního jednání do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů, jímž k datu nabytí účinků sporného právního jednání dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem, dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit) a k důvodům, pro které dlužník sporné právní jednání učinil (např. snaha získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů), jako i k dalším okolnostem, za nichž dlužník dotřené právní jednání učinil (srov. R 64/2017). Přitom platí, že protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona musí být majetkové povahy, reálné a přiměřeně ekvivalentní; nemůže mít jinou, např. nemajetkovou, povahu nebo podobu, kterou nelze nijak zpeněžit anebo využít k uspokojení věřitelů (srov. R 110/2020).

II. Pro výsledek daného dovolacího řízení je určující odpověď na otázku, zda se bezúplatné zrušení služebnosti užívání nemovitostí negativně odrazilo v možnosti dlužnice uspokojit její věřitele, především zda by se jim dostalo vyššího uspokojení, kdyby se dlužnice služebnosti nevzdala, nebo kdyby za zrušení služebnosti požadovala náhradu.

Zpeněžení služebnosti nepřicházelo v úvahu, neboť osobní služebnosti jsou na jiné osoby nepřevoditelné. Tímto způsobem by tedy služebnost nebyla využitelná pro věřitele dlužnice. Dovolatelka dále uvádí, že dlužnice za zrušení služebnosti měla požadovat peněžitou náhradu; potud však přehlíží, že žalovaná jako vlastnice služebných nemovitostí nebyla povinna takovou nabídku akceptovat. Povinnosti dlužníka (vždy) „si nárokovat“ úplatu za vypořádání služebnosti užívání by totiž fakticky odpovídala povinnost vlastníka služebné nemovitosti (vždy) tuto úplatu zaplatit, a to bez ohledu na jiné okolnosti případu, představované např. „jiným protiplněním“, vůli stran, atp. Taková povinnost však žalované ze zákona nevzniká, nejde-li o případ zrušení či omezení služebnosti pro změnu poměrů podle § 1299 odst. 2 o. z.

Vycházeje z těchto úvah a přihlížeje k tomu, že dlužnici bylo současně se zrušením služebnosti zřízeno obligační právo bezúplatného užívání totožných nemovitostí a že zrušení služebnosti užívání bylo provedeno na žádost a ku prospěchu dlužnice „ve snaze získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů“ (srov. R 64/2017), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zrušení služebnosti užívání za daných skutkových okolností nebylo právním jednáním bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 insolvenčního zákona, a tedy ani zkracujícím právním jednáním ve smyslu s § 235 insolvenčního zákona. Dlužnice se sice bezúplatně vzdala věcného práva k nemovitostem ve vlastnictví žalované, avšak s ohledem na povahu tohoto práva, které nebylo využitelné pro uspokojení pohledávek věřitelů dlužnice, tím nedošlo ke zkrácení věřitelů dlužnice.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu senátní značky 29 ICdo 91/2021, ze dne 31. 7. 2023)

Určení výše jistiny přihlášené pohledávky ve smyslu § 172 odst. (2) insolvenčního zákona

Jestliže smluvní strany dohodou změní v průběhu závazkového vztahu (v posuzovaném případě vzešlého ze smlouvy o úvěru ke kreditní kartě a ze smlouvy o zřízení a vedení Perfekt konta) obsah vzájemných práv a povinností, v důsledku čehož vznikne věřiteli další pohledávka (vyčerpáním zvýšeného limitu revolvingového úvěru, resp. čerpáním debetu na běžném účtu do výše nově dohodnuté částky), neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by pro účely posouzení, zda jde o pohledávku podřízenou ve smyslu ustanovení § 172 odst. (2) věty druhé insolvenčního zákona, mělo být příslušenství pohledávky (případně smluvní pokuta sjednaná pro případ prodlení s plněním přihlášené pohledávky) poměřováno s jinou jistinou než s tou, k níž se ono příslušenství či smluvní pokuta váže.

Právní posouzení věci soudy obou stupňů co do závěru, že pro určení výše „jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku“ ve smyslu ustanovení § 172 odst. (2) věty druhé insolvenčního zákona je v projednávané věci určující výše nové jistiny, vzniklé na základě dohody o změně obsahu závazkového právního vztahu (na základě dodatků původně uzavřených smluv), je správné.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu senátní značky 29 ICdo 41/2022, ze dne 31. 7. 2023)