Pluralita insolvenčních věřitelů při rubopisu zajišťovací směnky

Závěru, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má více věřitelů (nejméně dva), z nichž každý má proti němu pohledávku po dobu 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky (dluhy) není schopen plnit (§ 3 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona), respektive proto, že má více věřitelů (nejméně dva), z nichž každý má proti němu pohledávku po dobu 30 dnů po lhůtě splatnosti, a zároveň platí vyvratitelná domněnka platební neschopnosti dlužníka, který tyto závazky (dluhy) neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), nepřekáží, že věřitelem dlužníka je pouze majitel zajišťovací směnky rubopisované na něj po splatnosti a majitel touto směnkou zajištěné (kauzální) pohledávky po lhůtě splatnosti.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 29 ICdo 96/2019, ze dne 30. 6. 2021)

Aplikace § 143 odst. (2) IZ při posuzování zvýhodňujícího právního jednání

Pro účely posouzení, zda dlužník ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 insolvenčního zákona [„Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.“] učinil právní jednání v době, kdy byl v úpadku, se zkoumá, zda dlužník byl v době, kdy se dotčené právní jednání stalo účinným, v úpadku ve formě platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 insolvenčního zákona [„(1) Dlužník je v úpadku, jestliže má … a) více věřitelů a … b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a … c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen „platební neschopnost„).“], a to i za použití vyvratitelných domněnek platební neschopnosti uvedených v § 3 odst. 2 insolvenčního zákona [„(2) Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže…a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo … b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo … c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo … d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.“], případně (jde-li o dlužníka, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem) zda dlužník byl v době, kdy se dotčené právní jednání stalo účinným, v úpadku ve formě předlužení. Splnění podmínky formulované v § 143 odst. 2 větě první insolvenčního zákona [„Insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení.“]  není součástí takového posouzení a v řízení o odpůrčí žalobě podle insolvenčního zákona se toto ustanovení neuplatní ani analogicky.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 29 ICdo 96/2019, ze dne 30. 6. 2021)