Doložení potvrzení o pohledávce za dlužníkem podle § 105 odst. 1 IZ

I. Tím, že zákonodárce vtělil požadavek na předložení potvrzení o tom, že věřitel o pohledávce účtuje, do § 105 odst. 1 insolvenčního zákona [„Podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku; je-li dlužníkem právnická osoba, je insolvenční navrhovatel, který vede účetnictví nebo daňovou evidenci podle zvláštního zákona, povinen doložit pohledávku uznáním dlužníka s ověřeným podpisem nebo vykonatelným rozhodnutím nebo notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti nebo exekutorským zápisem se svolením k vykonatelnosti nebo potvrzením auditora podle zvláštního zákona, soudního znalce nebo daňového poradce, že navrhovatel o pohledávce účtuje. Jde-li v případě pohledávky podle věty první o pohledávku, která se do insolvenčního řízení jinak nepřihlašuje, považuje se po rozhodnutí o úpadku za uplatněnou podle § 203.“], učinil z něj povinnou přílohu k insolvenčnímu návrhu. Nedoložení předepsané listiny tak nevede k zamítnutí insolvenčního návrhu (pro neprokázání pohledávky), ale k jeho odmítnutí pro vady příloh podle § 128 odst. 2 insolvenčního zákona [„Nejsou-li k insolvenčnímu návrhu připojeny zákonem požadované přílohy nebo neobsahují-li tyto přílohy stanovené náležitosti, určí insolvenční soud navrhovateli lhůtu k doplnění insolvenčního návrhu a je-li insolvenční návrh podán za dlužníka osobou podle § 390a odst. 1, vyzve ji insolvenční soud usnesením k doplnění insolvenčního návrhu v jím určené lhůtě a toto usnesení doručí také dlužníku. Tato lhůta nesmí být delší než 7 dnů; to neplatí, jde-li o insolvenční návrh podle § 98 odst. 1. Je-li insolvenční návrh podán za dlužníka osobou podle § 390a odst. 1, nezačne tato lhůta běžet dříve, než je usnesení podle věty první doručeno jak dlužníku, tak osobě podle § 390a odst. 1. Nebude-li insolvenční návrh ve stanovené lhůtě doplněn, insolvenční soud jej odmítne.“].  Jakkoliv insolvenční zákon v § 105 odst. 1 části první věty za středníkem hovoří o „doložení“ pohledávky, ve skutečnosti jde o doložení zákonem požadované přílohy.

Je-li tedy nově upravený požadavek, aby insolvenční navrhovatel ve stanovených případech připojil k insolvenčnímu návrhu kromě přihlášky pohledávky i kvalifikované potvrzení o tom, že o pohledávce účtuje, koncipován jako jedna z povinných příloh insolvenčního návrhu, plyne odtud i to, že insolvenční soud je povinen tuto náležitost zkoumat ihned po zahájení insolvenčního řízení, tedy v té jeho fázi, v níž zkoumá formální náležitosti (projednatelnost) insolvenčního návrhu a jeho příloh, nikoli ve fázi, kdy zkoumá důvodnost insolvenčního návrhu.

II. Zákonem požadované potvrzení musí jednoznačně vypovídat o řádné evidenci pohledávky za dlužníkem v účetnictví insolvenčního navrhovatele. Účelem potvrzení naopak není potvrzovat existenci a právní důvod pohledávky či termín její splatnosti (což insolvenční soud hodnotí až při posouzení důvodnosti insolvenčního návrhu).

Insolvenční zákon stanoví, že vyžadované potvrzení musí být vypracováno osobou k tomu odborně způsobilou (auditorem, daňovým poradcem či soudním znalcem), která bude po přezkoumání účetnictví insolvenčního navrhovatele schopna učinit závěr, zda o své tvrzené pohledávce za dlužníkem řádně účtuje. Úkolem insolvenčního soudu při hodnocení, zda insolvenční navrhovatel svůj insolvenční návrh doložil řádnou přílohou dle § 105 odst. 1 insolvenčního zákona, tak bude především posoudit, (1) zda je potvrzení vystaveno k tomu zákonem určenou osobou, (2) zda se týká pohledávky, z níž insolvenční navrhovatel podle insolvenčního návrhu dovozuje svou aktivní věcnou legitimaci, a (3) zda potvrzení po obsahové stránce vyhovuje náležitostem plynoucím z § 105 odst. 1 insolvenčního zákona. Naopak insolvenční soud nemůže hodnotit věcnou správnost potvrzení (nemá na to odborné předpoklady).

(podle usnesení Nejvyššího soudu senátní značky 29 NSČR 130/2020, ze dne 30. 9. 2022)

Neúčinné právní jednání ve smyslu § 111 insolvenčního zákona

I. Z ustanovení § 111 insolvenčního zákona [„(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem. … (2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné. … (3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu.„] plyne, že tam formulovaná pravidla omezují v právním jednání (ve všech jeho formách, včetně opomenutí) dlužníka (nikoli jeho věřitele). Jinak řečeno, právní jednání, jímž bylo poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka, nakládáno s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, způsobem vedoucím k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo způsobem vedoucím k jeho nikoli zanedbatelnému zmenšení, může být neúčinným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 111 insolvenčního zákona jen tehdy, jde–li (bez zřetele k tomu, kdo další se na něm podílel) o právní jednání přičitatelné dlužníku (o právní jednání dlužníka). Je-li takovým právním jednáním právní jednání směřující k započtení věřitelovy pohledávky proti pohledávce dlužníka, pak [v situaci, kdy je vyloučeno uvažovat o „nikoli zanedbatelném zmenšení majetku náležejícímu do majetkové podstaty dlužníka“ (srov. R 116/2019)] lze závěr, že může jít o neúčinné právní jednání ve smyslu ustanovení § 111 insolvenčního zákona, jelikož takové započtení vedlo k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku, který může náležet do majetkové podstaty dlužníka, přijmout jen tehdy, je–li započtení (bez zřetele k tomu, kdo další se na něm podílel) právním jednáním dlužníka.

II. Jen proto, že dlužníkův věřitel s dlužníkem tvořil koncern (§ 79 zákona č. 90/2012 Sb.), nebo proto, že šlo o osoby (obchodní korporace) navzájem si blízké (srov. § 22 odst. 2 o. z.), nelze jednostranné právní jednání, jímž dlužníkův věřitel započetl svou pohledávku proti pohledávce dlužníka, pokládat za právní jednání dlužníka (nebo též za právní jednání dlužníka).

(podle rozsudku Nejvyššího soudu senátní značky 29 ICdo 29/2021, ze dne 29. 9. 2022)