Právo na uspokojení ze zajištění vzniklé před zahájením insolvenčního řízení

 

I. V těch případech, kdy banka (potažmo zahraniční banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo) je vázána bankovní zárukou, o jejíž čerpání beneficient (věřitel) dosud nepožádal, tedy vůči dlužníku, ohledně jehož majetku je vedeno insolvenční řízení, přihlašuje (může přihlásit) pohledávku z bankovní záruky (obdobně jako ručitel) jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky.

II. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 760/18 vyložil text § 167 odst. 1 a § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 7. 2017, v tom duchu, že v poměrech upravených insolvenčním zákonem ve znění účinném od 1. července 2017 se právem na uspokojení ze zajištění tvořeného zástavou, vzniklým před zahájením insolvenčního řízení, rozumí i takové právo, u kterého se v důsledku nesplnění odkládací podmínky dosud neprosadila realizační funkce dříve vzniklého zástavního práva.

Je-li tímto způsobem interpretován vznik práva na uspokojení ze zajištění tvořeného zástavou pro účely výkladu ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) a § 167 odst. 1 insolvenčního zákona, pak bez zřetele k tomu, že s účinností od 1. července 2017 samo nedoznalo změn, nelze jinak vykládat ani ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona (co do interpretace slovního spojení „práva na uspokojení ze zajištění, která se týkají majetkové podstaty a která dlužníkovi věřitelé získali poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení„).

Jinak řečeno, rozumí-li se ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) a § 167 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. července 2017 právem na uspokojení ze zajištění tvořeného zástavou, vzniklým před zahájením insolvenčního řízení, i takové právo, u kterého se v důsledku nesplnění odkládací podmínky dosud neprosadila realizační funkce dříve vzniklého zástavního práva, pak totéž právo nelze pro účely posouzení účinků prohlášení konkursu na majetek dlužníka popsaných v § 248 odst. 2 insolvenčního zákona pokládat za právo na upokojení ze zajištění získané věřitelem (až) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.

III. Jestliže se přezkumné jednání, při kterém byla přihlášená pohledávka zjištěna jako pohledávka s právem na uspokojení ze zajištění, konalo až poté, co nastaly účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka, pak věřiteli takto zjištěné pohledávky již nelze (později) odepřít právo na uspokojení pohledávky ze zajištění na základě ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona (tedy proto, že právo na uspokojení získal poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení).

(podle usnesení Nejvyššího soudu ČR senátní značky 29 NSČR 88/2019, ze dne 31. 8. 2021)

 

 

Uspokojení pohledávky podzástavního věřitele v insolvenčním řízení

 

V těch případech, kdy zastavená pohledávka (která není zajištěna zástavním právem) je vymáhána v insolvenčním řízení (zástavní dlužník ji přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek poddlužníka) v době, kdy zástavní věřitel nabyl ve smyslu § 1336 odst. 2 o. z. [„Je-li zajištěný dluh splatný, má zástavní věřitel právo, aby dlužník zastavené pohledávky plnil jen jemu; uplatní-li je, podá o tom zprávu věřiteli zastavené pohledávky. Nestala-li se zastavená pohledávka ještě splatnou, má zástavní věřitel právo, aby mu byla postoupena.„] právo, aby dlužník zastavené pohledávky (poddlužník) plnil jen jemu, se zástavní věřitel (jakkoli jej lze míti za osobu, která v hmotněprávní rovině vstoupila do práv zástavního dlužníka) nestává účastníkem insolvenčního řízení místo přihlášeného věřitele (zástavního dlužníka) bez dalšího (jen proto, že nastaly účinky předjímané ustanovením § 1336 odst. 2 o. z.). V insolvenčním řízení se zástavní dlužník stane procesním nástupcem pohledávku dříve vymáhajícího zástavního dlužníka jen za podmínek § 18 insolvenčního zákona [„(1) Nastane-li v průběhu insolvenčního řízení skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod přihlášené pohledávky z původního věřitele na nabyvatele pohledávky, aniž původní věřitel ztrácí způsobilost být účastníkem řízení, insolvenční soud rozhodne, že místo tohoto věřitele vstupuje do insolvenčního řízení nabyvatel jeho pohledávky. Učiní tak na základě návrhu věřitele, který lze podat pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis, a po písemném souhlasu nabyvatele jeho pohledávky. Převod nebo přechod pohledávky, který nevyplývá přímo z právního předpisu, je nutné doložit veřejnou listinou nebo listinou, na které je úředně ověřena pravost podpisů osob, které ji podepsaly. … (2) O návrhu podle odstavce 1 rozhodne insolvenční soud do 3 pracovních dnů ode dne, kdy mu takový návrh došel; ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije. K návrhu, který nebude podán na formuláři podle odstavce 1, se nepřihlíží. Nerozhodne-li insolvenční soud ve lhůtě podle věty první, není již povinen o návrhu podle odstavce 1 rozhodnout a má se za to, že insolvenční soud vydal rozhodnutí, jímž návrhu vyhověl; toto rozhodnutí není soud povinen vyhotovit. … (3) Rozhodnutí podle odstavce 1 vydá insolvenční soud také tehdy, učiní-li věřitel a nabyvatel jeho pohledávky do protokolu u tohoto soudu společné prohlášení o tom, že nastala skutečnost uvedená v odstavci 1; odstavec 2 platí obdobně. … (4) Rozhodnutí podle odstavců 1 a 3 se nedoručuje zvlášť dlužníku. Odvolání proti němu není přípustné, insolvenční soud však tímto rozhodnutím není vázán.“].

Závěry formulované výše pro uplatnění práva zástavního věřitele na uspokojení ze zastavené pohledávky, která není zajištěna zástavním právem, se obdobně uplatní i tam, kde podzástavní věřitel uplatňuje v insolvenčním řízení vedeném na majetek podzástavního dlužníka (majitele podzástavy) podzástavní právo, jež vzniklo v průběhu insolvenčního řízení na základě podzástavní smlouvy, kterou podzástavce zajistil osobní dluh (svůj, nebo jiné osoby) tím, že dal podzástavnímu věřiteli do zástavy pohledávku, které svědčí zástavní právo.

Jinak řečeno, jestliže poté, kdy přihlásil osobní pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek osobního dlužníka jako zajištěnou nemovitostmi ve vlastnictví osobního dlužníka, dal zástavní věřitel (coby podzástavce) pohledávku zajištěnou zástavním právem do zástavy za účelem zajištění dluhu třetí osoby vůči podzástavnímu věřiteli a po vzniku podzástavního práva se stal dluh zajištěný podzástavním právem splatným, přešlo tím, že podzástavní věřitel v souladu s ustanovením § 1393 o. z. toto právo uplatnil, právo domáhat se uspokojení z podzástavy vůči insolvenčnímu dlužníku (podzástavnímu dlužníku, tedy majiteli podzástavy) na podzástavního věřitele místo podzástavce (přihlášeného zajištěného věřitele). Procesním nástupcem původního zajištěného věřitele (podzástavce) v insolvenčním řízení (co do práva na uspokojení z podzástavy v rozsahu dluhu zajištěného podzástavním právem) se však podzástavní věřitel mohl stát jen postupem podle § 18 insolvenčního zákona.

(podle usnesení Nejvyššího soudu ČR senátní značky 29 NSČR 91/2019, ze dne 22. 9. 2021)