Nesprávný úřední postup při podání návrhu na uložení ochranného léčení

 

Trestní zákoník výslovně nevylučuje uložení dvou stejných ochranných léčení. Návrh na uložení ochranného léčení podaný v době, kdy již obviněný jiné ochranné léčení vykonává, případně mu již bylo dříve jiné ochranné léčení uloženo, nepředstavuje sám o sobě nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk.

Zároveň však platí, že rozhodujícím hlediskem pro uložení druhého ochranného léčení totožného druhu je zejména jeho účelnost, neboť uložením stejného ochranného léčení v další trestní věci téhož obviněného by prakticky přineslo pouze řádný dohled nad výkonem předchozího ochranného léčení.

Účelnost nového návrhu na uložení psychiatrického ochranného léčení však nelze odvozovat jen od toho, že jde o návrh směřující k uložení téhož druhu ochranného léčení. Nelze totiž pominout, že může jít v novém návrhu o ochranné léčení v souvislosti s jiným druhem psychické poruchy (psychiatrické vs. sexuologické), případně jinou formou (ústavní namísto ambulantní). Bez významu není ani motivace státního zástupce pro podání nového návrhu na uložení ochranného opatření, jež může spočívat v pochybnostech o tom, zda dříve nařízené ochranné léčení plní svůj účel. Právě k posouzení těchto okolností pak slouží veřejné zasedání, na kterém je návrh státního zástupce projednán a je o něm soudem rozhodnuto ve světle všech okolností, které vyjdou v řízení najevo.

Přes výše uvedené však nelze přehlédnout, že i státní zástupce, jako orgán výkonu státní moci, je povinen postupovat tak, aby v důsledku jeho postupu nedocházelo ke vzniku bezdůvodných újem subjektů, vůči kterým je daný výkon státní moci směrován. Tato maxima, ve spojení s § 2 odst. 2 zákona o státním zastupitelství [„zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství: „Státní zastupitelství při výkonu své působnosti dbá, aby každý jeho postup byl v souladu se zákonem, rychlý, odborný a účinný; svoji působnost vykonává nestranně, respektuje a chrání přitom lidskou důstojnost, rovnost všech před zákonem a dbá na ochranu základních lidských práv a svobod.“], zakazuje státnímu zástupci bezdůvodně zasahovat do základních práv obviněných. Takovým zásahem by jistě byla situace, kdy státní zástupce podá návrh na uložení ochranného opatření, který je již v době jeho podání, a s přihlédnutím ke všem okolnostem věci a zejména skutečnostem pro státního zástupce objektivně zjistitelným, zjevně bezúčelný. Podání takového zjevně bezúčelného návrhu by již nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk představovalo.

Zpětvzetí návrhu na uložení ochranného léčení státním zástupcem během nebo po skončení veřejného zasedání není samo o sobě dostačující k úvaze o zjevné neúčelnosti daného návrhu. Tu je třeba posuzovat, jak výše uvedeno, s ohledem na skutkovou situaci v době podání návrhu, nikoli s ohledem na skutkovou situaci v době jeho zpětvzetí.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 2455/2020, ze dne 21. 10. 2021)

 

 

Odvolání vedoucího zaměstnance z pracovního místa

 

Již samotný akt jmenování vlády může mít v praxi stejný dopad na pracovněprávní vztahy zaměstnanců správních úřadů (včetně jmenovaných vedoucích zaměstnanců) jako rozhodnutí zaměstnavatele o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, a to ve smyslu, že se stali (stanou) pro zaměstnavatele nadbytečnými, protože odpadla jejich pracovní náplň, popř. její část.

Byť tedy formálním završením „rozhodnutí o organizační změně“ v režimu zákona o státní službě je schválení návrhu systemizace služebního úřadu vládou, bylo by v rozporu se zásadou zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, jako jedné ze základních zásad pracovního práva, která je vyjádřením ochranné funkce pracovního práva, aby v případě, kdy se stal zaměstnanec fakticky nadbytečným již v důsledku jmenování nové vlády [a tedy faktický výsledek rozhodnutí o schválení návrhu systemizace ve vztahu k tomuto zaměstnanci nemohl být jiný než vyjadřující nadbytečnost zaměstnance, jenž byl odvolán z pracovního místa a s nímž byl již před schválením systemizace rozvázán pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce v návaznosti na ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce], se lpělo v případě posouzení, zda odvolání z vedoucího pracovního místa bylo či nebylo vyvoláno nadbytečností zaměstnance, na formálním završení aktu systemizace ve smyslu ustanovení § 17 zák. o státní službě; v takovém případě by předpoklady vzniku nároku na odstupné podle ustanovení § 67 odst. 1 a § 73a odst. 2 části druhé věty za středníkem zák. práce byly naplněny.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 520/2021, ze dne 24. 9. 2021)