Příslušnost ve věci nemajetkové újmy z nekalosoutěžního jednání VW AG

 

České soudy jsou podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis [tj. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech„] mezinárodně příslušné rozhodnout ve vztahu k žalované VOLKSWAGEN AKTIENGESELLSCHAFT („VW AG„) o nároku žalobce (spotřebitele, který v ČR zakoupil automobil vyrobený žalovanou) ve věci náhrady nemajetkové újmy, která měla být žalobci způsobena nekalosoutěžním jednáním VW AG v podobě protiprávního vybavení vozidla softwarem umožňujícím manipulovat s emisemi.

Je zřejmé, že k žalobcem vytýkanému nekalosoutěžnímu jednání v podobě protiprávního vybavení vozidla softwarem umožňujícím manipulovat s emisemi došlo v Německu, neboť tam bylo vozidlo vyrobeno a tímto softwarem vybaveno; místo příčinné skutečnosti se tudíž nachází v Německu. Nemajetková újma se však projevila v České republice, kde žalobce předmětné vozidlo zakoupil, neboť zde měly být narušeny chráněné zájmy spotřebitelů v důsledku nekalosoutěžního jednání žalované. České soudy jsou proto mezinárodně příslušné o nároku žalobce rozhodnout ve vztahu k VW AG podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis lze totiž ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti podat žalobu „u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“. Místem škodné události přitom podle judikatury SDEU je jak místo příčinné skutečnosti, tak i místo, kde se projevila škoda, resp. účinky.

(podle usnesení Nejvyššího soudu ČR spisové značky 30 Cdo 3189/2019, ze dne 29. 4. 2021)

 

 

Mezinárodní příslušnost dle nařízení Brusel I bis u smluv o obchodním zastoupení

[nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech]

 

I. Článek 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis se použije v případě, že „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy„. Pokud jde o určení místa poskytování služeb, které je hraničním určovatelem mezinárodní i místní příslušnosti při poskytování služeb, je třeba, aby soud prvního stupně rozhodl o své příslušnosti s ohledem na důkazy, které mu jsou předloženy. V případě většího počtu míst poskytování služeb je třeba v zásadě místem plnění rozumět místo, které zajišťuje nejužší vztah mezi smlouvou a příslušným soudem, přičemž nejužší vztah je zpravidla v místě hlavního poskytování služeb.

U smluv o obchodním zastoupení je takovým místem hlavní místo poskytování služeb obchodním zástupcem. Toto místo musí být v co největším možném rozsahu odvozeno z ustanovení samotné smlouvy. Pokud neumožňují ustanovení smlouvy určit místo hlavního poskytování služeb, jelikož stanoví buď několik míst poskytování služeb, nebo nestanoví výslovně žádné specifické místo poskytování služeb, avšak obchodní zástupce již tyto služby poskytl, je třeba podpůrně zohlednit místo, kde skutečně převážně vyvíjel svou činnost při výkonu smlouvy za podmínky, že poskytování služeb na uvedeném místě není v rozporu s vůlí smluvních stran, tak jak vyplývá z ustanovení smlouvy. Za tímto účelem lze přihlédnout ke skutkovým okolnostem věci, zejména k času strávenému na těchto místech a významu zde vykonávané činnosti.

II. Ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis zakládá příslušnost jednoho soudu pro projednání všech sporů, jež z určité smlouvy o poskytování služeb plynou (pokud nebylo místo plnění určité povinnosti zvlášť výslovně dohodnuto). Nelze tedy posuzovat místo poskytnutí služeb pouze s ohledem na jednu dílčí službu, nýbrž je nutné vždy hodnotit smlouvu jako celek.

Rovněž u smluv o obchodním zastoupení platí, že soud, v jehož obvodu se nachází hlavní místo poskytování služeb, je příslušný mezinárodně a zároveň místně k rozhodnutí o všech nárocích ze smlouvy o obchodním zastoupení. Relevantní tudíž není zprostředkování pouze jednoho obchodu (jedné služby), se kterou může být nárok na provizi spojen, nýbrž je namístě hodnotit celkovou činnost zástupce na základě celé smlouvy o obchodním zastoupení. Soud má hodnotit provádění služeb v rámci celé smlouvy a nikoli pouze určité dílčí činnosti (včetně jejích časových souvislostí), na níž je žalovaný nárok založen.

III. Vnitrostátní soud má možnost posuzovat svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici. Dokazování skutečností zpochybňovaných žalovanou není nezbytné, stačí, pokud má soud možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle všech informací, včetně tvrzení žalované.

Požadavek hodnotit místo poskytování služeb v rámci celé smlouvy nelze chápat tak, že by měl soud povinnost aktivně zjišťovat všechny okolnosti nad rámec tvrzení a důkazů předložených stranami. Pokud odvolací soud postupoval způsobem, že vyšel pro účely posouzení své mezinárodní příslušnosti z listin, které měl k dispozici, a z tvrzení účastníků, je třeba tento postup považovat za správný.

(podle usnesení Nejvyššího soudu ČR spisové značky 30 Cdo 3344/2019, ze dne 18. 5. 2021)