Náhrada škody v podobě ušlého zisku z hlavní výdělečné činnosti OSVČ

 

Při posuzování nároku na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání dle OdpŠk není důvodu, pro který by měl být podnikatel podnikající jako osoba samostatně výdělečně činná v jiném postavení ve vztahu k výpadku příjmů v důsledku nutnosti účasti na úkonech trestního řízení než zaměstnanec, který by si kvůli nim musel vzít neplacené volno. Neuplatní se zde judikatura vztahující se k hypotetickému ušlému zisku. Soud má aplikovat § 28 OdpŠk a určit výši průměrného výdělku poškozeného za dny, které byl nucen věnovat své obhajobě.

Je proto bezpředmětné, že poškozený v rámci svého podnikání nedokázal vykázat konkrétní smlouvu či podnikatelskou příležitost, o kterou v důsledku vedeného trestního stíhání přišel. Podstatnou je především ta skutečnost, že v souvislosti s úkony svého trestního stíhání nemohl vykonávat podnikatelskou činnost jako tzv. malý podnikatel, tj. fyzická osoba, pro kterou je podnikání základním a převážným zdrojem příjmu, je vykonáváno zpravidla jí osobně a příjmy z něj jsou pravidelné.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 30 Cdo 333/2021, ze dne 13. 9. 2021)

 

 

Držba pozemků v užívání tzv. socialistických organizací před 1. 1. 1990

 

I. Ustanovení § 13 o. z. požaduje, aby soud v případě, že se chce odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, vysvětlil důvod této odchylky. Za ustálenou rozhodovací praxi lze považovat zejména tu, která se podává z rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. z rozhodnutí jiných soudů, publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Jde v podstatě o vyjádření judikaturních účinků rozhodnutí vyšších soudů.

V nyní projednávané věci jde o spor mezi stejnými účastníky jako v předchozím řízení, a žalobce a žalovaná 2) opírají oprávněnou držbu této žalované o stejný titul – rozhodnutí o vypořádání dědictví po předchůdkyni žalovaných. Je tu však zásadně rozdíl v právním režimu pozemků, které měly být předmětem držby a vydržení. V předchozí věci šlo mezi stejnými účastníky o dědění a vydržení nemovitostí, užívaných žalovanými, které nebyly zatíženy užívacími právy socialistické organizace. V nyní projednávané věci jde o určení vlastnického práva a zejména jemu předcházející držby pozemků, které byly jednak sdruženy do JZD, jednak byly v užívání státní socialistické organizace – Východočeských státních lesů. Držba každé z těchto skupin nemovitostí měla své zvláštnosti; to, že žalovaná 2) nabyla vydržením nemovitosti, v jejichž užívání nebyla omezena ve prospěch socialistické organizace, ještě neznamená, že nutně musela stejným způsobem nabýt věci, které byly v užívání takových organizací. Společný závěr pro tyto druhy nemovitostí se uplatní ve vztahu k dobré víře žalované 2), že je nabyla děděním, nikoliv však při posouzení otázky, zda a odkdy byla tato žalovaná držitelkou pozemků v užívání socialistických organizací.

V předchozí věci tak nebyla řešena předběžná otázka, zda žalovaná 2) byla držitelkou pozemků, o které jde v této věci; ani nešlo, pokud jde o samotnou držbu pozemků, o právní případ shodný v podstatných znacích s nyní projednávanou věcí; aplikace § 13 o. z. tak nebyla namístě.

II. To, že je někdo držitelem ideální poloviny věci, ještě neznamená, že se musí nutně chopit držby i druhé ideální poloviny, resp. že se této držby nemůže chopit někdo jiný.

III. Práva vlastníků pozemků v užívání tzv. socialistických organizací byla v době před rokem 1990 velmi omezená, a vlastnící měli v mnoha případech jen tzv. holé vlastnictví (dominium nudum). Přesto vlastnická držba takových věcí nebyla vyloučena, byť šlo o držbu specifickou, determinovanou tehdejšími právními a politickými poměry. Jejím znakem bylo, že užívající organizace fakticky považovala toho, kdo se držby dovolává, za vlastníka pozemků, a tak s ním jednala, bylo-li jednání s vlastníkem nezbytné; uchopení držby nabyvatelem takových pozemků mohlo být i symbolické. Tato držba mohla spočívat v tom, že držitel vykonával vůči věci či jejímu uživateli ta práva, která mu snad i přes užívání organizací zůstávala (zde záleží na konkrétním právním předpisu, o který se užívání opírá). Bude vždy záležet na posouzení konkrétní věci.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 22 Cdo 994/2021, ze dne 31. 8. 2021)