Náhrada nemajetkové újmy za v pořadí již druhé nezákonné trestní stíhání

 

Skutečnost, že vůči poškozenému je krátce po skončení jednoho nezákonného trestního stíhání zahájeno další nezákonné trestní stíhání, je způsobilá projevit se na jeho subjektivním prožívání útrap odlišným způsobem, než by tomu bylo v případě jediného nezákonného trestního stíhání.

Obecně však nelze určit, že existence druhého nezákonného trestního stíhání v krátké časové době po skončení předchozího též nezákonného trestního stíhání vždy povede k umocnění újmy poškozeného a měla by být proto důvodem k navýšení peněžitého zadostiučinění. Nelze vyloučit, že újmu způsobenou druhým nezákonným trestním stíháním bude poškozený naopak vnímat v nižší míře právě z důvodu, že se bude jednat již o druhé trestní stíhání, zejména půjde-li o skutek obdobný tomu, pro který byl již jednou obžaloby zproštěn. Soud je proto vždy povinen na základě tvrzení žalobce a jím označených důkazů zkoumat, jakým způsobem se v daném individuálním případě tato skutečnost na nemajetkové újmě poškozeného projevila a zjištěné závěry poté zhodnotit při určení formy a výše zadostiučinění.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 30 Cdo 4703/2018, ze dne 9. 9. 2020)

 

 

Zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou pracovním úrazem

 

Je-li úraz zaměstnance (mechanismus jeho vzniku) následkem porušení existujícího pokynu k zajištění bezpečnosti práce, jinak řečeno, je–li dána příčinná souvislost mezi úrazem zaměstnance a porušením pokynu k zajištění bezpečnosti práce, nepřichází v úvahu liberační důvod podle ustanovení § 367 odst. 2 písm. b) zák. práce [účinného do 30.09. 2015 – „Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že škoda vznikla … b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.“], i kdyby (v obecné rovině) chování zaměstnance by bylo také možno posoudit jako chování zjevně lehkomyslné.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 21 Cdo 1798/2020, ze dne 15. 9. 2020)

 

Z odůvodnění:

 

Již ve stanovisku ze dne 19. 6. 1980, sp. zn. Cpj 11/80, které bylo uveřejněno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 28/1980, Nejvyšší soud zdůraznil, že liberační důvod, spočívající v lehkomyslném chování zaměstnance, přichází v úvahu pouze tehdy, pokud zaměstnanec neporušil bezpečnostní předpisy. Na uvedené závěry Nejvyšší soud navázal následně také v rozsudku ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1739/2016, kde poukázal na to, že se jedná o případy, kdy způsob jednání zaměstnance při určitém pracovním úkonu neupravuje žádný bezpečnostní předpis, pravidlo nebo pokyn, kdy se však zaměstnavatel může zprostit částečně odpovědnosti, prokáže-li, že jednání zaměstnance lze charakterizovat jako nebezpečné riskování nebo hazardérství, kdy si zaměstnanec vzhledem ke konkrétní časové i místní situaci na pracovišti počíná způsobem, při němž vědomě podstupuje riziko hrozícího nebezpečí újmy na zdraví. Liberační důvod spočívající v lehkomyslném jednání žalobce tak může být uvažován teprve tehdy, jestliže v příčinné souvislosti s pracovním úrazem není možné vytýkat žalobci jakékoli porušení předpisů ani pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (a ostatní liberační důvody podle ustanovení § 367 zák. práce se tudíž nemohou uplatnit).

 

Ø    POZNÁMKY:           – K pracovnímu úrazu žalobce došlo dne 24. 10. 2009.

–  Ustanovení § 367 odst. 2 písm. b) zákoníku práce [účinného do 30.09. 2015] je ode dne 01.10. 2015 dosud součástí ustanovení § 270 odst. (2) písm. b) zákoníku práce.