Příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem Policie ČR a vznikem škody

 

V režimu zákona č. 82/1998 Sb. se o vztah příčinné souvislosti jedná, vznikla–li újma následkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, tedy je-li nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup a újma ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je–li doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, k újmě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost státu za škodu nenastává; příčinou újmy může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně, anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku újmy natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na nezákonném rozhodnutí či nesprávném úředním postupu nezávislá skutečnost, která je pro vznik újmy rozhodující.

Soudy obecně aplikovaná teorie adekvátní příčinné souvislosti je v některých případech – jako je tomu i v poměrech projednávané věci – doplněna tzv. teorií ochranného účelu normy. Jde o institut stojící na hranici mezi protiprávností (nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím) a kauzálním nexem, který vymezuje rozsah odpovědnosti škůdce za újmu. Nejde však o nástroj pro vymezení konkrétního rozsahu náhrady újmy, kterou je škůdce povinen uhradit. Ochranný účel normy pouze stanovuje, kterým poškozeným a na jakých jejich porušených právech má škůdce újmu nahradit. Právo na zdraví a život je absolutním právem, na jehož ochranu se bezpochyby vztahuje institut ochranné normy a jejího ochranného účelu. Ochrannou normou se přitom rozumí každá právní norma, která má sloužit k ochraně zájmů určité osoby. Těmito normami jsou i bezpochyby odvolacím soudem aplikované předpisy určené ke zvýšené ochraně osob, jejichž osobní svoboda byla v souvislosti s jejich zadržením omezena.

Bezprostřední příčinou vzniku škody bylo v této věci vlastní (volní) rozhodnutí zadrženého spáchat sebevraždu. Sebevražedný záměr, tedy rozhodnutí zadrženého spáchat sebevraždu, byl bezprostřední příčinou jeho úmrtí, bez něhož by ke vzniku újmy nedošlo. K dokonání sebevražedného úmyslu však došlo po jeho zadržení policisty, kteří v rozporu s § 29 odst. (1) zákona 273/2008 Sb., o Policii České republiky [„Před umístěním osoby do cely je policista oprávněn přesvědčit se, zda tato osoba u sebe nemá zbraň nebo jinou věc způsobilou ohrozit život anebo zdraví a takovou věc odebrat. Za tímto účelem je oprávněn provést prohlídku osoby. Je-li věcí podle věty první zdravotní pomůcka, jejíž odnětí způsobuje psychickou nebo fyzickou újmu, musí být pro odebrání zvláštní důvod.“] zadrženému neodebrali mikinu s tkaničkou, čímž došlo k jednoznačnému porušení norem sloužících k ochraně života a zdraví zadržených osob.

Povinnost chránit zdraví a pohodu zadržených osob v sobě jednoznačně zahrnuje povinnost přijmout přiměřená opatření k ochraně těchto osob před sebepoškozením. V řízení bylo prokázáno, že policisté právě opatření přijatá k ochraně zdraví a života zadrženého porušili, odvolací soud však bez provedení jakéhokoliv dalšího dokazování dospěl k závěru, že zadržený mohl dokonat svůj sebevražedný čin i prostřednictvím jiné části svého oděvu či dokonce jiným způsobem. Pokud v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu policistů spočívajícím v porušení ochranné normy přijaté k ochraně života a zdraví zadržených osob, pak v případě, že v navazujícím řízení nebude žalovaným státem spolehlivě prokázáno, že by zadržený spáchal sebevraždu i přes dodržení povinností policistů (odebrání mikiny a provádění kontrol ve stanovených časových intervalech), bude podmínka naplnění příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem policistů a vzniklou škodou dána.

Řečeno jinak: porušení ochranného účelu normy ze strany škůdce zpravidla předpokládá existenci příčinné souvislosti i navazující vznik jeho odpovědnosti za škodu či újmu tehdy, spočívá–li škoda (újma) v porušení toho právem chráněného zájmu, k jehož ochraně byla daná norma přijata. Je pak na škůdci, aby závěr o předpokládané existenci příčinné souvislosti vyvrátil prokázáním takové (jiné) skutečnosti, která je způsobilá vést k přetržení příčinné souvislosti.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 883/2021, ze dne 10. 11. 2021)

                  

 

Vymezení „určité doby„ v zástavní smlouvě ve smyslu § 1311 odst. 2 o. z.

 

Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 Odo 423/2006 přijal a odůvodnil závěr, podle něhož jsou-li zástavní smlouvou zajišťovány pohledávky určitého druhu, které mají vznikat zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi v budoucnu, je požadavek ustanovení § 155 odst. 4 obč. zák., aby šlo o pohledávky, které mají vznikat v „určité době„, naplněn jen tehdy, je–li v zástavní smlouvě vymezen nejen počátek, nýbrž i konec této doby, jinak je zástavní smlouva neplatná. Vymezení doby jako „určité“ přitom nepřekáží, není–li její konec stanoven uplynutím určitého časového období (např. měsíců), popřípadě uvedením konkrétního dne, k němuž běh této doby skončí, nýbrž tak, že trvání této doby je vázáno na konkrétním datem neurčitelnou, avšak objektivně zjistitelnou skutečnost, z níž je možné bez pochyb zjistit, kdy příslušné období skončí. Požadavek vymezení „určité doby“, ve které mají v budoucnu vznikat zajišťované pohledávky, lze typově naplnit například tím, že se tak bude dít po dobu trvání rámcové dohody upravující vzájemné obchodní vztahy účastníků, z nichž vznikají pohledávky určitého druhu.

Tyto ustálené závěry soudní praxe týkající se vymezení pojmu „určitá doba“ pro účely ustanovení § 155 odst. 4 obč. zák. [„Zástavním právem mohou být do sjednané výše zajištěny i pohledávky určitého druhu, které zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi budou vznikat v určité době.“] jsou plně použitelné i při výkladu a aplikaci ustanovení § 1311 odst. 2 o. z.[„ Zástavním právem lze zajistit i dluhy určitého druhu vznikající dlužníkovi vůči zástavnímu věřiteli v určité době nebo i různé dluhy vznikající vůči zástavnímu věřiteli z téhož právního důvodu.“].

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 29 ICdo 100/2019, ze dne 22. 9. 2021)