Opětovný běh lhůty k uplatnění práva z vady (součásti) věci

 

Občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 rozlišuje při prodeji zboží v obchodě mezi jakostí při převzetí, zákonnou povinností z vadného plnění a smluvní zárukou (zárukou za jakost). Ustanovení § 2165 o. z. [„(1) Kupující je oprávněn uplatnit právo z vady, která se vyskytne u spotřebního zboží v době dvaceti čtyř měsíců od převzetí. … (2) Je-li na prodávané věci, na jejím obalu, v návodu připojenému k věci nebo v reklamě v souladu s jinými právními předpisy uvedena doba, po kterou lze věc použít, použijí se ustanovení o záruce za jakost.“] upravuje jak zákonnou povinnost z vadného plnění (v odstavci 1), tak smluvní záruku (v odstavci 2) u zboží při jeho prodeji v obchodě. Délka zákonné povinnosti z vadného plnění je stanovena na dvacet čtyři měsíců.

V rámci dvacetičtyřměsíční zákonné povinnosti z vadného plnění vyplývají kupujícímu při prodeji zboží v obchodě nároky zásadně z § 2169 o. z. [„(1) Nemá-li věc vlastnosti stanovené v § 2161, může kupující požadovat i dodání nové věci bez vad, pokud to není vzhledem k povaze vady nepřiměřené, ale pokud se vada týká pouze součásti věci, může kupující požadovat jen výměnu součásti; není-li to možné, může odstoupit od smlouvy. Je-li to však vzhledem k povaze vady neúměrné, zejména lze-li vadu odstranit bez zbytečného odkladu, má kupující právo na bezplatné odstranění vady. …  (2) Právo na dodání nové věci, nebo výměnu součásti má kupující i v případě odstranitelné vady, pokud nemůže věc řádně užívat pro opakovaný výskyt vady po opravě nebo pro větší počet vad. V takovém případě má kupující i právo od smlouvy odstoupit. … (3) Neodstoupí-li kupující od smlouvy nebo neuplatní-li právo na dodání nové věci bez vad, na výměnu její součásti nebo na opravu věci, může požadovat přiměřenou slevu. Kupující má právo na přiměřenou slevu i v případě, že mu prodávající nemůže dodat novou věc bez vad, vyměnit její součást nebo věc opravit, jakož i v případě, že prodávající nezjedná nápravu v přiměřené době nebo že by zjednání nápravy spotřebiteli působilo značné obtíže.“]. Kupující má podle tohoto ustanovení limitovaný nárok na to, aby mu prodávající dodal novou věc bez vad, tedy věc, která bude značkou, typem, provedením, výbavou apod. shodná s původně koupenou věcí; nárok na doplacení rozdílu v ceně, pokud by prodávající dodal věc technologicky vyspělejší, prodávající nemá. Nárok na výměnu za novou věc je limitován požadavkem přiměřenosti, resp. nepřiměřenosti. Kritérium nepřiměřenosti není zákonem specifikováno a posuzuje se v každém konkrétní případě (čl. 3 směrnice 1999/44/ES sice implementován v tomto směru nebyl, může však poskytnout interpretační vodítko). Obecně se zjednání nápravy považuje za nepoměrné (nepřiměřené) v případě, že by pro prodávajícího znamenalo náklady, které by byly ve srovnání s ostatními způsoby zjednání nápravy přehnané s ohledem na hodnotu, kterou by mělo bezvadné zboží, význam porušení povinnosti předat kupujícímu bezvadné zboží, a s ohledem na to, zda by jiné možnosti zjednání nápravy znamenaly značné obtíže pro spotřebitele. Za neúměrné je považováno i takové zjednání nápravy, které v porovnání s jinými formami přináší nepřiměřené náklady (tj. náklady jednoznačně vyšší než náklady na zjednání jiné formy nápravy). Na nepřiměřenost upravenou v první větě § 2169 o. z. navazuje věta poslední, a to pokud je to k povaze vady neúměrné, má kupující právo pouze na bezplatné odstranění vady.

Pokud se vada týká jen součásti věci, může kupující požadovat jen výměnu této součásti. Podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 však neplatí, že výměnou věci začne běžet nová záruční doba, jak tomu bylo v § 627 odst. 2 obč. zák. (podle něhož, dojde-li k výměně, začne běžet záruční doba znovu od převzetí nové věci, což platí i dojde-li k výměně součástky, na kterou byla poskytnuta záruka), a to z toho důvodu, že zákonná povinnost z vadného plnění se váže k závazku prodávajícího zajistit, aby mohl kupující po určitou dobu (dvaceti čtyř měsíců) věc bezvadně užívat, a neváže se tedy na věc jako takovou (na věc samotnou), čímž však není dotčen § 2161 odst. 2 o. z. [„Projeví-li se vada v průběhu šesti měsíců od převzetí, má se za to, že věc byla vadná již při převzetí.“]. Pokud by zákonodárce zamýšlel spojit se zjednáním nápravy výměnou věci či její součástky běh nové záruční doby, jistě by to v občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014 výslovně stanovil, jak tomu bylo v případě občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013.

Pro nyní posuzovanou věc výše citovaný výklad znamená, že odvolací soud nepochybil, vztáhl–li počátek běhu lhůty pro uplatnění práva vyplývajícího ze zákonné povinnosti z vadného plnění k okamžiku převzetí předmětu díla (bazénu, jehož součástí bylo LED osvětlení). Kupující poprvé reklamoval vadu LED osvětlení po osmi měsících od převzetí bazénu, a běh zbývajícího času lhůty pro uplatnění práv z vady pokračoval poté, co prodávající reklamaci vyřídila. Vytkl-li kupující podruhé vadu LED osvětlení 22 měsíců od jeho výměny, učinil tak zjevně až po uplynutí dvacetičtyřměsíční lhůty od převzetí bazénu (předmětu díla). Na uvedeném ničeho nezmění fakt, že prodávající vyměnila původní LED osvětlení za jiný výrobek stejného druhu z důvodu, že původní typ byl stažen z prodeje. LED osvětlení totiž bylo od počátku součástí bazénu (předmětu díla), přičemž prodávající svědčí zákonná povinnost zajistit bezvadnou funkčnost věci (zde díla) jako celku po dobu 24 měsíců, čemuž dostála.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 33 Cdo 416/2020, ze dne 29. 10. 2020)

 

 

Zadostiučinění za nezákonné převzetí člověka do ústavní péče

 

Rozhodnutí soudu určující nezákonnost převzetí člověka do ústavní péče bez jeho souhlasu je především předpokladem pro jeho propuštění ze zdravotního ústavu. Satisfakci za zásah do osobnostních práv může představovat jen výjimečně, v případech, kdy zdravotnický personál vzhledem k okolnostem převzetí pacienta, jeho stavu a informacím, které měl k dispozici, mohl důvodně nabýt dojmu, že podmínky pro převzetí jsou splněny, ač tomu tak podle následných zjištění nebylo.

V případě detencí, které byly soudem shledány nezákonnými, přichází v úvahu přiznání zadostiučinění za zásah do osobnostních práv v závislosti na individuálních podmínkách každé věci, přičemž rozhodnutí soudu bude záviset na konkrétních skutkových zjištěních zejména o tom, za jakých okolností k převzetí pacienta došlo a z čeho odborný personál přijímajícího zdravotnického zařízení mohl usuzovat na splnění zákonných podmínek nedobrovolné detence.

V daném případě k zásahu do osobnostních práv žalobkyně převzetím do ústavní péče bez jejího souhlasu došlo jednoznačně mimo limity výkonu oprávnění stanoveného zákonem o péči o zdraví lidu, neboť pro takový postup nebyly splněny podmínky § 23 odst. 4 písm. b) zákona o péči o zdraví lidu. V řízení nebyly tvrzeny ani prokázány žádné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že žalobkyně příslušného dne ohrožovala sebe nebo své okolí. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě z provedeného dokazování nevyplývá žádný důvod, pro který by se mohli lékaři žalované domnívat, že žalobkyně, která sice jevila známky duševní choroby, může být nebezpečná sobě nebo svému okolí, jeví se její převzetí do ústavní péče zcela neodůvodněným. Za této situace je správný závěr soudů obou stupňů, že samotné rozhodnutí o nezákonnosti převzetí žalobkyně do ústavní péče nelze pokládat za dostatečné zadostiučinění, a je namístě, aby se žalobkyni dostalo písemné omluvy.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 25 Cdo 590/2020, ze dne 27. 10. 2020)