ÚS: K povinnosti obecných soudů zastavit exekuční řízení

 

V exekučním řízení obecným soudům přísluší zabývat se zásadními vadami exekučního titulu, přičemž jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Pří aplikaci předmětného ustanovení je pak nutné zvážit případné legitimní očekávání oprávněného, které může být založeno pravomocným soudním rozhodnutím vydaným v nalézacím řízení.

Zásadně vadný exekuční titul může představovat také soudní rozhodnutí ukládající zaplatit tzv. regulační poplatek podle § 16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění, ve znění zákona č. 261/2007 Sb., účinném do 30. 11. 2011, osobě, která v době hospitalizace byla nezletilá, a která byla v nalézacím řízení zastoupena pouze zákonným zástupcem, který měl povinnost předmětný regulační poplatek uhradit.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 1486/20, ze dne 27. 4. 2021)

 

 

ÚS: K právu svědka odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 TŘ

 

I. Právo svědka odepřít vypovídat podle § 100 odst. 2 trestního řádu je nutno hodnotit vždy podle konkrétních okolností daného případu s důrazem na objektivní kritérium vyplývající ze svědkem uvedených důvodů, na základě nichž odmítá vypovídat, neboť odepření vypovídat nesmí být zcela zjevně bezdůvodné bez vztahu k trestní věci, v níž má být svědectví podáno. V rámci objektivního kritéria je však legitimním hlediskem i subjektivní vnímání svědka, který je oprávněn si zásadně zvolit rozsah, v němž odepře vypovídat.

II. Orgány činné v trestním řízení nemohou svědkovi odepřít možnost využít svého práva podle § 100 odst. 2 trestního řádu s odůvodněním, že si nemůže způsobit nebezpečí trestního stíhání, neboť již trestně stíhán je. Takový výklad práva odepřít vypovídat je v rozporu s čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť svědek podáním svědecké výpovědi může jednak utvrdit své stávající trestní obvinění v jiné trestní věci, případně si na základě své svědecké výpovědi může své postavení ještě zhoršit, např. v důsledku rozšíření trestního stíhání pro další skutky anebo v důsledku naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu.

III. Procesní nemožnost použití výpovědi svědka v jeho vlastní trestní věci není hodnotícím kritériem při rozhodování, zda svědkovi náleží za konkrétních skutkových okolností právo odepřít vypovídat podle § 100 odst. 2 trestního řádu. Přijetí opačného výkladu § 100 odst. 2 trestního řádu by znamenalo vyprázdnění obsahu čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vůči svědkům, neboť by nebylo de facto možné zahájit trestní řízení na základě okolností, které vyplynuly ze svědecké výpovědi v konkrétní věci proti osobě, která takové svědectví podala.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 1679/20, ze dne 20. 4. 2021)

 

 

ÚS: Odmítnutí dovolání z důvodu nesprávného poučení

 

I. Nejvyšší soud odpírá stěžovateli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod právo na přístup k soudu, odmítne-li se zabývat doplněním dovolání (podaným v souladu s výzvou soudu prvního stupně a ve lhůtě jím stanovené) v domnění, že soud prvního stupně stěžovateli poskytl lhůtu delší, než dovoluje zákon (§ 241b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).

II. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu obecným soudem zakládá porušení principu rovnosti, jakož i právní jistoty, a tím se dostává do rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 1636/20, ze dne 27. 4. 2021)