Ústavní soud zrušil rozhodnutí o odměně soudního exekutora za vyklizení Kliniky
[k výši odměny soudního exekutora při exekuci vyklizením nemovitostí]
I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 a příkaz k úhradě nákladů exekuce, vydaný soudním exekutorem, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Proti stěžovatelce byla na základě vykonatelného rozsudku vedena exekuce vyklizením nemovitostí – objektu tzv. Kliniky v Praze (ústavní stížnost proti samotnému vyklizení tohoto objektu odmítl Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 3419/18 ze dne 30. 10. 2018, tisková zpráva je k dispozici z tohoto linku: https://www.usoud.cz/aktualne/ustavni-soud-odmitl-ustavni-stiznost-proti-vyklizeni-kliniky-v-praze a text 4 stránkového odmítavého usnesení je dostupný z tohoto linku: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2018/IV._US_3419_18_an.pdf). Soudem pověřený exekutor rok před provedením exekuce předběžně odhadl svoji odměnu za provedení exekuce na částku 10 000 Kč. Exekuce předmětných nemovitostí vyklizením byla započata dne 10. 1. 2019 a dokončena 17. 1. 2019. Ústavní stížností napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 13. 2. 2019 pak soudní exekutor rozhodl pouze o své odměně, a to v celkové výši 290 400 Kč včetně DPH. Postupoval podle ustanovení § 7 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční tarif„), které zní: „Odměna exekutora činí 10 000 Kč za každou vyklizenou nemovitost, stavbu, byt nebo místnost“. Exekutor v odůvodnění příkazu uvedl, že novelou č. 291/2006 Sb. byla z citovaného ustanovení vypuštěna závěrečná část věty, která spojovala počet vyklizovaných nemovitých věcí s tím, jak jsou specifikovány v exekučním titulu. Pro účely stanovení výše odměny tak exekutor vyklízenou budovu posoudil jako nebytové prostory sestávající z 35 místností a dále započetl jeden přilehlý pozemek (zahradu), pročež jeho nárok v části přiznané odměny by měl být stanoven částkou 360 000 Kč bez DPH. Uvedl, že je všeobecně známo, že budova byla původně využívána jako plicní klinika, tedy evidentně jako nebytový prostor. V této souvislosti se odvolával také na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 630/03 ze dne 2. 11. 2004 a komentář k exekučnímu řádu (Kasíková, M. a kol.: Exekuční řád: komentář, 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 939), podle kterého je nutné nebytové prostory při určení odměny posuzovat podle počtu vyklízených místností bez započtení těch, které tvoří příslušenství nebytových prostor. Exekutor pak dále v odůvodnění napadeného příkazu uvedl, že s ohledem na specifika daného případu aplikoval moderační právo a svoji odměnu snížil na dvě třetiny z původní částky, tj. na částku 240 000 Kč + 21% DPH (50 400 Kč). Proti tomuto příkazu podala stěžovatelka námitky, o kterých rozhodl Obvodní soud pro Prahu 3 ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 15. 3. 2019 tak, že napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil; převzal přitom de facto argumentaci soudního exekutora. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítala, že zvolený postup je nejen nepředvídatelný (tj. násobení odměny ve výši 10 000 Kč třiceti šesti a poté dvaceti čtyřmi), ale také neudržitelný. Podřazení celé vyklízené budovy pod pojem nebytové prostory považuje za ryze účelový a sloužící pouze k nepřiměřenému navýšené odměny exekutora.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud konstatuje, že argumentace v odůvodnění napadeného příkazu, kterou použil soudní exekutor a následně převzal i exekuční soud, je z ústavněprávního hlediska v příkrém rozporu nejen s judikaturou Ústavního soudu, relevantní komentářovou literaturou a standardními metodami interpretce práva, ale také s obecným principem elementární spravedlnosti. Soudní exekutor a následně i exekuční soud totiž svoji pozornost při výkladu § 7 exekučního tarifu zaměřili výhradně na právní hodnocení vyklízené budovy jakožto nebytového prostoru, aniž by použili základní metody interpretace aplikované normy, resp. aniž by vůbec zohlednili úvodní a determinující pasáže komentáře týkající se stanovení odměny exekutora za exekuci vyklizením.
Rozhodujícím kritériem pro stanovení výše odměny je podle komentářové literatury i názoru Ústavního soudu to, jak jsou vyklízené nemovitosti označeny v exekučním titulu. Určujícím při stanovení výše odměny v daném případě tak nemohlo být vyklízení jednotlivých nebytových prostor, ale vyklízení budovy en bloc, tj. stavby jako celku; tak jak je ostatně označena i v exekučním titulu. Tato interpretace je podpořena rovněž komentářem týkajícím se vyklízení bytového domu, kdy je rozhodné, zda mají být podle exekučního titulu vyklizeny jednotlivé byty, nebo zda jde o vyklizení stavby jako celku. V druhém uvedeném případě pak náleží exekutorovi odměna pouze ve výši 10 000 Kč; tento výklad je pak nutné analogicky aplikovat i na případy vyklízení „nebytových“ staveb jako celku.
Ústavní soud už jen okrajově doplňuje, že úvahy o nebytovém prostoru pro účely stanovení výše odměny exekutora mohou nastoupit až tehdy, budou-li vyklízeny např. dvě ordinace téhož (povinného) lékaře ve zdravotním středisku či kanceláře (povinné) obchodní společnosti umístěné v 5. a 6. nadzemním podlaží šedesátipatrové administrativní budovy. To však za žádných okolností nebyl právě posuzovaný případ stěžovatelky.
Text 8 stránkového nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 23.03. 2021 spisové značky I.ÚS 1565/19 vyhlášený dne 07.04. 2021 ve 14:00 hodin je k dispozici z níže uvedeného linku: