Právo na přístup k soudu – ještě jednou ke komunikaci účastníka se soudem prostřednictvím datové schránky advokátní kanceláře namísto datové schránky zastupujícího advokáta
I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti a konstatoval, že vyrozuměním ze dne 20. 7. 2021, jímž Nejvyšší soud odmítl přihlédnout k dovolání stěžovatele ze dne 30. 4. 2021 podanému proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2021, bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále Nejvyššímu soudu zakázal, aby v jiném zásahu pokračoval, a uložil mu, aby k dovolání stěžovatele ze dne 30. 4. 2021 přihlédl.
Právní věta:
I. Není odepřením přístupu k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neprojedná–li soud podání zaslané z datové schránky advokátní kanceláře bez připojení uznávaného elektronického podpisu zastupujícího advokáta (které nebylo v zákonné lhůtě doplněno předložením originálů písemností), byť by byl jejím (třeba i jediným) společníkem a jednatelem.
II. Je povinností Nejvyššího soudu vypořádat se s nedostatky v úkonech soudu prvního stupně a reagovat na ně ústavně konformním způsobem, tj. v souladu s právem jednotlivce na přístup k soudu (v pochybnostech ve prospěch) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Text 10 stránkového vyhovujícího nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 29.10. 2022 spisové značky I. ÚS 2583/21 je k dispozici z níže uvedeného linku:
Z odůvodnění nálezu:
2. V řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově (dále jen „nalézací soud„) pod sp. zn. 114 C 33/2017 o zaplacení 91 575 Kč s příslušenstvím k žalobě vedlejší účastnice podal ve věci neúspěšný stěžovatel (žalovaný) prostřednictvím v záhlaví uvedeného advokáta dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové čj. 47 Co 198/2020- 237 ze dne 16. 2. 2021 (dále jen „rozsudek odvolacího soudu„).
3. Nejvyšší soud (dále též „dovolací soud“) podání zaevidoval pod sp. zn. 33 Cdo 1847/2021, o čemž advokáta stěžovatele vyrozuměl přípisem ze dne 29. 6. 2021. Později stěžovatele přípisem ze dne 20. 7. 2021 vyrozuměl, že k jeho podání nebude přihlížet, neboť nebylo opatřeno uznávaným elektronickým podpisem podatele (§ 42 odst. 3 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), nebylo-li odesláno z datové schránky advokáta (nýbrž advokátní kanceláře, v níž advokát působí), takže se neuplatní fikce podpisu podle § 42 odst. 4, věty druhé, o. s. ř., a současně nebylo ve lhůtě 3 dnů doplněno v souladu s § 42 odst. 2 o. s. ř. předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal na stanovisko svého pléna sp. zn. Plsn 1/2015 ze dne 5. 1. 2017 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 1/2017 (dále jen „stanovisko sp. zn. Plsn 1/2015„).
9. Dovolací soud se vyjádřil, že účastník je v řízení zastoupen advokátem jako fyzickou osobou, nikoli advokátní kanceláří, v níž působí, jako osobou právnickou. Použil-li tedy JUDr. Petrásek k odeslání dovolání stěžovatele datovou schránku advokátní kanceláře, měl podání opatřit uznávaným elektronickým podpisem, což neučinil. Informační systém datových schránek (ISDS) neumožňuje soudu (orgánu veřejné moci – OVM) jako adresátovi datové zprávy zjistit prostřednictvím identifikátoru elektronického podání osobu, která skutečně zprávu vytvořila a úkon provedla. Adresát disponuje pouze údajem o držiteli datové schránky; informace o tom, která osoba a v jakém postavení datovou zprávu vyhotovila a odeslala, je mu nepřístupná. Fikci podpisu zákon spojuje s osobou držitele datové schránky (§ 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech, osobních číslech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon č. 300/2008 Sb.“); nelze ji proto vytvořit ztotožněním osoby, která úkon fakticky provedla. Odkaz stěžovatele na usnesení sp. zn. 27 Cdo 143/2020 označil Nejvyšší soud bez bližšího odůvodnění za nepřiléhavý.
13. Skutkově téměř identickou věc řešil Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2373/21 ze dne 30. 6. 2022 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). V projednávané věci lze proto z uvedeného rozhodnutí do značné míry vyjít; není třeba opakovat tam řečené a v podrobnostech postačí v zásadě odkázat na jeho odůvodnění.
14. Jen ve stručnosti pro srozumitelnost nynějšího odůvodnění Ústavní soud opakuje, že právo podat návrh podléhá zákonným podmínkám; přitom platí, že obecné soudy jsou povinny při aplikaci procesních pravidel vyhnout se jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné „pružnosti„, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem [bod 20 nálezu sp. zn. III. ÚS 2373/21, vycházející již z nálezu sp. zn. IV. ÚS 281/04 ze dne 25. 8. 2005 (N 165/38 SbNU 319)].
15. Ve vztahu k dovolacímu řízení zákonodárce záměrně zvolil přísnější pravidla, přístup k němu je programově omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Zákon proto například stanoví přísné obsahové náležitosti dovolání (§ 241a ve spojení s § 237 o. s. ř.), pro jejichž splnění požaduje povinné právní zastoupení dovolatele (§ 241 o. s. ř.), a v té souvislosti mimo jiné vylučuje použití § 43 o.s.ř. o povinnosti soudu vyzvat účastníka k odstranění vad podání (§ 243b o. s. ř.). Optikou práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny však za určitých okolností může být uvedený článek porušen i tehdy, postupuje-li Nejvyšší soud při odmítnutí dovolání formálně správně [souhrnně viz nález sp. zn. II. ÚS 1967/18 ze dne 27. 11. 2018 (N 194/91 SbNU 403), body 14-18, či např. nález sp. zn. I. ÚS 1981/17, body 19–21]. Je třeba dodat, že oba posledně odkazované nálezy se týkají dovolacího řízení trestního, jakož i to, že v pochybnostech vstřícnější přístup k právu jednotlivce na soudní ochranu a na jeho přístup k soudu nachází uplatnění ve všech typech soudního řízení [srov. bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)].
16. Zmíněná výluka použití § 43 v dovolacím řízení byla do občanského soudního řádu vložena zákonem č. 404/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013 (při přijetí současné úpravy dovolacího řízení v civilních věcech). Důvodová zpráva k tomu praví: „K ustanovením, která nelze užít v dovolacím řízení, se nově přiřazuje § 43, neboť úprava postupu soudu v případě neúplného nebo jinak vadného dovolání se nyní upravuje výslovně v § 241 a § 243b.“ Dále ještě uvádí: „Protože se v dovolacím řízení nepoužije § 43 a protože dovolání, které neobsahuje obecné náležitosti (§ 42 odst. 4), označení napadeného rozhodnutí, označení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, vymezení dovolacího důvodu, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, a čeho se dovolatel domáhá, může být o tyto náležitosti doplněno jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3, dovolací soud dovolání odmítne, jestliže tyto vady brání pokračování v dovolacím řízení.“ (viz Sněmovní tisk č. 686/0 ze dne 18. 5. 2012, s. 42; dostupný na https://www.psp.cz).
17. Z uvedeného zřetelně vyplývá, že úmyslem zákonodárce bylo formalizovat podání dovolání po obsahové stránce, tedy vyloučit, aby byl dovolatel obecným soudem (na rozdíl od žaloby či jiných procesních podání) „veden za ruku“ při formulování jeho obsahu, jde-li o právní otázky dovolacímu soudu předkládané a vymezování předpokladů jejich přípustnosti. Není tím ovšem v duchu obecných ustanovení platných i pro dovolací řízení – zejména § 5 (poučovací povinnost soudu) a § 6 o. s. ř. (předvídatelnost rozhodnutí a postupu soudu) – vyloučena jakákoli výzva k odstranění vad nespadající pod zvláštní úpravu § 241b odst. 3 o. s. ř. (při nedostatku právního zastoupení).
19. Zpochybnit ustálený právní názor, podle kterého platí, že činí–li osoba podání vůči soudu z jiné datové schránky než vlastní, je současně povinna připojit svůj uznávaný elektronický podpis (srov. § 6 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů, a důvodovou zprávu k němu – viz Sněmovní tisk č. 763/0 ze dne 31. 3. 2016, s. 35-36; dostupný na https: https://www.psp.cz), se neúspěšně snažil i stěžovatel ve věci sp. zn. III. ÚS 2373/21, jehož ústavní stížnosti Ústavní soud sice vyhověl, nikoli však proto, že by přisvědčil podstatě jím předkládaného výkladu (viz body 25–26 zmíněného nálezu). Ani nyní nemá Ústavní soud důvod se od tohoto závazného posouzení odchylovat.
24. Přestože lze přijmout východisko, že advokát je se „svou“ advokátní kanceláří nerozlučně spjat, neplyne z něj stěžovatelem prosazovaný důsledek. Advokát (fyzická osoba) a advokátní kancelář, v níž působí (právnická osoba), jsou podle práva dva odlišné subjekty, které není možné zaměňovat. Stejně jako není možné, aby klient (mandant) udělil plnou moc advokátní kanceláři, nýbrž pouze konkrétnímu advokátovi, není žádoucí stav naznačovaný stěžovatelem, že odeslání podání z jiné než jeho datové schránky bude bez dalšího možné považovat za jím odeslané podání, neopatří-li je současně uznávaným elektronickým podpisem, jak předepisuje zákon. Z podání musí být zcela zřejmé, kdo je činí; liší-li se osoba odesílatele a podatele (toho, kdo podání podal a jednoduše – tedy nezaručeně – podepsal), vzniká o tom pochybnost i prostor pro zneužití. Je–li advokátům ze zákona povinně zřizována datová schránka (viz § 4 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb.), nepovažuje Ústavní soud za nepřiměřený ani formalistický požadavek, aby ji buď využívali, anebo své elektronické podání (zaslané jiným způsobem) opatřili uznávaným elektronickým podpisem. Naopak považuje Ústavní soud z hlediska procesní ekonomie za nepřiměřený požadavek stěžovatele, aby obecné soudy v každém jednotlivém případě zkoumaly účinnost doručeného podání zjišťováním údajů, které běžně nemají k dispozici (totožnost osoby, která se do datové schránky ve zkoumaný okamžik přihlásila a úkon učinila). Přístup stěžovatele není teoreticky vyloučen, v současné době je však právní úprava fungování datových schránek z vůle zákonodárce nastavena jinak, a to nikoli neústavním způsobem. Navíc lze po advokátovi jako profesionálním poskytovateli právních služeb spravedlivě požadovat, aby zorganizoval chod své kanceláře tak, aby podání odcházela z jeho datové schránky, nikoliv ze schránky subjektu, který v řízení účastníka nezastupuje.
25. Stanoviskem sp. zn. Plsn 1/2015, jehož závěry stěžovatel zpochybňuje, se Ústavní soud zabýval v souvislosti s podáním od účastníka směrem k soudu také v rozhodnutích, na něž stěžovatel odkazuje (viz výše); ani jedno však ve prospěch jeho argumentace nevyznívá. Ve věci sp. zn. I. ÚS 1981/17 šlo o podání odeslané z e-mailové adresy jednoho advokáta a opatřené elektronickým podpisem advokáta jiného, což podle Nejvyššího soudu způsobilo nejasnost v osobě obhájce dovolatele v trestní věci, pro kterou ji odmítl projednat, aniž by dovolatele vyzval k odstranění vad. Ústavní soud se v dané věci výslovně nevyjadřoval k otázce, zda bylo podání učiněno řádně, či nikoli; bylo navíc podáno v době neustálené soudní praxe před přijetím stanoviska sp. zn. Plsn 1/2015, a proto nemohla být účastníku vytýkána komunikace se soudem nekorespondující závěrům (zatím nepřijatého) sjednocujícího stanoviska. Odlišná od věci stěžovatele naopak není přes jeho přesvědčení situace řešená v usnesení sp. zn. II. ÚS 3511/16, v níž bylo podání zasláno z datové schránky advokáta, který účastníka nezastupoval; také v projednávané věci bylo podání odesláno z datové schránky jiného subjektu (lhostejno, zda právnické či fyzické osoby), než který účastníka v řízení zastupuje. Ústavní soud v bodě 10 citovaného usnesení uvádí, že advokát zasílal ze své datové schránky podání svého zaměstnance, jehož nezastupoval, a tedy jen „předával“ jeho projevy vůle soudu. Nebyl-li přitom projev vůle účastníka stvrzen jeho (elektronicky relevantním) podpisem, nemohlo být podání procesně účinné.
33. V projednávané věci nastala situace specifická: Jednak bylo po podání dovolání s advokátem účastníka nalézacím i dovolacím soudem komunikováno standardně (viz dále bod 34). Odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že stejně vadným způsobem (z datové schránky advokátní kanceláře bez připojení uznávaného elektronického podpisu advokáta) advokát stěžovatele bez nepříznivých procesních následků v řízení opakovaně komunikoval. Proto je třeba za daných skutkových okolností uzavřít, že odepření přístupu stěžovatele k potenciálnímu dovolacímu přezkumu (bylo-li by jeho dovolání shledáno Nejvyšším soudem jako přípustné) bylo neústavní a formalistické (totožně jako ve věci vyřízené nálezem sp. zn. III. ÚS 2373/21).
34. Nalézací soud učinil v dovolacím řízení standardní úkony soudu prvního stupně – prostřednictvím advokáta vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za dovolání (doručenka ze dne 4. 5. 2021), po jeho uhrazení (čl. 245 procesního spisu) zaslal dovolání k vyjádření protistraně (doručenka ze dne 18. 8. 2021) a následně je předložil Nejvyššímu soudu s průvodním referátem (čl. 248), podle kterého podal dovolání stěžovatel jako žalovaný a osoba oprávněná, podal je včas, podle přiložené plné moci (čl. 243) je řádně zastoupen advokátem a soudní poplatek zaplatil (k výzvě soudu) rovněž řádně. Na to Nejvyšší soud reagoval nejprve zapsáním věci pod odpovídající spisovou značku a odesláním „akceptačního dopisu“ informujícího stěžovatele o žurnalizaci jeho podání a složení senátu, v němž bude projednáno (přípis ze dne 30. 6. 2021). Teprve z posledního přípisu – vyrozumění ze dne 20. 7. 2021 (čl. 256) – se stěžovatel dozvěděl, že mělo dovolání trpět vadou, pro kterou projednáno nebude (pro kterou se k němu nepřihlíží ve smyslu § 42 odst. 2, věty druhé, o. s. ř.).
35. Z datové schránky advokátní kanceláře (bez připojení uznávaného podpisu) přitom právní zástupce stěžovatele komunikoval s obecnými soudy v tomtéž řízení již dříve (viz doručenka odvolání na čl. 211 a doručenka částečného zpětvzetí odvolání na čl. 222). V obou zmiňovaných případech šlo o podání návrhu ve věci samé (srov. bod 21 stanoviska sp. zn. Plsn 1/2015) a v obou případech o podání nepodepsané (ve smyslu připojení uznávaného elektronického podpisu advokáta k příloze datové zprávy zaslané z datové schránky advokátní kanceláře); přesto byla tato podání obecnými soudy bez dalšího přijata i projednána.
36. To vše jsou skutečnosti ve svém souhrnu stěžejní pro posouzení věci Ústavním soudem. Jak bylo zmíněno v bodě 30 nálezu sp. zn. III. ÚS 2373/21, dřívější chybný postup obecných soudů v řízení sice nezakládá legitimní očekávání advokáta, že se vůči němu rozlišování mezi datovou schránkou jeho jako podnikající fyzické osoby a datovou schránkou advokátní kanceláře neuplatní, jde však o skutečnost, která posiluje požadavek na vstřícnější postup vůči stěžovateli ze strany obecných soudů (ať už prvostupňového, nebo dovolacího), který advokátu umožní chybu napravit a zajistit tak dovolateli přístup k soudu. Nelze-li v dovolacím řízení postupovat podle § 43 o.s.ř., pak přesto i v něm platí § 5 a 6 o.s.ř., v jejichž intencích měly obecné soudy za daných okolností postupovat (viz bod 18 výše).
37. Proto Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud postupoval při posuzování dovolání stěžovatele příliš restriktivně, což v důsledku znamená, že mu byla odepřena soudní ochrana. Odmítl-li se totiž Nejvyšší soud zabývat dovoláním proto, že advokát obsahově jasné dovolání stěžovatele zaslal z datové schránky advokátní kanceláře (právnické osoby) bez elektronického podpisu, a nevyzval advokáta k nápravě, ačkoli v předchozím řízení byl tento postup soudy akceptován a rovněž s dovoláním bylo nejprve zacházeno jako s řádně podaným, odepřel stěžovateli právo na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.