ÚS: Prokazování a hodnocení překážek střídavé péče

 

1. Rozhodnutí soudu, kterým není vyhověno rodiči žádajícímu střídavou péči, musí být podrobně a přesvědčivě odůvodněno, včetně uvedení relevantních argumentů, jak se soud s jednotlivými kritérii střídavé péče obsaženými v judikatuře Ústavního soudu vypořádal a proč v konkrétním případu rodič neuspěl. Skutečnosti svědčící proti střídavé péči přitom musí být v řízení nejen tvrzeny, ale i prokázány.

2. Soudy nemohou vyloučit střídavou péči pouze s obecným odkazem na nižší věk dítěte, ledaže se jedná o dítě závislé na matce z důvodu kojení. Soudy jsou povinny odůvodnit, z jakých konkrétních příčin je v daném případě kritérium nízkého věku jako překážka střídavé péče aplikováno (například ve smyslu možné nízké rozumové a volní vyspělosti nezletilého).

3. Stabilita výchovného prostředí je důležitým faktorem při posuzování rozhodování o péči, nemůže být však sama o sobě argumentem pro vyloučení střídavé péče. V opačném případě by se totiž fakticky konzervoval status quo daný prvním rozhodnutím ve věci (potažmo faktickým stavem před prvním rozhodnutím) a ve výsledku by ke změně nemuselo dojít nikdy. Se zvláštní pozorností by soudy měly možnost změny modelu péče posuzovat ve věku kolem tří let dítěte. Jelikož do té doby je obvykle dominantním pečujícím rodičem matka, odmítnutí zvážení střídavé péče pouze s odkazem na stabilitu výchovného prostředí nezletilého by v této situaci variantu střídavé péče v podstatě neoprávněně vyloučilo navždy.

4. Soudy nemohou podmiňovat střídavou péči požadavkem na harmonickou komunikaci rodičů. Kritérium vzájemné komunikace jsou soudy povinny posuzovat optikou rozsahu a účelnosti výměny informací vyžadovaných v různých modelech péče, přičemž by (nejen) s ohledem na existenci institutu rodičovské odpovědnosti měly vycházet z teze, že požadavky na obsah a kvalitu komunikace rodičů se mezi modely výlučné a střídavé péče teoreticky ani prakticky nijak neliší.

5. Pracovní vytížení rodiče může být zvažováno jako faktor při rozhodování o péči. Pokud již ale nezletilý chodí do předškolního či školního zařízení, pracovní vytíženost může tvořit překážku střídavé péče toliko v mimořádných případech, které brání rodiči postarat se o dítě v delších časových úsecích. Předmětná neschopnost rodiče vykonávat střídavou péči musí být v řízení fakticky prokázána, nepostačí pouhý odkaz na charakter zaměstnání, byť by bylo i z různých hledisek náročné (např. vedoucí lékař/ka).

6. Soudy nemohou vyloučit střídavou péči s pouhým odkazem na možnost, že by se do péče o nezletilého mohly zapojovat rodiči blízké osoby. Je povinností soudů přesvědčivě odůvodnit, na základě jakých důkazů došly k závěru, že rodič není bez významného zapojení jemu blízkých osob střídavou péči o dítě zvládnout.

7. Soudy nemohou vyloučit střídavou péči s pouhým odkazem na celkovou náročnost tohoto modelu péče pro nezletilého či rodiče. Je jejich povinností přesvědčivě odůvodnit, v čem přesně má v konkrétním případě ona náročnost spočívat. Např. argument o nebezpečí častého stěhování dítěte nemůže jako argument proti střídavé péči obstát, neboť v naprosté většině případů je frekvence střídání výchovného prostředí u nezletilého v případě střídavé péče nižší, než u výlučné péče jednoho z rodičů.

8. Přestože se modely výlučné péče s „rozšířeným stykem„ a střídavé (zvláště pak nestejnoměrné) péče v řadě ohledů překrývají, volba mezi nimi není čistě na volné úvaze obecných soudů. Jelikož střídavá péče má své specifické přednosti (mj. zajišťuje skutečně rovnocenné postavení obou rodičů), obecné soudy by neměly při posuzování změny péče a při naplnění všech kritérií upřednostňovat ponechání výlučné péče s určitým rozšířením styku druhého rodiče, ale v souladu s judikaturou zvolit model střídavé (byť třeba nestejnoměrné) péče (obecně analogicky již nález ze dne 20. 1. 2005 sp. zn. II. ÚS 363/03). Tím samozřejmě není vyloučeno, aby obecný soud zvolil i při zohlednění východisek rovnocenné péče a naplnění zmíněných kritérií variantu výlučné péče jednoho z rodičů zkombinovanou se (skutečně) širokým stykem pro druhého rodiče. Obecný soud je povinen svůj postup vždy řádně odůvodnit a zároveň předestřít, za jakých podmínek by v budoucnu byla změna na střídavou péči v daném případě realizovatelná.

9. Odvolací soudy jsou povinny ve věcech péče o nezletilé naplňovat zákonem předvídanou zásadu úplné apelace a měly by se snažit rozhodovat konečným způsobem. K využívání kasačního principu by se odvolací soudy měly uchylovat pouze výjimečně, a to z přesvědčivě vysvětlených důvodů.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 3065/21, ze dne 3. 5. 2022)

 

 

ÚS: K přednosti materiálního přístupu k doručování

 

I. Je-li rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto, že z procesního hlediska byl stěžovatel ve sporu úspěšný, ústavní stížností napadeno jen formálně, bez další argumentace, zpravidla jako součást rozhodnutí sestávajícího z několika výroků, kdy ústavní stížnost vlastně obsahem směřuje proti jiným jeho výrokům, pak takovéto ve prospěch stěžovatele vyznívající rozhodnutí zjevně není způsobilé zasáhnout do jeho základních práv a svobod a ústavní stížnost proti němu je podána zjevně neoprávněným navrhovatelem [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Tvrdí-li však stěžovatel, že k zásahu do základního práva nebo svobody mělo dojít takovýmto rozhodnutím, a to s ohledem na jiné možné právní následky tohoto rozhodnutí, jejichž existence není zjevně vyloučena, je třeba, jsou-li splněny ostatní předpoklady řízení, se zabývat opodstatněností a případně i důvodností takovéto ústavní stížnosti.

II. Směřují-li námitky uplatněné v ústavní stížnosti k samotnému řízení o procesním prostředku, v němž bylo vydáno kasační rozhodnutí (např. vůči posouzení včasnosti či přípustnosti tohoto prostředku), tedy vůči takovým procesním pochybením, jejichž odstranění nelze docílit jinak než zrušením uvedeného rozhodnutí, pak lze připustit výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Vždy je ale třeba zkoumat, zda takovéto pochybení mohlo mít vliv na výsledek řízení, přičemž ústavní stížnost lze proti kasačnímu rozhodnutí podat až poté, co bylo řízení jako celek skončeno.

III. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, v němž je namítáno, že toto rozhodnutí nemělo být vůbec vydáno, neboť již dříve došlo jiným rozhodnutím odvolacího soudu k neústavnímu zrušení původního rozhodnutí na základě opožděně podaného odvolání, není účinným procesním prostředkem k ochraně práva a přípustnost ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a contrario) proti rozhodnutí odvolacího soudu není podmíněna jeho vyčerpáním. V takovémto případě nezávisí rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž směřuje dovolání, na posouzení včasnosti dříve podaného odvolání, a dovolatel proto ani nemůže k uplatněné argumentaci formulovat některý z předpokladů přípustnosti dovolání, jež jsou uvedeny v § 237 občanského soudního řádu.

IV. Zákonná pravidla doručování nejsou samoúčelná, nýbrž slouží ochraně procesních práv účastníka řízení, který musí mít při výkonu svých práv a povinností, a to i procesní povahy, jistotu o obsahu doručovaného rozhodnutí. Při posuzování, zda došlo k řádnému doručení, nutno uplatňovat materiální přístup, pro nějž je podstatné, že se adresát mohl s obsahem doručované písemnosti seznámit, a bylo tak zachováno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odvíjí-li se od doručení rozhodnutí možnost uplatnění opravného prostředku, pak se nesprávné posouzení okamžiku doručení netýká jen práv účastníka řízení, který tento opravný prostředek uplatňuje, ale i jiného účastníka řízení, který může být rozhodnutím o opravném prostředku dotčen na svých právech.

V. Proběhlo-li před podáním odvolání žalobce řízení o žalobě pro zmatečnost žalovaného, aniž by v jeho průběhu žalovaný jakkoli zpochybňoval doručení rozsudku soudu prvního stupně nebo že neměl možnost seznámit se s jeho obsahem, pak za situace, kdy bylo v řízení prokázáno i seznámení se žalobce s tímto rozsudkem (obdržení jeho „prosté“ kopie při nahlížení do spisu) ještě před podáním žaloby pro zmatečnost, bylo možné učinit závěr, že mu byl rozsudek doručen a je pravomocný.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 3026/20, ze dne 26. 4. 2022)

 

 

ÚS: Ústavně konformní výklad § 265d odst. (2) věty první trestního řádu

 

I. Splnění podmínky přípustnosti ústavní stížnosti dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu směřující proti sdělení Nejvyššího soudu dle § 265d odst. 2 věta třetí trestního řádu nevyžaduje, aby stěžovatel podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona o soudech a soudcích. Ústavní stížnost je přípustná přímo proti uvedenému sdělení.

II. Otázka (ne)využití substitučního oprávnění spadá zcela do sféry vztahu mezi klientem a jeho advokátem, která je chráněna čl. 37 odst. 2 Listiny, a do níž státní moci nepřísluší jakkoliv zasahovat.

III. Ustanovení § 26 odst. 1 zákona o advokacii dává advokátovi možnost nechat se zastoupit jiným advokátem „v rámci svého pověření“, v němž je v zásadě tato možnost neomezená. Tento „rámec pověření“ se liší v situaci, kdy advokáta pověřuje klient při uzavírání smlouvy o poskytování právních služeb, oproti situaci, kdy je advokát „pověřen“ soudem. V prvém případě je otázkou vyjednávání oboustranně akceptovatelné dohody, zda a do jaké míry klient advokátovi umožní využití substitučního oprávnění, přičemž korektivem je zde vždy možnost advokáta smlouvu s klientem neuzavřít. Ve druhém případě naopak advokát zásadně „pověření“ odmítnout nesmí, avšak na druhé straně toto pověření činí soud, kterému zákon nesvěřuje oprávnění využití substitučního oprávnění advokátovi omezit, či dokonce vyloučit.

IV. Ústavně konformní výklad ustanovení § 265d odst. 2 věta první trestního řádu vyžaduje, aby dovolání obviněného podané prostřednictvím substituta zvoleného či ustanoveného obhájce dle § 26 odst. 1 zákona o advokacii bylo považováno za dovolání podané obhájcem.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II.ÚS 289/22, ze dne 19. 4. 2022)