Ústavní soud zamítl ústavní stížnost Rybářství Třeboň Hld. a.s.
I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) zamítl ústavní stížnost stěžovatelky Rybářství Třeboň Hld. a.s. směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, neboť neshledal, že by těmito rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými a o změně některých zákonů [„Oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.“], byl odmítnut.
Římskokatolická farnost Lutová (v tomto řízení vedlejší účastnice 1) se v řízení před obecnými soudy žalobou podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání domáhala určení vlastnického práva státu k několika rybníkům a souvisejícím pozemkům. Žalobkyně tvrdila, že předmětné pozemky, jako původní majetek církve, přešly při privatizaci státního podniku Státní rybářství Třeboň na právní předchůdkyni stěžovatelky v rozporu s § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění do 31. 12. 2012. Podle tohoto tzv. blokačního ustanovení nebyl předmětem tohoto zákona majetek, který na stát přešel po 25. 2. 1948 z vlastnictví církví, řádů a kongregací a náboženských společností. Obecné soudy žalobě vedlejší účastnice 1) vyhověly a určily jako vlastníka předmětných pozemků vedlejší účastnici 2), tedy stát. Soudy konstatovaly, že v dané věci převáží právem chráněný majetkový zájem vedlejší účastnice 1) jako historického vlastníka pozemků, neboť v řízení bylo zjištěno, že k převzetí majetku došlo v rámci nestandardního průběhu privatizace. Nelze proto shledat důvody mimořádné prolomení blokace církevního majetku, neboť akceptace zjištěného postupu privatizace by byla popřením obecné myšlenky spravedlnosti.
Stěžovatelka považuje postup obecných soudů za protiústavní a domnívá se, že stejného cíle bylo možno dosáhnout bez dotčení jejího vlastnického práva, a to zejména prostřednictvím finanční náhrady. Domnívá se, že soudy měly respektovat její legitimní očekávání a poskytnout ochranu její dobré víře a právní jistotě. Stěžovatelka zároveň požádala o odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu, kterému Ústavní soud dne 12. 3. 2019 vyhověl.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v minulosti v obdobných případech již rozhodoval. Opakovaně se dokonce zabýval i ústavními stížnostmi stěžovatelky, jež byly opřeny o obdobné argumenty. Pro posouzení důvodnosti nyní projednávané ústavní stížnosti bylo proto klíčové posouzení dopadů aplikace nosných důvodů těchto dřívějších rozhodnutí v kontextu skutkových okolností nyní řešeného případu.
V jiné věci bylo ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověno nálezem spisové značky III. ÚS 2707/18 ze dne 15. 6. 2020 (tisková zpráva je dostupná z tohoto linku: https://www.usoud.cz/aktualne/ustavni-soud-znovu-otevrel-spor-o-urceni-vlastnickeho-prava-k-nekolika-jihoceskym-rybnikum a text 22 stránkového kasačního nálezu je dostupný z tohoto linku: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2020/Nalez_III._US_2707-18.pdf). Primárním důvodem vyhovění v této věci zřetelně bylo to, že obecné soudy nedostatečně posoudily, zda předmětné pozemky skutečně přešly na stát v rozhodném období, tj. po 25. 2. 1948 či již dříve. V nyní projednávané věci však nejasnosti ohledně data přechodu nemovitostí na stát nebyly. Jinými slovy, předchozí vyhovující nález byl opřen o velmi specifické nosné důvody vztahující se ke konkrétním skutkovým okolnostem. I. senát Ústavního soudu proto nebyl při svém nynějším rozhodování vázán právním názorem vysloveným v nálezu spisové značky III. ÚS 2707/18 a nebyl tedy povinen předložit věc plénu k přijetí stanoviska, kterým by byl předchozí právní názor překonán.
Vzhledem k tomu, že v této věci na předmětné pozemky blokační ustanovení nepochybně dopadalo, tuto skutečnost je – zcela v intencích předchozí judikatury Ústavního soudu (11 stránkový zamítavý nález spisové značky III. ÚS 1862/16 je dostupný z tohoto linku: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/III._US_1862_16_an_komplet_na_web_vcetne_disentu.pdf, a 9 stránkový zamítavý nález spisové značky I. ÚS 349/17 je dostupný z tohoto linku: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/1-349-17.pdf) – nutno zohlednit i při hledání spravedlivé rovnováhy mezi (údajnou) dobrou vírou stěžovatelky a legitimním očekáváním církevní právnické osoby na vypořádání jejího historického majetku.
Při svém rozhodování tedy musel Ústavní soud reflektovat nosné důvody výše zmíněných nálezů, a to včetně závěru, podle něhož je případnou dobrou víru nabyvatelů nemovitostí od státu třeba brát do úvahy, nicméně okolnosti věci by musely být skutečně mimořádné, aby ospravedlnily kasační zásah Ústavního soudu ve prospěch stěžovatelčiných práv. Ústavní soud k tomu konstatuje, že závěr obecných soudů, podle něhož takové mimořádné okolnosti dány nebyly, je ústavně konformní. Podle obecných soudů za řízení nevyšly najevo žádné konkrétní okolnosti, jež by vylučovaly naturální restituci dotčeného majetku, a stěžovatelka nebyla jeho dobrověrnou nabyvatelkou, přičemž teprve kombinace dobré víry a nemožnosti naturální restituce by za skutečně mimořádnou okolnost mohla být považována.
Avšak ani kdyby v projednávané věci dobrá víra stěžovatelky dána byla, sama o sobě by nepřevážila nad legitimním očekáváním církevní právnické osoby na vypořádání jejího historického majetku. Samotná dobrá víra ani dobrá víra kombinovaná s důvěrou v akt státu, totiž ve smyslu citovaných nálezů spisových značek III. ÚS 1862/16 a I. ÚS 349/17 skutečně mimořádnými okolnostmi nejsou (akt státu konec konců nebyl mimořádným, nýbrž zcela pravidelným „původcem“ převodu pozemků v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona o půdě). S ohledem na prokázané pochybnosti stran průběhu privatizace a personální propojení státu a člena statutárního orgánu stěžovatelky (jež obecné soudy vedly k závěru o neexistenci dobré víry stěžovatelky) se naopak při hledání spravedlivé rovnováhy misky vah vychylují ještě více v neprospěch stěžovatelky.
Ústavní soud tak uzavírá, že nelze konstatovat, že by obecné soudy při hledání spravedlivé rovnováhy mezi právy stěžovatelky a právy vedlejší účastnice 1) vybočily z mantinelů stanovených ústavním pořádkem a judikaturou Ústavního soudu.
Odlišné stanovisko k nálezu uplatnil soudce Vladimír Sládeček.
Text 17 stránkového zamítavého nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 30.11. 2021 spisové značky I. ÚS 3179/18 včetně disentu je dostupný z níže uvedeného linku: