Právo na odškodnění sekundárních obětí v kontextu práva na soukromý a rodinný život.
[výklad ustanovení § 2959 o. z.]
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
V březnu 2014 utrpěla dcera stěžovatelů při dopravní nehodě závažná poranění, jejichž rozsah a důsledky jsou blíže popsané v napadených rozhodnutích. V důsledku poranění byla nezletilá uvedena do umělého spánku a její stav byl kritický. Z umělého spánku byla nezletilá probuzena až zhruba po třech týdnech. Její rodiče, stěžovatelé, jí přitom byli neustále nablízku. Nezletilá absolvovala několik operací a následně byla upoutána na lůžko bez možnosti pohybu, přičemž toto období trvalo přibližně šest měsíců. Po zlepšení zdravotního stavu nezletilé následovala časově náročná rehabilitace. V důsledku nastalých skutečností byli rodiče, zejména pak stěžovatelka, zcela vyloučeni z jakéhokoliv osobního života. Stěžovatelé mají za to, že v souvislosti s negativním prožitkem způsobeným dopravní nehodou jejich dcery, mají právo na náhradu škody ve smyslu § 2959 občanského zákoníku.
Obecné soudy však dospěly k závěru, že zranění nezletilé nelze kvalifikovat jako zvlášť závažné zranění ve smyslu shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku.
S tím stěžovatelé nesouhlasí. Obecné soudy se podle nich nezabývaly tím, jakým způsobem zasáhlo zranění dcery do života stěžovatelů, jakým způsobem došlo k narušení jejich rodinného života, ani jakým způsobem byl ovlivněn jejich soukromý život. Podle stěžovatelů došlo ústavní stížností napadenými rozhodnutími k zásahu do základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z odůvodnění zamítavého nálezu:
10. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy – zejména Nejvyšší soud [v zamítavém rozsudku ze dne 27.06. 2019 spisové značky 25 Cdo 4210/2018] – ve věci stěžovatelů dopustily takových pochybení, která by byla způsobilá založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence. Tedy zda taková případná pochybení nepředstavují nepřípustný zásah do jejich právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
11. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. V souvislosti s projednávaným případem je třeba předně uvést, že duševní útrapy, jimž byli stěžovatelé během léčby nezletilé vystaveni, nelze jakkoliv zlehčovat. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že si toho byly obecné soudy vědomy, a to navzdory tomu, že v konečném výsledku uplatněný nárok stěžovatelům nepřiznaly.
13. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že se Nejvyšší soud věnoval výkladu ustanovení § 2959 o. z., a to zejména pak „zvlášť závažnému ublížení na zdraví„. Nejvyšší soud navázal výklad ustanovení zejména na závažnost následků primární oběti. Důvodem je především ta skutečnost, že vyjádření útrap sekundární oběti je jen těžko uchopitelné a pomyslným odrazovým můstkem může být právě zdravotní stav primární oběti. Nelze zpochybnit, že sekundární oběti si během úrazů osob blízkých procházejí značným emocionálním vypětím, nicméně, toto lze jen stěží objektivizovat (navíc si lze relativně snadno představit situaci, kdy i u méně závažného poranění, budou osoby blízké subjektivně vnímat poranění velmi intenzivně). Z toho důvodu je nesnadné nalezení hranice, při které budou obecné soudy osobám blízkým přiznávat nároky plynoucí z ustanovení § 2959 o. z., a kdy nikoliv. Hledání této hranice je pak ponecháno především na judikatuře obecných soudů. Z ústavněprávního hlediska je dále podstatnou ta skutečnost, že obecné soudy tuto hranici v konkrétním případu stanovily a své rozhodnutí řádně odůvodnily.
14. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do základních práv a svobod stěžovatelů. Proto předmětnou ústavní stížnost zamítl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Text 4 stránkového zamítavého nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 16.02. 2021 spisové značky I.ÚS 3449/19 vyhlášený dne 02.03. 2021 ve 14:00 hodin je k dispozici z níže uvedeného linku:
Zvlášť závažné ublížení na zdraví ve smyslu § 2959 o. z.
I. Při vymezení pojmu „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ ve smyslu § 2959 o. z. je nutno vycházet zejména ze závažnosti následků primární oběti. Půjde zpravidla o ta nejtěžší zdravotní poškození, zejména o kómatické stavy, závažná poškození mozku či o ochrnutí výrazného rozsahu, tj. o následky srovnatelné s usmrcením osoby blízké, kdy duševní útrapy sekundárních obětí dosahují určité vyšší intenzity. Jedná se o duševní útrapy (smutek, pocity zoufalství a beznaděje, strach) spojené s vědomím, že tato osoba byla trvale vyřazena z většiny sfér společenského uplatnění a změnila se v osobu trpící výjimečně nepříznivým zdravotním stavem. Nesmrtelná újma musí být svou závažností srovnatelná s usmrcením blízké osoby.
Kromě případů s nejzávažnějšími následky může jít i o případy velmi těžkých zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem, což bude mít citelný dopad do osobnostní sféry blízkých osob, a jejich duševní útrapy tak budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že následky zranění nebudou nejtěžší. Za zvlášť závažné ublížení na zdraví (§ 2959 o. z.) nelze bez dalšího považovat každou vážnou poruchu zdraví trvající nejméně šest týdnů (§ 122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku). V trestní soudní praxi je delší dobu trvající porucha zdraví vykládána jako vážná porucha zdraví trvající nejméně 6 týdnů. Jako těžkou újmu na zdraví kvalifikovala soudní praxe např. i zlomeninu nohy v kotníku, jejíž léčení trvalo 7 týdnů. Takový přechodný stav poruchy zdraví však nelze označit jako zvlášť závažné ublížení na zdraví, které by bylo způsobilé vyvolat duševní útrapy osob blízkých poškozenému v intenzitě odčinitelné peněžitou náhradou podle § 2959 o. z.
II. Duševní útrapy sekundárních obětí, jestliže u primární oběti dojde k přechodnému stavu poruchy zdraví, kterou nelze podřadit pod § 2959 o. z., by bylo možno odčinit podle § 2971 o. z. za splnění stanovených podmínek, tj. odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, pociťuje-li poškozená osoba nemajetkovou újmu důvodně jako osobní neštěstí.
III. V projednávané věci nejde o případ zvlášť závažného ublížení na zdraví, jak jej má na mysli § 2959 o. z. Byla-li dcera žalobců hospitalizována následkem dopravní nehody po dobu jednoho měsíce, poté propuštěna do domácího léčení a následně hospitalizována ještě dalších 14 dní a nejsou–li následky jejího zranění natolik vážné, aby jí vyřazovaly z většiny sfér společenského uplatnění, naopak je s relativně mírnými omezeními zapojena do běžného života, nejedná se o zvlášť závažné ublížení na zdraví ve smyslu uvedeného ustanovení. Dovolací soud nijak nezlehčuje starost a strach žalobců o dceru v době po dopravní nehodě, avšak poškození zdraví, které utrpěla, není ani z hlediska závažnosti následků, ani z hlediska doby, kdy byla ohrožena na životě a prognóza vývoje jejího stavu byla nejistá, tak vážným ublížením na zdraví, aby bylo podřaditelné pod § 2959 o. z.
(podle zamítavého rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.06. 2019 spisové značky 25 Cdo 4210/2018)