K pravomoci exekučního soudu zastavit exekuci v případě nezpůsobilého exekučního titulu [rozhodčí nález].
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Okresní soud v Litoměřicích nařídil exekuci na stěžovatelku ve prospěch vedlejší účastnice řízení, společnosti PROFICREDIT Czech, a.s., a to dle exekučního titulu – rozhodčího nálezu ze dne 12. 10. 2016. Exekuce byla nařízena pro částku 39 137 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 39 137 Kč ode dne 26. 8. 2016 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z částky 30 889 Kč ode dne 26. 7. 2016 do zaplacení, náklady předcházejícího řízení ve výši 1 100 Kč, náklady exekuce a náklady oprávněného. Podáním ze dne 29. 8. 2017 stěžovatelka navrhla zastavení exekuce z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu – nicotného rozhodčího nálezu, neboť rozhodce neměl dostatek pravomoci spor rozhodovat, neboť jak smlouva rozhodčí, tak smlouva o úvěru je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Vedlejší účastnice řízení s návrhem na zastavení exekuce nesouhlasila. Soudní exekutor tak postoupil návrh k rozhodnutí exekučnímu soudu. Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 17. 1. 2018 výrokem č. I. exekuci zcela zastavil, výrokem č. II. uložil vedlejší účastnici povinnost uhradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce ve výši 3 993 Kč a výrokem č. III. uložil vedlejší účastnici povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 7 865 Kč.Vedlejší účastnice se odvolala proti usnesení exekučního soudu, a to do všech jeho výroků, když se domáhala, aby byl výrok o zastavení exekuce změněn tak, že se exekuce nezastavuje. Krajský soud v Ústí nad Labem přisvědčil odvolání, když ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 28. 8. 2018 změnil usnesení okresního soudu tak, že exekuce vedená soudním exekutorem se nezastavuje. Odvolací soud své rozhodnutí opřel o nemožnost přezkumu věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí ze strany exekučního soudu a dále o princip oddělitelnosti rozhodčí smlouvy od smlouvy hlavní, když dle odvolacího soudu navíc smlouva rozhodčí neplatná není. Argumenty a důkazy stěžovatelky se odvolací soud v zásadě nezabýval.
Stěžovatelka shledává závěr odvolacího soudu nesprávným a neústavním. Jeho úvahy považuje za nesouladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i aktuální judikaturou Ústavního soudu a dotýkají se i legitimního očekávání stěžovatelky. Uvádí, že je proti ní vedena exekuce na základě rozhodčího nálezu, který vedlejší účastnici řízení přiznal extrémně vysoké úroky a smluvní pokuty, které jsou zcela jednoznačně v rozporu s dobrými mravy, kdy je dané navýšeno o náklady právního zastoupení vedlejšího účastníka v exekučním řízení a náklady soudního exekutora. Pokud by nebylo daného nezpůsobilého rozhodčího nálezu, tak by částka požadovaná po stěžovatelce nedosáhla takových rozměrů, neboť nezávislý soud by zcela jistě tak nemravné plnění nepřiznal.
Z odůvodnění kasačního nálezu:
12. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud se již obdobnými případy několikrát zabýval a vázán svými předchozími nálezy konstatuje, že ve své judikatuře vychází ze zásady, že námitky vůči vadám nalézacího řízení nelze přenášet do řízení exekučního, viz nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017. Platí totiž, že exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není ani řízením přezkumným. Avšak z této zásady existují obecně přijímané výjimky, podle nichž je v exekučním řízení možné hodnotit i zásadní vady exekučního titulu (nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15). Ústavní soud se těmito výjimkami zabýval poprvé právě v kontextu exekucí, vedených na základě rozhodčího nálezu, jako je tomu i ve zkoumaném případě.
13. Ústavní soud v těchto případech dospěl k závěru, že obecné soudy mohou v exekučním řízení zkoumat, zda byla uzavřena řádná rozhodčí smlouva (rozhodčí doložka či smlouva o rozhodci), tedy zda vůbec měli rozhodci pravomoc rozhodčí nález vydat. K porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny došlo v případech, v nichž se obecné soudy nezabývaly tím, zda došlo k uzavření rozhodčí smlouvy (nález sp. zn. I. ÚS 871/11 ze dne 17. 1. 2012 týkající se námitky, že rozhodčí smlouva nebyla podepsána; nález sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012, týkající se neprokázaného existence rozhodčí smlouvy), ale i v případech, v nichž rozhodčí doložka neobsahovala dostatečně transparentní pravidla pro výběr rozhodce, a nesplňovala tedy veškeré náležitosti, jak byly konkretizovány v judikatuře.
14. Ústavní soud také zdůraznil, v souvislosti s ustanoveními smluv, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci i to, že postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Na tomto závěrunemůže nic změnit ani skutečnost, že klient smlouvu podepsal, a to dokonce ani v situaci, kdy by ve smluvních podmínkách bylo obsaženo ujednání, že klientovi se takto stanovené smluvní pokuty nebo zajištění biankosměnkou nejeví jako nepřiměřené či odporující dobrým mravům. Běžný klient úvěrové společnosti totiž nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Ústavní soud dovodil, že by „ochraně takových věřitelů neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, jakož i mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému“, srov. nález sp. zn. I. ÚS 199/11.
15. Tyto závěry Ústavní soud aplikoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014, který se opět týkal exekuce vedené nazákladě rozhodčího nálezu. Rozhodčí doložka byla v daném případě sjednána v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč. Úvěrová smlouva deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 % a součástí formulářově předtištěných všeobecných obchodních podmínek byla ujednání o zajištění prostřednictvím dvou biankosměnek a o souboru sankcí (smluvních pokut) dopadajících na úvěrovaného dlužníka. Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 191/11, a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout, i když rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce.
16. Na to Ústavní soud navázal v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, vydaného opět ve věci exekuce vedené na základě rozhodčího nálezu. Podle nálezu mají obecné soudy zkoumat, zda poskytovatel úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy posoudil schopnost spotřebitele úvěr splácet (jeho úvěruschopnost). Nedošlo-li k tomu, byloby možné hodnotit úvěrovou smlouvu jako rozpornou s dobrými mravy a proto by byla neplatná i na [úvěrovou smlouvu] navazující rozhodčí smlouva a nebyla by dána pravomoc rozhodce a byl by tu dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ústavní soud uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Zdůraznil, že posouzení, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
17. Z ustálené judikatury Ústavního soudu tedy plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Nezohlednění těchto kritérií při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí představuje porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Při zkoumání, zda exekuční titul netrpí zásadními vadami, přitom není rozhodující, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení. Námitkavedlejší účastnice řízení, že se stěžovatelka snaží přenést řešení svého nedbalého jednání v nalézacím řízení do řízení exekučního, tak není pro řešení projednávaného případu relevantní.
18. Soud prvního stupně v daném případě svůj závěr, kterým vyhověl návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce, postavil na názoru, že je-li pro nesoulad s dobrými mravy zjevně neplatná smlouva o úvěru, je neplatá i rozhodčí smlouva sjednaná pro účely řešení sporů, plynoucích z této smlouvy, z čehož vyplývá také nedostatek pravomoci rozhodce. Odvolací soud však své usnesení opřel o nemožnost přezkumu věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí, což prý vyplývá z principu oddělitelnosti rozhodčí smlouvy od smlouvy hlavní. Dle odvolacího soudu smlouva rozhodčí neplatná není a okresní soud se měl exekučním titulem zabývat pouze z hlediska jeho formální a materiální vykonatelnosti.
19. Jak je uvedeno výše, Ústavní soud opakovaně dospěl k závěru, že obecné soudy mají v exekučním řízení zkoumat, zda byla uzavřena řádná rozhodčí smlouva, a to jak rozhodčí doložka, tak smlouva o rozhodci, a zda vůbec měli rozhodci pravomoc rozhodčí nález vydat. Názor Ústavního soudu v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12, že neplatnost úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost i rozhodčí doložky, se uplatní i na případ, kdy je zde samostatná rozhodčí smlouva, kterou lze obsahově a z hlediska jejího účelu považovat za rozhodčí doložku. Pokud tedy odvolací soud argumentuje principem oddělitelnosti rozhodčí smlouvy od smlouvy hlavní, nutno přihlédnout k tvrzení stěžov atelky, že smlouva a rozhodčí smlouva spolu v této věci tvoří jeden obchodní konstrukt: Rozhodčí smlouva byla podepsána ve stejný den jako návrh na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru a smlouvy tak byly zcela evidentně provázané, a jedna bez druhé by nebyla možná, což svědčí o charakteru rozhodčí smlouvy coby rozhodčí doložky. Jen z důvodu toho, že rozhodčí smlouva byla sjednána na samostatné listině, nelze tedy vdaném případě zústavněprávního hlediska rezignovat na přezkoumání (a hodnocení prizmatem dobrých mravů) celého kontraktačního procesu, včetně rozhodčí smlouvy. Přístup odvolacího soudu vdané věci je v tomto projevem přehnaného právního formalismu, který by se zejména vobdobných případech, kdy je jedna strana zjevně ve slabším postavení, neměl v demokratickém právním státě uplatňovat.
20. Podle Ústavního soudu je namístě také zvážit argumentaci stěžovatelky, podle které je navíc i rozhodčí smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy, když byla formulářové povahy, stěžovatelka neměla možnost její znění nikterak ovlivnit a vedlejší účastnice do rozhodčí smlouvy začlenila rozhodce, kteří pro ni rozhodují tisíce sporů a jsou na ní ekonomicky závislí. Případně je zde odkázáno např. na judikát Nejvyššího soudu (sp. zn. 23 Cdo 3697/2013), kde je konstatováno, že i přesto, že v rozhodčí smlouvě jsou osoby rozhodců řádně určeny, není možné jen na tomto základě jednoduše uzavřít, že jde o transparentní a nestranné určení rozhodců, ale je třeba zkoumat právě i jejich nestrannost a nezávislost. K tomu ostatně stěžovatelka také obsáhle argumentuje. Tyto a další námitky stěžovatelky však již Ústavní soud v souladu se zásadou minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci blíže nezkoumal, jelikož shora zjištěné postačí zcela kvyhovění ústavní stížnosti.
Text 7 stránkového kasačního nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I. ÚS 3962/18 vyhlášený dne 16.04. 2021 v 10:00 hodin je k dispozici z níže uvedeného linku: