ÚS: Ochrana vlastnického práva společníka obchodní společnosti

 

I. Nevypořádá-li se Nejvyšší soud dostatečně či vůbec se svou ustálenou rozhodovací praxí v obdobných věcech, jejichž nosné důvody jsou použitelné i v dané věci, poruší právo jednotlivce na řádné odůvodnění zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Odmítá-li se obecný soud náležitě zabývat otázkou, jestli společníkovi obchodní společnosti, jenž není zástavním věřitelem ani zástavním dlužníkem, svědčí aktivní věcná legitimace k podání žaloby na určení, zda tu zástavní právo je či není, aniž by přihlédl ke konkrétním okolnostem věci a uvedl, jakým jiným právním prostředkem se může domoci ochrany svého vlastnického práva, porušuje jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 45/21, ze dne 15. 2. 2022)

 

 

ÚS: Pachové stopy jako nepřímý důkaz v trestním řízení

 

I. Z principu presumpce neviny plyne kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina zákonným způsobem prokázána, rovněž pravidlo in dubio pro reo (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Toto pravidlo znamená, že není–li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného, neboť trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. § 2 odst. 2 a 5 trestního řádu).

II. Výsledky metody pachové identifikace představují nepřímý nebo také podpůrný důkaz, a proto nelze pouze z něj jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že se určitá osoba dopustila trestného činu, jenž se na daném místě stal a který je jí kladen za vinu, ač jinak řádně a procesně relevantně ztotožněná pachová stopa svědčí s určitou pravděpodobností o tom, že taková osoba se v blíže neurčené době vyskytovala na místě činu. Proto důkaz pachovou identifikací nemůže být pro uznání viny důkazem jediným, ale musí existovat další důkazně podložené skutečnosti, které spolu s pachovou identifikací vytvoří uzavřený řetězec důkazů, přičemž nesmí existovat žádná jiná reálná možnost, že by se činu mohl dopustit někdo jiný, než osoba obviněná či později obžalovaná (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu).

III. Striktní dodržení procesních předpisů platných pro provádění konkrétního důkazu a správné zachycení (zdokumentování) průběhu jeho provádění pro pozdější doložitelnost mají na jeho důkazní sílu zásadní vliv. Nepostupuje-li orgán činný v trestním řízení, který konkrétní důkaz provádí, tímto způsobem, může být jeho postup příčinou snížení významu či následné nepoužitelnosti jinak relevantního důkazu v řízení před soudem [srov. přiměřeně nález ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3709/16 (N 106/85 SbNU 739), bod 30] a v konečném důsledku porušením práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. U vybraných důkazních prostředků, mezi něž patří i metoda pachové identifikace, předpisy i judikatura stanoví určité standardy, které jsou však minimem požadavků na použití takového důkazního prostředku. Na dodržení těchto standardů u metody pachové identifikace a současně reflektování aktuálních poznatků vědeckého zkoumání této metody je třeba klást důraz zejména tehdy, není-li důkazní situace zcela jasná a neexistují-li další jednoznačné důkazy [srov. nález ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 4266/16 (N 52/84 SbNU 603), bod 38]. V takových případech je nutné, aby pachová identifikace byla realizována za dodržení vyšších než minimálních požadavků, zvláště byla-li prováděna za účinnosti pokynu ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 9/2009, který byl ještě v průběhu trestního řízení nahrazen pokynem policejního prezidenta č. 313/2017 o pachové identifikaci osob a novým pokynem ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 119/2017 o provádění služební kynologie, oba účinné od 1. 4. 2018, které již většinu nových vědeckých poznatků reflektují.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 2773/20, ze dne 15. 2. 2022)

 

 

ÚS: Vrácení věci odvolacím soudem v trestním řízení

 

I. Ustanovení § 263 odst. 7 trestního řádu je třeba ústavně konformně interpretovat tak, že odvolací soud skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně nemůže přehodnocovat jako celek z jiného hlediska, než zda tohoto skutkového stavu bylo dosaženo na základě dokazování provedeného řádně a v potřebném rozsahu a zda jej soud prvého stupně přesvědčivě, vnitřně nerozporně a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil. Jednotlivé důkazy provedené před soudem prvého stupně pak smí odvolací soud posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení. Skutková zjištění z nich učiněná soudem prvého stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvého stupně.

II. Vlastní skutková zjištění může odvolací soud činit pouze tehdy, pokud sám dokazování doplní či znovu provede důkaz již provedený soudem prvého stupně. Pokud se rozhodne tak učinit, musí důkaz provést ve veřejném zasedání v souladu se zásadami přímosti, bezprostřednosti, volného hodnocení důkazů a umožnit obviněnému v zásadě stejný standard práva na obhajobu, jako kdyby byl důkaz proveden v hlavním líčení (tj. umožnit mu být přítomen, klást otázky, jde-li o výslech svědka, spoluobviněného či soudního znalce, vyjádřit se k obsahu i způsobu provedení důkazu, učinit v návaznosti na něj další důkazní návrhy atd.) v souladu se zásadami zajištění práva na obhajobu a kontradiktornosti.

III. Ústavně konformnímu výkladu § 264 odst. 1 trestního řádu odpovídá, že jako základní pravidlo musí soud prvého stupně respektovat pokyn odvolacího soudu a splnit jej. Odepřít jej může jen výjimečně, a to tehdy, je-li takový pokyn explicitně formulován jako protiústavní (např. by odvolací soud výslovně uložil soudu prvého stupně, že musí učinit určité skutkové zjištění), případně je–li jeho zastřená protiústavnost zcela zřejmá. Takový závěr může soud prvého stupně učinit v zásadě jen tehdy, jestliže jeho rozsudky ruší odvolací soud opakovaně a skutečnost, že tak činí proto, aby přiměl soud prvého stupně k převzetí svých skutkových závěrů či hodnocení důkazů, vyplývá z konkrétních skutečností a současně takový postup odvolacího soudu nemá žádné legitimní vysvětlení.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 1365/21, ze dne 22. 2. 2022)