ÚS: Zmocněnec poškozené právnické osoby v trestním řízení

 

I. Institut opatrovníka poškozené právnické osoby v trestním řízení podle § § 45 odst. 1, věta třetí, odst. 2 trestního řádu, je subsidiární povahy a mělo by jej být využíváno jen jako krajního prostředku, neboť vždy představuje zásah do práva právnické osoby na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když právnická osoba musí mít co nejširší možnost zvolit si zmocněnce podle § 50 odst. 1 tr. řádu, jako osobu nejen kvalifikovanou, ale také informovanou o rozhodných skutečnostech vztahujících se k poškození právnické osoby, která se těší její důvěře.

II. Je-li osoba oprávněná činit za poškozenou právnickou osobu právní úkony (např. starostka obce) současně podezřelou ze spáchání trestného činu vůči ní, a proto se jeví její zájmy v kolizi se zájmy právnické osoby, není možno ji automaticky považovat za vyloučenou z volby zmocněnce podle § 50 odst. 1 trestního řádu, byť je při takové volbě z logiky věci limitována svým postavením podezřelé osoby v trestním řízení. Vůči takové podezřelé oprávněné osobě stále platí presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a nelze tedy bez dalšího jen pro její status podezřelého předpokládat, že jsou i v této konkrétní otázce volby zmocněnce poškozené právnické osobě důvodné obavy z kolize zájmů.

III. Ustanoví-li za této situace orgány činné v přípravném řízení trestním podle § 45 odst. 1, věta třetí, odst. 2 trestního řádu poškozené právnické osobě pro trestní řízení opatrovníka, aniž by oprávněnou osobu poučily podle § 50 odst. 1, věta za středníkem, trestního řádu o možnosti dát se zastupovat zmocněncem a umožnily tak poškozené právnické osobě zvolit si zmocněnce, poruší tím právo poškozené právnické osoby na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

IV. Orgány činné v trestním řízení mohou volbu zmocněnce poškozené právnické osobě podezřelou oprávněnou osobou považovat za neúčinnou pouze tehdy, je-li z konkrétních okolností zřejmé, že jde o zjevné zneužití práva (např. volba zmocněnce, který nebude náležitě zastupovat obec jako právnickou osobu a bude upřednostňovat zájmy podezřelé osoby, doručuje se mu na adresu v zahraničí, kde je nedostupný atd.). Jen v takových případech je možné právnické osobě přesto, že jí byl zvolen zmocněnec, ustanovit opatrovníka.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 618/22, ze dne 24. 5. 2022)

 

 

ÚS: Ke znaku „opětovného podmíněného propuštění„ z výkonu trestu

 

Znak spočívající v „opětovném podmíněném propuštění“ je třeba v kontextu ustanovení § 91 odst. 4 trestního zákoníku interpretovat restriktivně tak, že se bude jednat toliko o případy, kdy byl odsouzený v průběhu výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn, neosvědčil se a bylo podle § 91 odst. 1 trestního zákoníku rozhodnuto, že se zbytek trestu vykoná. Nemůže se tedy vztahovat na případy, kdy odsouzený ve zkušební době původního podmíněného propuštění vedl řádný život a vyhověl všem stanoveným podmínkám, načež bylo toto rozhodnutí o podmíněném propuštění zrušeno v důsledku okolností, které nemohl přímo ovlivnit, typicky tedy v důsledku uložení souhrnného trestu.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 232/22, ze dne 11. 5. 2022)

 

 

ÚS: Dokazování v řízení o žalobě z rušené držby

 

I. Odvolací soud došel k závěru, že žalobkyně prokázala existenci držby sporné cesty ve formě pokojného užívání cesty za účelem příchodu a příjezdu ke své nemovitosti a dále prokázala rušení žalovaným i reálnou hrozbu, že toto rušení bude pokračovat i v budoucnosti. Žalobkyně tedy unesla důkazní břemeno ohledně jí tvrzených rozhodných skutečností. Dodává-li k tomu odvolací soud, že jí tvrzené vydržení práva sporné cesty je nejisté a žalobkyně si nemůže být jistá tím, zda se svého práva úspěšně domůže petitorní žalobou, je tento jeho závěr právně irelevantní. V řízení o žalobě z rušené držby je žalobci poskytována posesorní ochrana, chráněna je zde tedy jiná hodnota než v případě petitorní ochrany.

II. Je-li žalovaným nepravá držba namítána, musí soud k této otázce provést úplné dokazování. Byť povaha věci vyžaduje rozhodnout co nejrychleji (zákon ukládá soudu prvního stupně rozhodnout do 15 dnů od zahájení řízení), neznamená to, že by se v řízení dokazování k těmto otázkám neprovádělo.

III. Řízení o žalobě z rušené držby je svou povahou řízením sporným a odvolání proti rozhodnutí o žalobě z rušení držby je založeno na systému neúplné apelace. Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen za podmínek § 205a o. s. ř. Byť tedy lze námitku nepravé držby učinit i v rámci odvolacího řízení, skutečnosti a důkazy ji prokazující jsou již v odvolacím řízení omezeny neúplnou apelací.

VI. Pokud by odvolací soud v souladu s § 205a o. s. ř. přihlédl ke skutečnostem a důkazům uplatněným žalovaným v odvolání a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně tvrzené nepravosti držby, bylo povinností soudu účastníky poučit podle § 118a o. s. ř.

V. Další zásadní otázkou se pak jeví, zda soud může v případě, když žalobě z rušené držby vyhoví, omezit povinnost uloženou žalovanému určitou dobou trvání, jak to učinil krajský soud. Omezení soudem uložené povinnosti lhůtou zákon na rozdíl od právní úpravy předběžných opatření podle § 76 odst. 3 o. s. ř. nepřipouští. Nejistota ohledně existence věcného práva není důvodem pro zvolený postup soudu, když se v řízení o žalobě z rušené držby existence věcného práva neprokazuje. Krajský soud v této věci také opomíjí fakt, že právě na tom, že žalovaný musí případně následně svá práva hájit podáním petitorní žaloby, je žaloba z rušené držby postavena (srov. sp. zn. III. ÚS 3018/18, bod 15.). Nelze tak po žalobkyni požadovat, aby poté, co soud její žalobě vyhoví, volila ještě další vhodný postup své obrany. Omezení doby trvání uložené povinnosti ve výroku rozhodnutí je tedy projevem libovůle ze strany soudu, analogické použití ustanovení týkajícího se předběžných opatření není přípustné, neboť jde o dva zcela samostatné instituty odlišné povahy a sloužící k jinému účelu

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 2463/21, ze dne 11. 5. 2022)