Náklady spojené s uplatněním pohledávek v insolvenčním řízení
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Stěžovatelka přihlásila do insolvenčního řízení vedeného s dlužnicí GEDEM-STAV a.s. své pohledávky. V rámci přihlášky přihlásila stěžovatelka jako příslušenství i náklady spojené s uplatněním pohledávek (dále jen „NSUP“) ve výši 1 200 Kč za splatnou pohledávku ve smyslu ustanovení § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravující některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob, v platném znění, ve spojení s § 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění a směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. 2. 2011, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích. V listopadu 2017 byla stěžovatelka vyrozuměna vedlejším účastníkem o tom, že její přihláška ve výši přihlášených NSUP je popřena, neboť NSUP mohou být uznány jen tehdy, byly-li pravomocně přiznány. Stěžovatelka s tímto názorem nesouhlasila, a proto podala incidenční žalobu ke krajskému soudu. V žalobě poukázala na skutečnost, že nárok na zaplacení NSUP vzniká ex lege již prodlením dlužníka s příslušnou platbou. V ústavní stížností napadeném rozsudku dospěl krajský soud k závěru, že nárok na NSUP má vznikat v okamžiku jakéhokoliv „uplatnění“ pohledávky ze strany věřitele. Tím je třeba rozumět např. podání u soudu, podání přihlášky do insolvenčního řízení nebo i zaslání upomínky dlužníkovi. Nařízení spojuje podle krajského soudu NSUP s každou pohledávkou, přičemž platba/faktura nepředstavuje pohledávku. Pohledávkou je třeba rozumět pohledávku se samostatným právním základem, kterým je smlouva. V případě uplatnění několika různých plateb po splatnosti nárok na NSUP se přiznává pouze jedenkrát, pokud předmětné platby vyplývají ze stejného právního základu. Proti rozsudku krajského soudu se stěžovatelka odvolala, přičemž Vrchní soud v Praze se v ústavní stížností napadeném rozsudku s právním názorem nalézacího soudu ztotožnil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ve světle shora uvedené směrnice vzniká nárok na NSUP ke každé platbě samostatně v okamžiku počátku prodlení dlužníka, a to i tam, kde platby mají základ ve stejné smlouvě. Nařízení je podle stěžovatelky třeba vykládat s ohledem na účel směrnice, kterou transponuje. Stěžovatelka odkázala na čl. 2 odst. 4 směrnice, který definuje pojem splatná platba. Čl. 3 odst. 1 pak vymezuje případy, kdy má vzniknout nárok na úrok z prodlení k platbě a čl. 6, který nárok na NSUP spojuje s nárokem na zaplacení úroku z prodlení. Z těchto ustanovení stěžovatelka dovozovala, že nárok na zaplacení NSUP je spojen s každou opožděnou platbou. Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy ignorují povinnost eurokonformního výkladu. Aplikace právního předpisu bez přihlédnutí ke směrnici, kterou daný právní předpis provádí, tj. bez použití eurokonformního výkladu, nemůže být považován za ústavně konformní. Přitom vyvstane-li před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, otázka výkladu Smluv či aktů orgánů Unie, je tento soud povinen obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr Evropské unie.
Právní věta:
Ø Vrchní soud v Praze pochybil, když se v situaci, kdy stěžovatelka apelovala na eurokonfomní výklad nařízení vlády, nezabýval hlouběji tím, zda by v dané věci neměl položit předběžnou otázku. Současně se ani nezabýval tím, zda jsou naplněny důvody, pro které tuto otázku předložit nemusí (k tomu srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2504/10). Takový postup považuje Ústavní soud za svévolný a tudíž porušující pravidla spravedlivého procesu, jež je stěžovatelce garantován čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Text 5 stránkového nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I. ÚS 865/20 ze dne 24.11. 2020, vyhlášený dne 07.12. 2020 ve 14:00 hodin je k dispozici z níže uvedeného linku: