ÚS: Podmínky podmíněného propuštění z výkonu trestu

 

V rozhodnutí o zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění je třeba ústavně konformním způsobem vyložit podmínky podmíněného propuštění podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Pro účely podmíněného propuštění z trestu odnětí svobody je třeba na trest odnětí svobody uložený společným souhrnným trestem při současném zrušení výroku o trestu v rozsudku (§ 45 odst. 1, § 43 odst. 2 trestního zákoníku), jímž mu byl uložen trest odnětí svobody, který již vykonával a ze kterého byl v mezidobí podmíněně propuštěn, pohlížet jako na jediný společný souhrnný trest odnětí svobody, a proto je třeba mu pro účely výpočtu výkonu alespoň poloviny uloženého trestu podle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku započítat do nově uloženého trestu vykonanou část trestu odnětí svobody, z něhož byl podmíněně propuštěn. Přitom vykonával-li obviněný společně s takto uloženým a později společným souhrnným trestem zrušeným trestem odnětí svobody, i další trest odnětí svobody uložený mu jiným rozsudkem, a tyto tresty se podle § 77 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, považovaly z hlediska výkonu trestu za trest jediný, je třeba z obou vykonávaných trestů před podmíněným propuštěním uvedeným způsobem započítat poměrnou část připadající na trest zrušený společným úhrnným trestem.

Obdobným způsobem je třeba přistupovat i k druhé podmínce, zda odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení, když je třeba hodnotit chování odsouzeného v průběhu nového nastoupeného výkonu trestu odnětí svobody uloženého společným souhrnným trestem ve spojení s chováním a plněním povinností odsouzeného v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, ze kterého byl podmíněně propuštěn. Vzhledem k tomu, že podmínka prokázání polepšení je s třetí podmínkou týkající se předpokladu vedení řádného života odsouzeného v budoucnu úzce svázána, neboť předpoklad vedení řádného života v budoucnu logicky na polepšení navazuje, je třeba potom v návaznosti na to zvažovat, zda je i tato podmínka splněna, a to s přihlédnutím k aktuálním skutkovým podkladům k osobnosti odsouzeného, když si nelze vystačit pouze s informacemi o trestní minulosti odsouzeného. Je totiž vždy třeba respektovat pravidlo, že odsouzený se nesmí v důsledku uložení souhrnného trestu dostat do horšího postavení, než by byl, nebyl–li by ukládán souhrnný trest, ale v jednom řízení trest úhrnný (§ 43 odst. 1 trestního zákoníku). Souhrnný trest nahrazuje úhrnný trest v důsledku více trestních řízení, výsledek však musí být stejný jako u úhrnného trestu, a to nejen z hlediska druhu a výše uloženého trestu, ale i z hlediska případného podmíněného propuštění. Obdobně je tomu i u společného trestu za pokračování v trestném činu (§ 45 odst. 1, 2 trestního zákoníku).

Nepostupují-li obecné soudy uvedeným způsobem, poruší práva odsouzeného podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Učiní-li přitom závěr o nenaplnění podmínky očekávání řádného života toliko na základě trestní minulosti odsouzeného, tj. jednání, za které již byl potrestán, poruší tím rovněž zákaz dvojího přičítání stanovený v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

(podle nálezu Ústavního soudu spisové značky I.ÚS 989/22, ze dne 19. 7. 2022)

 

 

ÚS: Vnitřní rozpor v odůvodnění rozhodnutí

 

Vnitřně rozporné odůvodnění soudního rozhodnutí spočívající v tvrzení, že pro věc určitá skutečnost je dána a současně dána není, je v rozporu s právem na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně je tím porušen právně státní požadavek právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, neboť s každým z těchto tvrzení je spojeno použití jiné právní normy.

(podle nálezu Ústavního soudu spisové značky IV.ÚS 638/22, ze dne 15. 8. 2022)

 

 

ÚS: Nevypořádání námitky obviněného o nedoručení překladu

 

1. Jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy), a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

2. Námitka, směřující do otázky doručení meritorního (cizozemského) rozhodnutí obviněnému, resp. překladu takového rozhodnutí, se úzce dotýká zachování práva obviněného na spravedlivý proces. To je zaručeno Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a je i součástí veřejného pořádku (viz výhrada veřejného pořádku dle § 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních; obdobně čl. 22 odst. 2 písm. c. ev. čl. 18 odst. 1 písm. a. a b. Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu). Nedoručení překladu meritorního rozhodnutí, resp. jeho podstatných částí, při současné neúčasti tlumočníka při jeho vyhlašování, lze proto považovat za důvod neposkytnutí justiční spolupráce. O porušení tohoto práva nejde tehdy, byla-li obviněnému předtím taková pomoc soudem ustanovených tlumočníků skutečně nabídnuta a on ji odmítl. Za takové situace by nebylo právo stěžovatele porušeno ani nevyhotovením překladu rozsudku.

3. Jsou-li závěry učiněné českými soudy o tom, že ve švýcarském trestním řízení nedošlo k tvrzenému porušení stěžovatelových práv, založeny na nedostatku rozhodujících skutkových zjištění, jde o porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

(podle nálezu Ústavního soudu spisové značky III.ÚS 381/22, ze dne 24. 8. 2022)

 

 

ÚS: Vybírání soudního poplatku za odvolání

 

Postupem obecných soudů při výkladu předmětných ustanovení zákona o soudních poplatcích byl nadměrným zásahem ztížen přístup stěžovatele k soudu při podání opravného prostředku při domáhání se ústavně zaručeného práva na náhradu škody. Tím, že obecné soudy zastavily řízení o odvolání stěžovatele poté, co stěžovatel předmětný soudní poplatek v předepsané výši neuhradil, porušily jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

(podle nálezu Ústavního soudu spisové značky I.ÚS 868/21, ze dne 23. 8. 2022)

 

Z odůvodnění nálezu:

 

III.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení

 

7. Ústavní soud si vyžádal příslušný spisový materiál a podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o Ústavním soudu“) vyzval účastníky řízení, aby se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřili.

 

8. Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření ze dne 27. 10. 2021 lakonicky sdělil, že setrvává na správnosti svého postupu.

 

9. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 26. 10. 2021 stručně řečeno uvedl to, že vycházel z tehdejší soudní praxe, podle které je odvolání v řízeních o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci zpoplatněno. Ohledně výše soudního poplatku odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, resp. na v něm citované usnesení č. j. 14 Co 192/2018-194 ze dne 11. 6. 2018, podle kterého výše soudního poplatku z odvolání v tomto případě činí 20 000 Kč, a to na základě položky 22 bod 2, položky 3 Sazebníku poplatků. Pokud tedy stěžovatel požadoval nemajetkovou újmu ve výši 2 000 000 Kč, byl za odvolání správně vyměřen soudní poplatek ve výši 1% z této částky, tj. 20 000 Kč. Uvedený právní názor byl podpořen i tehdejší soudní praxí (viz usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4079/2018 ze dne 27. 11. 2018). Závěrem Městský soud v Praze konstatoval, že až následná judikatura Ústavního soudu tuto soudní praxi změnila tak, že odvolání v řízeních o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci zpoplatněno není (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 1415/18 ze dne 23. 4. 2019 a sp. zn. IV. ÚS 3283/18 ze dne 21. 5. 2019). S ohledem na tuto judikaturu je třeba považovat ústavní stížnost za důvodnou.

 

10. Nejvyšší soud se ve svém přípisu ze dne 27. 10. 2021 vyjádřil k posouzení přípustnosti dovolání stěžovatele s tím, že v dovolání předestřená otázka již byla vyřešena usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4079/2018 ze dne 27. 11. 2018, na něž ve stížností napadeném usnesení Nejvyšší soud odkázal. V tomto usnesení se Nejvyšší soud zabýval otázkou výkladu přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., přičemž v otázce určení výše soudního poplatku po novele provedené tímto zákonem podle položky 22 bod 1 písm. a) Sazebníku poplatků vycházel z tehdejší judikatury Ústavního soudu představované usnesením sp. zn. IV. ÚS 1352/18 ze dne 9. 5. 2018, jež Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí citoval. Od tohoto závěru se však Ústavní soud odchýlil nálezem sp. zn. I. ÚS 1415/18 ze dne 23. 4. 2019, přičemž dospěl k závěru, že v řízeních o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci má být podání odvolání i po novelizaci zákona o soudních poplatcích – provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – od soudního poplatku osvobozeno. Tento závěr byl následně přejat též judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1508/2019 ze dne 28. 5. 2019). Nejvyšší soud uzavřel, že byť v okamžiku rozhodování postupoval v souladu s tehdejší judikaturou Ústavního soudu i ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, měla by být ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušena, a to z důvodu judikaturního vývoje a změny právního názoru Ústavního soudu v této otázce.

 

11. Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti jakožto vedlejší účastnice řízení na výzvu Ústavního soudu ve stanovené lhůtě nereagovala, čímž se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdala (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

 

12. Soudce zpravodaj již uvedená vyjádření nezasílal stěžovateli na vědomí, ani k případné replice, neboť argumenty v nich obsažené neobsahovaly žádné nové skutečnosti; navíc s ohledem na výsledek řízení o jeho ústavní stížnosti tento postup považoval za zjevně nadbytečný.

 

IV.
Posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti

 

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas (což ověřil z vyžádaného spisu, neboť napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci skutečně doručeno až 3. 2. 2021) oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

 

14. Po prostudování ústavní stížnosti, spisového materiálu a vyjádření účastníků řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

 

V.
Hodnocení Ústavního soudu

 

15. Podstatu předmětné ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v nesouhlasu stěžovatele se závěry obecných soudů stran existence poplatkové povinnosti za odvolání podané v řízení o žalobě proti státu na náhradu škody nebo jiné újmy způsobené výkonem veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb.

 

16. Ústavní soud se shora popsanou problematikou v minulosti již několikrát zabýval, a to zejména v nálezech sp. zn. I. ÚS 1415/18 ze dne 23. 4. 2019 (N 70/93 SbNU 345) a sp. zn. IV. ÚS 3283/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 91/94 SbNU 166), na něž navázala celá řada dalších rozhodnutí [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3668/18 ze dne 26. 6. 2019 (N 119/94 SbNU 408), sp. zn. III. ÚS 177/19 ze dne 30. 7. 2019 (N 143/95 SbNU 239), sp. zn. II. ÚS 510/19 ze dne 14. 2. 2020 (N 27/98 SbNU 325) či nález sp. zn. III. ÚS 2316/18 ze dne 20. 2. 2020 (N 32/98 SbNU 351); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz]. První senát Ústavního soudu se s nosnými důvody uvedených nálezů ztotožňuje a odkazuje na ně, neboť se jedná o problematiku prakticky totožnou. Ostatně, jak konstatoval Městský soud v Praze i Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních, je třeba – s ohledem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu – napadená usnesení zrušit.

 

VI.
Závěr

 

17. Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů při výkladu předmětných ustanovení zákona o soudních poplatcích byl nadměrným zásahem ztížen přístup stěžovatele k soudu při podání opravného prostředku při domáhání se ústavně zaručeného práva na náhradu škody. Tím, že obecné soudy zastavily řízení o odvolání stěžovatele poté, co stěžovatel předmětný soudní poplatek v předepsané výši neuhradil, porušily jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

 

18. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o neústavnosti napadených rozhodnutí z výše uvedených důvodů, týkajících se zpoplatnění odvolání v řízeních o žalobách proti státu ve věci náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci, nezabýval se již dále zbývajícími námitkami stěžovatele, resp. jeho námitkou opožděného doručování rubrikovaného usnesení Nejvyššího soudu.

 

19. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno. Takto Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, neboť od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).