Projev vůle ve smlouvě.
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ bylo ve věci žalobce, společnosti Boček, spol. s r.o. (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) proti žalovanému stěžovateli rozhodnuto, že stěžovatel je povinen do 2 měsíců ode dne právní moci rozsudku vyklidit v rozsudku specifikovaný byt v Říčanech u Prahy. Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uzavřenou nájemní smlouvu nelze považovat za platnou ve smyslu ust. § 663 a násl. občanského zákoníku, neboť v ní absentuje dohoda o úplatě. Po odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovateli uložil uhradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvostupňového. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl a stěžovateli uložil uhradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl k závěru, že předmětnou nájemní smlouvu je nutno považovat po dobu trvání smlouvy mezi držiteli akcií za smlouvu o výpůjčce, a po následující dobu za úplatnou smlouvou nájemní s tím, že smlouva je absolutně neplatná, neboť neobsahuje obligatorní náležitosti smlouvy o nájmu bytu (ujednání o úplatě).
Stěžovatel podal ústavní stížnost, neboť obecné soudy podle jeho názoru neposoudily individuální okolnosti případu ve všech jeho souvislostech, nerespektovaly princip autonomie vůle subjektů soukromého práva a zásadu pacta sunt servanda a nedaly přednost výkladu, který vede k závěru o platnosti právního jednání. Dovolacímu soudu pak stěžovatel rovněž vytkl, že jeho rozhodnutí, co do posouzení nájemní smlouvy jako smlouvy smíšené, bylo pro něj zcela překvapivé, a že dovolací soud stěžovatele se svým právním názorem, jenž byl odlišný od výkladu předchozích soudů, neseznámil a nedal mu možnost se k takovému odlišnému právnímu názoru jakkoli vyjádřit.
Ústavněprávní posouzení věci
12. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že fakta každého případu jsou jedinečná a že je nezbytné vycházet z individuálních okolností jednotlivého případu, a to i když jeho specifické okolnosti mohou být složité a netypické, což však nevyvazuje soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení. Jinak řečeno jde o povinnost zvažovat velmi pečlivě vše, co vyšlo v řízení najevo. Součástí práva na spravedlivý proces je návaznost mezi skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Povinnost soudů nalézat právo neznamená respektovat pouze výslovné pokyny v textu zákona, ale též povinnost zjišťovat, co je právem tam, kde jde o interpretaci abstraktních ústavních zásad.
13. V oblasti soukromého práva má být každému co nejvíce umožněno konat v souladu s vlastními zájmy, čemuž ze strany státu odpovídá nutnost respektovat ústavní zásady, chránící zejména smluvní svobodu, a to i pro její společenskou a hospodářskou funkci. Účastníci soukromoprávních vztahů se musí s důvěrou spolehnout na princip pacta sunt servanda, zásadu „co není zakázáno, je dovoleno“ a ochranu autonomie vůle, neboť jde o jednu ze základních podmínek fungování právního státu, který je v moderním ústavním právu chápán pouze jako materiální právní stát.
14. Stěžejní je vždy interpretace vůle smluvních stran a přednostní role takového výkladu, jenž nevede k neplatnosti zkoumané smlouvy, nebo, jako v daném případě, souboru na sebe navazujících smluv, pokud není zcela zřejmé, že odporují zákonu (zde je však na místě restriktivní interpretace) nebo se jednoznačně příčí dobrým mravům. Ve zkoumaném případě lze jistě připustit, že zmíněný a shora popsaný soubor na sebe navazujících smluv je poněkud svérázný a netypický, to však bez dalšího neznamená, že je možno vytrhnout jednu z těchto smluv z kontextu a označit pak na tomto základě celé smluvní ujednání jako absolutně neplatné. Vždy je nutno přihlížet k oněm zvláštním okolnostem, za kterých a proč byly dané dohody uzavřeny. V nálezu ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 2108/14 (N 160/78 SbNU 409) Ústavní soud také uvedl, že je úlohou soudů, zvláště posuzují-li ve své rozhodovací praxi spory mající základ v závazkovém právu, nalézt v konkrétním ekonomicko-právním vztahu jeho těžiště tak, aby byl nalezen nejen optimální užitek pro smluvní strany, ale aby bylo dosaženo – je-li to možné – jistého rovnovážného stavu. II. ÚS 1250/20 6
15. Nejvyšší soud má se svým shora vyjádřeným názorem v rovině teoretické jistě pravdu, pro zkoumaný případ a jeho zjištěné specifické okolnosti to však nelze bez dalšího přijmout. Jak od počátku sporu zdůrazňoval stěžovatel, smyslem tří uvedených, vzájemně provázaných smluv, na základě nichž bylo ve prospěch stěžovatele sjednáno právo užívání daného bytu a podmínky tohoto užívání, bylo reagovat na nastalou faktickou situaci a vztahy mezi účastníky smluv tímto způsobem narovnat. Pomiňme, že z právního hlediska by bylo jistě možno nalézt řešení elegantnější, než přijaté. Smluvní strany výslovně vyjádřily vůli, že za užívání bytu nemá být hrazeno pravidelné nájemné, a to s přihlédnutím k tomu, že před uzavřením této smlouvy stěžovatel již poskytl úplatu, tj. 800 000 Kč. V tom nelze podle názoru Ústavního soudu shledávat ani obcházení zákona, ani jednání contra bonos mores, jak se domnívá vedlejší účastník řízení. Posuzovat takovou smlouvu jako smlouvu nájemní, která je absolutně neplatná pro absenci ujednání o úplatě, je vzhledem ke zjištěnému a podstatě věci nepřípadné a striktní uplatnění zákonných ustanovení vede v daném případě ke značné nerovnováze v neprospěch stěžovatele.
16. Navíc nalézací soud odmítl jako nadbytečný návrh na doplnění dokazování výslechy svědků a účastnickým výslechem stěžovatele k prokázání vůle stran při uzavírání smluv, což mělo potvrdit, že smyslem ujednání bylo upravit vztahy mezi stranami do doby, než se stěžovatel stane vlastníkem bytu. Komplex smluv ale zjevně nebyl nahodilým či nedbalým právním úkonem, ale završením celého předchozího vyjednávacího procesu, reagujícího na situaci, kterou nebylo možno předpokládat.
17. Ústavní soud shledává pro ústavně souladné řešení daného případu klíčovou také tu skutečnost, že smluvní ujednání, vedoucí k tomu, aby stěžovatel mohl užívat daný byt a investovat do něj zřejmě nemalou sumu, bylo stranami dlouhodobě realizováno a dodržováno. Náhle se pak v nesouladu s předchozím ujednáním domáhat změny toho, na čem smluvní strany dlouhá léta participovaly, co akceptovaly a co respektovaly, je potom přinejmenším překvapivé a vykazuje to znaky účelovosti. Všichni účastníci si musí být vědomi své odpovědnosti ve smluvních vztazích. Snažit se po dlouhé době zpochybňovat druhou smluvní stranu, když se dodržování dohodnutého přestane hodit, znamená porušení smlouvy i jednání proti dobrým mravům. Vedlejšího účastníka řízení, vstupujícího plně do práv a povinností předchozího účastníka smlouvy, pokud tvrdí, že o smlouvách se stěžovatelem původně nevěděl, pak váže zásada „vigilantibus iura„. Stabilita ujednání a dlouhodobé dodržování uzavřené smlouvy a chování v souladu s dohodnutým dodává danému případu z ústavněprávního jinou kvalitu. Smluvní strany po dlouhou dobu považovaly smlouvu za platnou a postupovaly podle ní, a žalovaný stěžovatel byl tak bezpochyby v dobré víře, že smlouva je platná a investoval proto do úprav a vybavení bytu, který, jak věřil, bude moci posléze považovat za vlastní. Na tuto zásadní okolnost reagoval ze všech rozhodujících soudů pouze stručně soud prvního stupně a to tak, že je proto namístě poskytnout mu k vyklizení bytu delší lhůtu než obvyklých 15 dní, totiž lhůtu dvou měsíců. To je však podle Ústavního soudu zcela nedostatečné zohlednění zjištěného stavu věci.
18. I kdyby tedy bylo možno shledat nájemní smlouvu neplatnou, je na místě zvažovat, zda vedlejším účastníkem uplatněný nárok není z hlediska skutečností, které vyšly v řízení najevo, v nesouladu s dobrými mravy. Ústavní soud již několikrát zdůraznil, že v rovině podústavního práva představuje korektiv dobrých mravů prostředek, skrze který mohou ústavně zaručená práva prozařovat i do horizontálních II. ÚS 1250/20 7 vztahů. Dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje soudu zmírňovat tvrdost zákona a představuje prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Takové zmírnění tvrdosti zákona tak po soudu vyžaduje, aby v individuálních případech aplikoval zákonná ustanovení ve vztahu k tomuto korektivu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367) či nález I. ÚS 1826/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 47/64 SbNU 581), bod 20].
19. Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99 (N 126/23 SbNU 217) uvedl, že úvaha soudu při použití korektivu dobrých mravů musí vycházet z okolností konkrétní věci a musí být podepřena konkrétními zjištěními. Pojem „dobré mravy“ totiž nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou [srov. např. nález ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367)], a to praeter legem či dokonce contra legem [viz bod 30 nálezu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3500/18 či nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 2087/08 (N 90/57 SbNU 179)]. Pro daný případ to znamená, že nerovnováha v právech v neprospěch stěžovatele, vzniklá porušením přijaté a dlouhodobě dodržované dohody, by tedy měla být promítnuta do aplikace korektivu dobrých mravů. Jak uvedeno shora, účelem korektivu dobrých mravů je také mimo jiné povinnost soudů hledat při soudním rozhodování rovnovážný stav mezi smluvními stranami.
20. Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je zejména stav, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně byla účastníky řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, bez toho, že by odůvodnil jejich irelevantnost. Soudy pominuly nejen shora zmíněné zvláštní okolnosti, vztahující se k uzavření předmětného (nestandardního) souboru smluv a takto vzniklého ujednání, které bylo stranami dlouhodobě respektováno, ale při svých závěrech o neplatnosti nájemní smlouvy nevzaly do úvahy ani korektiv dobrých mravů. Jelikož výše uvedená zjištění postačují k vyhovění ústavní stížnosti, Ústavní soud se ostatními námitkami stěžovatele dále nezabýval. Konstatuje, že ve věci došlo k porušení zásad spravedlivého procesu, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na obecných soudech tedy bude, aby se věcí znovu zabývaly v intencích závěrů tohoto nálezu, přičemž vezmou do úvahy vše podstatné, co vyšlo v řízení najevo a adekvátně se k tomu vyjádří v odůvodnění svých rozhodnutí. Shledají-li to nutným, doplní dokazovaní. Své další případné námitky mohou jak stěžovatel, tak vedlejší účastník uplatnit v tomto řízení.
Text 7 stránkového nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 03.03. 2021 spisové značky II. ÚS 1250/20 vyhlášený dne 15.03. 2021 v 9:00 hodin je k dispozici z níže uvedeného linku: