K rozsahu poučovací povinnosti soudu, k povinnosti soudu umožnit žalobci úpravu žalobního petitu na základě soudem provedeného dokazování, k použití negatorní žaloby, a k důvodům, pro které soud může odmítnout provést účastníkem navržený důkaz.
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Mezi stěžovatelkou, společností V. D. KUKA a. s. a Mgr. M. Š. – vedlejší účastnicí 1) jako vlastníky památkově chráněných budov v katastrálním území Hradčany vznikl spor, jímž se zabývaly obecné soudy v rozhodnutích napadených ústavní stížností. Budova č. p. 163, známá jako Dům U tří andělů, byla postavena v roce 1555 a je památkově chráněna. Byla zapsána i na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Nachází se mezi budovami č. p. 162 a 164 v ulici V Úvozu pod Loretánským náměstím. Vlastní ji vedlejší účastnice 1). Úřad městské části pro Prahu 1 dospěl k závěru, že budova je v havarijním stavu a hrozí svévolné zřícení a ohrožení životů a zdraví osob. Nařídil proto původním vlastníkům a později žalované, aby vykonali nezbytné zabezpečovací práce na budově. Stěžovatelka vlastní sousední nemovitost č. p. 164. V roce 2012 žalovaná na základě rozhodnutí úřadu městské části Dům U tří andělů zásadně zrekonstruovala. Dne 18. října 2012 podala stěžovatelka žalobu proti žalované u Obvodního soudu pro Prahu 1. Stěžovatelka uvedla, že „žalovaná původní dům prakticky zbourala“ a stavební úpravy na budově žalované významně zasáhly do vlastnického práva stěžovatelky. Na budově č. p. 164 v jejím vlastnictví se objevily trhliny, zhoršila se světlost,, technické podmínky, výhled, zvýšila se vlhkost a je zde nadměrný hluk. Stěžovatelka požádala soud o vydání rozsudku, kterým nařídí žalované „odstranit stále trvající neoprávněný zásah žalované do vlastnického práva žalobkyně, a to tím, že uvede nemovitost č. p. 163 ve stav, ve kterém se nemovitost nacházela ke dni 9. 8. 2011. Obvodní soud stěžovatelce nevyhověl, následně neuspěla ani a odvoláním a dovoláním.
Podstatou toho, proč obecné soudy v posuzované věci zamítly podání stěžovatelky, bylo, že podle nich stěžovatelka k ochraně svého vlastnického práva formulovala žalobní petit tak, že mu nebylo možné podle zjištěného skutkového stavu vyhovět. Zároveň ji soudy poučily, že jejich úkolem není poskytovat jí návod při formulaci žalobního petitu, a pokud se domáhala navrácení nemovitosti žalované do původního stavu, který dle soudem ustanovené znalkyně nebyl možný, bylo nezbytné žalobu zamítnout. Nejvyšší soud pak doplnil, že krom toho, že nebylo možné vyhovět žalobě na ochranu proti hrozící škodě, mohla se stěžovatelka domáhat jiné ochrany, což však neučinila.
Stěžovatelka uvádí, že ačkoli si byl obvodní soud vědom toho, že stavební práce mají závažné dopady na její budovu, svým apelem zvýhodnil žalovanou a rezignoval na ochranu vlastnického práva stěžovatelky. Stěžovatelka považuje za vážné ohrožení svého majetku kromě vlhkosti, narušených štol a trhlin rovněž podezdění a podbetonování štítové zdi, ocelové kotvy do obou štítových zdí, vestavění dvou betonových nosníků do zdi a zátěž štítové zdi střechou. Skutkový stav věci je podle stěžovatelky v extrémním nesouladu s důkazy. Stěžovatelka nesouhlasí ani s výtkou soudů, že nedostatečně přesně formulovala svůj žalobní petit. Situace, kdy soud v rámci řízení odstraňuje informační deficit a teprve následně je formulován výrok rozhodnutí, není nijak výjimečná. Ačkoliv soud správně určil, že se stěžovatelka domáhá odstranění zásahů do konstrukcí jejího domu, dále se tímto obsahem neřídil a omezil se na formální převzetí doslovného návrhu petitu.
Z odůvodnění kasačního nálezu:
34. V projednávané věci se vlastník jedné nemovitosti domáhal u soudu ochrany svého vlastnického práva vůči zásahům ze strany vlastníka sousední nemovitosti. Ochrana vlastnického práva je zakotvena v čl. 11 odst. 1 Listiny. Podle čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Vlastníka jeho vlastnictví zavazuje (čl. 11 odst. 3 Listiny), váže ho tedy „náležitou a dostatečnou péčí o jemu svědčící vlastnictví“ [nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 77/97 ze dne 8.7.1997 (N 94/8 SbNU 361)]. Vlastník má povinnost dbát na práva jiných osob a má povinnost zdržet se takové realizace svého vlastnického práva, která by znamenala zásah do vlastnického či jiného práva druhého.
35. V případě ochrany vlastnického práva je zaručena ochrana tohoto práva před zásahy veřejné moci. Vedle toho právo na ochranu vlastnického práva zavazuje „veřejnou moc, aby vlastníkovi poskytla ochranu vpřípadě, kdy by jeho vlastnické právo bylo rušeno či omezováno ze strany třetích subjektů“ [nález sp. zn. IV. ÚS 1735/07 ze dne 21. 10. 2008 (N 177/51 SbNU 195), bod 31]. Účastníci jsou si tak rovni a základní právo na ochranu vlastnictví zaručené Listinou „prozařuje“ podústavním právem.
36. Vprojednávané věci obsah vlastnického práva chrání jednak žalovanou jakožto vlastníka budovy č.p.163, který náležitě a dostatečně pečuje o svoji budovu, neboť jej ktomu vlastnictví zavazuje, zároveň však chrání i stěžovatelku. Žalovaná pečovala o budovu tím, že z budovy odstranila vlhkost a chránilaji proti zhroucení nezbytnýmiúpravami, vtomto případě nařízenýmistátním orgánem (úřademměstské části). Byťdoposud nebylo skonečnou platností rozhodnuto, jestli žalovaná při úpraváchpostupovala vsouladu srozhodnutím městské části, ani bylo-li rozhodnutí úřadu městské části zákonné zpohledu podústavního práva, není to pro posouzení ústavní stížnosti podstatné. Podstatné je, že provedenými úpravami žalovaná (vlastnice budovy č.p.163) sice vykonávala své vlastnické právo a zpohledu občanského práva měla právo se svým vlastnictvím „v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit“ (§1012 o. z.), zároveň však byla omezena zákazem „nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jinýchosob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit“ (§ 1012 druhá věta o. z.), neboli zpohledu ústavního práva zákazem rušit vlastnické právo druhého.
37. Ochrany svého vlastnického práva se žalobce může domáhat u soudu. Soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly právům ochranu (čl.90 Ústavy ČR). Žalobce, který se takovéto ochrany dovolává, tak může činit „stanoveným postupem“ ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Konkrétní náležitosti práva na přístup ksoudu jsou upraveny vprocesních předpisech podústavního práva, které kogentně stanoví, jakými způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat a případně i omezit (nálezÚstavního soudusp. zn. II.ÚS2398/18 ze dne 14. 8. 2019, bod 29). Tyto postupy nelze vykládat striktně či mechanicky, pokud by to vedlo k znemožnění přístupu kspravedlnosti (nález Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 14/18ze dne 2. 12. 2019, bod 33).
38. Podstatou toho, proč obecné soudy vposuzované věci zamítly podání stěžovatelky, bylo, že podle nich stěžovatelka kochraně svého vlastnického práva formulovala žalobní petit tak, že mu nebylo možné podle zjištěného skutkového stavu vyhovět. Zároveň ji soudy poučily, že jejich úkolem není poskytovat jí návod při formulaci žalobního petitu,a pokud se domáhala navrácení nemovitosti žalované do původního stavu, který dle soudem ustanovené znalkyně nebyl možný, bylo nezbytné žalobu zamítnout. Nejvyšší soud pak doplnil, že krom toho, že nebylo možné vyhovět žalobě na ochranu proti hrozící škodě, mohla se stěžovatelka domáhat jiné ochrany, což však neučinila.
39.
Ø Jelikož obsah rozhodnutí ve věci samé soud vyslovuje ve výroku rozsudku [§ 155 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějšíchpředpisů (dále jen „o.s.ř.“)], je obsah žalobního petitu důležitou náležitostí podání ksoudu. Podle judikatury Nejvyššího soudu však „[p]ouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud samozřejmě musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou domáhal (…)“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003 sp. zn. 21 Cdo 909/2003). Z § 153 odst. 2o. s. ř. totiž vyplývá, že vzásadě soud nemůže překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají (s výjimkou případů, kdy zprávního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky).
40. Ústavní soud již vminulosti konstatoval, že formulace žalobního petitu v civilních sporech není pro stranu žalující snadným úkolem. Vněkterých případech sice může být relativně jednoduchá, v jiných však bude třeba zvýšené aktivity soudu při aprobování žalobcových procesních úkonů, ať již půjde o výchozí posouzení žalobního petitu, připuštění jeho změny nebo rozhodování o neúčinnosti jeho částečného zpětvzetí [nález sp. zn. II. ÚS 1507/17 ze dne 5. 9. 2017 (N 167/86 SbNU 721)]. Ústavní soud shledal, že vtakových procesně náročných situacích nelze bezvýhradně, okamžitě a jednostranně zatížit co do definitivní verze žalobních tvrzení i žalobního petitu, pouze žalobce [srov. §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Ten totiž nemusí disponovat na počátku sporu všemi vědomostmi předurčujícími obsah povinnostistanovené žalovanému. Skutkové podklady pro stanovení této povinnosti mohou být zjišťovány teprve postupně a přispět k tomu může i znalecké posouzení okolností věci.
41. Rozsah skutkových okolností, které je potřeba zjistit, záleží na tom, čeho se žalobce domáhá a jaká žaloba je vřízení použita.
42. Vlastníci budov, jež jsou ohroženy úpravami na sousedních nemovitostech, mohou využít různé způsoby ochrany svého vlastnického práva. Jejich náležitosti a postupy kjejich využití jsou upraveny podústavním právem. V projednávané věci se stěžovatelka dovolávala vněkterých podáních vlastnické negatorní žaloby, kterou občanský zákoník upravuje takto: „Vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem zasahuje do vlastnického práva nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje“ (§ 1042 o. z.). Stěžovatelka se dále dovolávala i § 2903 odst. 2 o. z.: „Při vážném ohrožení může ohrožený požadovat, aby soud uložil vhodné a přiměřené opatření kodvrácení hrozící újmy“. Stěžovatelka rovněž uváděla, že jí úpravy působí škody, vúvahu tak přicházela i žalobana náhradu škody. Podle § 420 a násl. starého občanského zákoníku „každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 kpřechodným ustanovením ohledně nároku na náhradu škody, zněhož vyplývá, že pro posuzovanou věc se zde použije starý občanský zákoník).
43.
Ø Žalobou podle § 2903 o. z. se může žalobce domáhat ochrany pouze u škody teprve hrozící (SPÁČIL,J. Ochrana vlastnictví a držby vobčanském zákoníku. Praha: C. H. BECK, 2002, s. 107). Soudy se v této věci shodly, že ke škodě na budově stěžovatelky již došlo.
44.
Ø Ve vztahu k negatorní žalobě Nejvyšší soud v usneseníze dne 30. 11.2016 sp. zn. 22 Cdo 2886/2014 uvedl: „Vlastnickému právu jako právu absolutnímu odpovídá absolutní povinnost všech nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva. (…). Poruší-li někdo povinnost nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva tím, že do jeho práva zasáhne, vznikne mezi ním a vlastníkem relativní právní vztah, jehož subjekty jsou individualizovány a jehož obsah je jiný než obsah absolutního vlastnického práva (obsahem je kupř. povinnost individualizovaného rušitele upustit od konkrétního zásahu do vlastnického práva).“Vnegatorní žalobě musí být rušební činnost „konkretizovaná nejen ve skutkovém ději uvedeném vžalobě, ale i vžalobním návrhu. Je přípustné formulovat zákaz i obecněji než jen pouhým uvedením rušivého zásahu, ke kterému došlo: lze se také spokojit s vymezením rušivé činnosti označené předmětem zásahu a uvedením negativního důsledku, ke kterému nesmí dojít.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2005sp. zn. 22 Cdo 1485/2005).
45. Ustanovení § 1042 o. z.nekonkretizuje, čeho se může prostřednictvím negatorní žaloby vlastník domáhat. Podle starší judikatury bylo možné se negatorní žalobou domáhat i toho, aby žalovaný odstranil následky už vykonaných rušivých zásahů (stanovisko kolégia Najvyššieho súdu SSR ze dne 27. 6. 1972 sp. zn. Cpj 59/71, zveřejněné pod č. Rc 65/1972; část II). Podle Nejvyššího soudu však nyní „možnost uvedení poškozené věci do předešlého stavu právo upravuje, (…) není důvod v tomto ohledu extenzívním výkladem připouštět tuto možnost i u vlastnické žaloby (…). Domáhá-li se vlastník proti bývalému držiteli (případně i proti jiné osobě) uvedení věci do stavu, v jakém byla před neoprávněným zásahem této osoby do věci, lze jeho nárok posoudit jen podle ustanovení ObčZ o náhradě škody, pokud odstranění následků neoprávněného zásahu je obsahově shodné s uvedením do předešlého stavu podle § 442 odst. 2 ObčZ.“ (rozsudek Nejvyššíhosouduze dne 4. 3. 2002 sp. zn. 22 Cdo 735/2001; obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. 22 Cdo 870/2014). Vznikla–li tedy v důsledku neoprávněného zásahu do vlastnického práva škoda, jejíž náhrady se lze domáhat podle ustanovení o náhradě škody, podle Nejvyššího soudu „nelze požadovat uvedení do předešlého stavu podle § 126 odst. 1 ObčZ [nyní § 1042 o. z.] případně požadovat negatorní žalobou takové odstranění následku neoprávněného zásahu, které je uvedením do předešlého stavu.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2002 sp. zn. 22 Cdo 735/2001). V těchto případech má podle judikatury přednost využití žaloby na náhradu škody.
46. Nejvyšší soud tuto větev své judikatury poté upřesnil tak, že rozlišil u negatorních žalob mezi jednorázovým a trvajícím neoprávněným zásahem do vlastnického práva. Vpřípadě jednorázových zásahů zásah skončil a z § 1042 o. z. „není možné vyvozovat další práva vlastníka, která zákon na základě tohoto ustanovení nezakládá. Vlastník věci je tedy oprávněn domáhat se v případě jednorázového zásahu odstranění důsledků tohoto zásahu pouze z titulu náhrady škody. V případě trvajícího zásahu do vlastnického práva vzniká mezi vlastníkem a rušitelem relativní právní vztah (jehož obsahem je kupř. povinnost individualizovaného rušitele upustit od konkrétního zásahu do vlastnického práva) a vlastník má po dobu trvajícího zásahu (…) právo domáhat se po rušiteli, aby se tohoto rušení zdržel podle § 1042 o. z.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn.22 Cdo 2886/2014 a podobně i napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu). V jiném případě, kde žalovaní upevnili na budovu žalobce 11 kusů krokví a zasáhli tak do střešní konstrukce stavby žalobců, Nejvyšší soud jako příklad jednorázového zásahu uvedl poškozenítrámu, střechy či jiné části stavby žalobců při umísťování krokví na pozednici a jako příklad trvajícího zásahu opření střechy stavby žalovaných o stavbu žalobců bez soukromoprávního titulu (rozsudek ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. 22 Cdo 911/2018). V těchto případech je pro odstranění trvajícího zásahu (umístění krokví do střešní kostrukce) třeba aplikovat ustanovení o negatorním nároku.
47. Podle nauky by navíc mělo být možné, aby „[v] rámci jedné žaloby požadoval žalobce vedle negatorní ochrany i náhradu škody nebo jiný, na zavinění závislý nárok. Tyto dva nároky je však třeba odlišit. (…) [N]árok na uvedení do původního stavu je požadavkem, který lze uplatnit vrámci negatorní žaloby (…), přičemž tento požadavek může směřovat i na odstranění následků protiprávních zásahů“ (PETROV, VÝTISK, BERAN a kol. Občanský zákoník, komentář, Praha:C. H. BECK, 2017, § 1042, bod 18-20, podobně viz též Winterová, A. Komentář ASPI, k § 1042).
48. Ve věci přezkoumávané ústavní stížnosti Nejvyšší soud shledal, že vlastník má po dobu trvajícího zásahu právo domáhat se po rušiteli, aby se rušení zdržel. Tomuto postupu však podle Nejvyššího soudu bránilo to, že se stěžovatelka domáhala zásahu napravujícího negativní dopady na domě žalované, nikoli na svém domě a že se nedomáhala náhrady škody, která ji zásahem do jejího vlastnického práva vznikla (viz výše body 22-23).
49. Stěžovatelka zjevně váhala, jaký žalobní typ je namístě využít, a žádala o navrácení budovy žalované dopůvodního stavu. Současně však opakovaně upozornila na to, že nemá dostatek informací, aby požadovala konkrétní úpravy, jež by méně zasahovaly do vlastnického práva žalované a současně postačovaly knápravě škod na její nemovitosti. Do žalobního návrhu zahrnula žádost napravit škody na její budově způsobené stavebními úpravami.
50. Ústavní soud výše uvedl, že rozsah zjišťovaných skutkových okolností záleží na použité žalobě. Zároveň však platí, že aby mohl vlastník, na jehož nemovitosti se negativně projevují stavební úpravy sousední nemovitosti, formulovat svůj nárok,
Ø je zapotřebí dobře zjistit skutkový stav. V některých případech žalobce teprve na základě něj zjistí, jestli se má domáhat pouze ukončení stávajícího zásahu, tedy odstranění provedených stavebních úprav, anebo zdali k nápravě následků bude potřeba dalších stavebních úprav a jaké by to měly být. Jak již Ústavní soud konstatoval vcitované věci sp. zn. II. ÚS 1507/17, pokud žalobce nedisponuje na počátku sporu všemi vědomostmi předurčujícími obsah povinnostistanovené žalovanému, skutkové podklady pro stanovení této povinnosti mohou být zjišťovány teprve postupně.
51. Stěžovatelka po celou dobu řízení uváděla, že je pro ni složité naformulovat žalobní petit sohledem na nedostatek informací. V žalobě z18. 10.2012 navrhovala stěžovatelka, aby byl ustanoven znalec zejména z oboru statiky. Když později obvodní soud vyzval stěžovatelku, aby doplnila žalobní návrh, požádala stěžovatelka o prodloužení lhůty k doplnění s odůvodněním, že „nemá možnost podrobně ověřit stav prací na nemovitosti žalované a proto i specifikace petitu je značně ztížena“. Stěžovatelka uvedla, že nebyla účastníkem správních řízení a stavební úřad nereagoval na její opakované žádosti o zpřístupnění nemovitosti žalované (doplnění žalobního návrhu ze dne 1. 3.2013). V doplnění žaloby ze dne 15. 3.2013 stěžovatelka uvedla, že „jí nejsou známy veškeré práce, které byly žalovanou na předmětné nemovitosti provedeny, neboť předmětná nemovitost nebyla žalobkyni přes její žádosti zpřístupněna“. V opětovném doplnění žaloby z dubna 2015 stěžovatelka zdůraznila, že jelikož „nemá přístup do nemovitosti žalované, nemá kdispozici plány skutečného provedení stavebních prací, nebylo provedeno žádné zaměření původních ani stávajících konstrukcí a stávající dokumentace se osvědčuje jako vadná či rozporná, odkazuje (…) na deficit informací a závěry rozsudku Nejvyššího soudu (…), dle nichž postačuje, pokud (…) označí rozhodné skutečnosti a určí, čeho se domáhá, tak aby byl vymezen předmět řízení.“ Z toho důvodu rovněž stěžovatelka navrhla vypracování znaleckého posudku zejména zoboru statiky staveb s tím, že následně upřesní žalobní návrh (doplnění žaloby).
52. Znalkyně, jejíž odborností byla ekonomika (cena a odhady nemovitostí) a obor stavebnictví (stavby obytné, průmyslové i zemědělské),ve svých vyjádřeních u několika bodů konstatovala, že k určitým položeným otázkám se musí vyjádřit statik. Dokonce i žalovaná zpočátku namítala ustanovení zvolené znalkyně právě s odkazem na to, že odbornost statika znalkyně nemá. V řízení však soud využil pouze uvedenou znalkyni. Během výslechu znalkyně se právní zástupkyně stěžovatelky tázala, jestli by bylo možné znalecký posudek doplnit o posouzení statika. Poté, co byla u jednání znalkyně kpísemně zpracovanému posudku vyslechnuta, stěžovatelka opětovně požádala o další znalecký posudek zoboru statiky. Tyto návrhy obvodní soud zamítl stím, že ze skutkového stavu zjistil vše potřebné pro rozhodnutí o žalobním návrhu. Během jednání, u něhož soud znalkyni vyslechl, žalovaná uvedla, že znalecký posudek je založen na dokumentaci, ale některé zúprav byly provedeny odlišně od dokumentace. Jelikož se podle tvrzení obou stran lišil reálný stav od stavu zachyceného vdokumentaci, bylo nezbytné takové znalecké posouzení, které by posoudilo reálně provedené úpravy. Stěžovatelce tak pro formulaci jejího nároku nemohlo pomoci ani to, že během soudního řízení získala přístup k dokumentaci.
53. Na to, že má omezené informace, tedy stěžovatelka upozorňovala opakovaně a rovněž opakovaně navrhovala vypracování znaleckého posudku v oboru statiky, jehož výsledkem měl být rovněž návrh řešení stavby tak, aby byla napravena škoda, která vzniká na její budově. Tyto její důkazní návrhy soudy zamítly.
54. V případech, kdy vlastník nemovitosti má omezený přístup k informacím nezbytným pro specifikaci svého požadavku, neboť nemá přístup k sousední nemovitosti a k její stavební dokumentaci, může mu usnadnit přístup k těmto informacím právě soud ve svých skutkových zjištěních. Obvodní i odvolací soud spatřují roli soudů pouze v rozhodnutí o nároku, který stěžovatelka naformulovala sohledem na omezené informace, jež měla kdispozici, aniž by věc posoudil statik, jehož ustanovení se opakovaně domáhala a jehož roli vurčitých ohledech zdůraznila i ustanovená znalkyně. Příliš formalistické vnímání této role však může vést k tomu, že těm, co se obracejí na soud, není poskytnuta ochrana jejich práv.
55. Postup soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení případů je záležitostí obecných soudů. Vobčanském soudním řízení musí při rozhodování ve věci soudy zjistit skutkové okolnosti případu prostřednictvím důkazů a na takto zjištěný skutkový stav mohou aplikovat právní úpravu. Podle § 153 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci. Za tím účelem provádí soud dokazování, přičemž jen soudu přísluší rozhodnout, které znavržených důkazů provede a které nikoli (§ 120 odst. 1 o.s.ř.).Tyto důkazy poté soud hodnotí „podle své úvahy, a to každý důkazjednotlivě a všechny důkazy vjejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci“ (§ 132 o. s. ř.).
56. Při prokazování skutečností, které vyžadují odborné znalosti, jež soudy samy nemají, využívají znalecké posudky. Mnohdy mají znalecké posudky rozhodující vliv na posouzení skutkového stavu věci. Vcivilním řízení je posílena odpovědnost stran za předložení důkazů, platí však zásady práce s provedenými důkazy v tom, že soud nesmí relevantní důkazy opomenout, nesmí je upravovat či měnit jejich obsah. V odůvodnění rozhodnutí je povinen se soud vypořádat se všemi provedenými důkazy a přesvědčivě zdůvodnit, na základě čeho a jakým postupem dospěl ke zjištění skutkových okolností posuzované věci (TOMOSZEK, M. Jaké zásady pro znalecké dokazování vyplývají zpráva na spravedlivý proces? Časopis pro právní vědu a praxi. 2020, č. 1, s. 59, srov. též KOPA, M. In: Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol. Listina základních práv a svobod, Komentář. Praha: C. H. BECK, 2020, komentář kčl. 36, V. Základní ústavní principy dokazování, www.beck-online.cz).
57. Z čl. 36 Listiny vyplývá požadavek provést všechny důkazy nezbytné ke zjištění skutkového stavu věci. Porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny obvykle nelze spatřovat vtom, že soud nevyhověl všem důkazním návrhům účastníků podle § 120 odst. 1 o. s. ř. To však platí pouze potud, pokud lze zprovedených důkazů bezpečně usoudit na skutkový stav posuzované věci [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. II. ÚS 92/95 ze dne 1.11. 1995 (N 72/4 SbNU 191), nález sp. zn. I. ÚS 307/98 ze dne 11. 7. 2001 (N 111/23 SbNU 87) a nález sp. zn.I. ÚS 455/06 ze dne 9. 5. 2007 (N 75/45 SbNU 175)].
58.
Ø Důkazní návrh účastníka řízení mohou soudy odmítnout, s náležitým odůvodněním, toliko ze tří důvodů:
· prvním je argument, dle něhož skutečnost, kterou má důkaz prokázat, nemá relevantní souvislost spředmětem řízení.
· Druhý argument vychází z vypovídací hodnoty důkazu, tedy není–li důkaz způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.
· Třetím argumentem je nadbytečnost důkazu, tedy argument, dle něhož byla-li skutečnost, k jejíž ověření nebo vyvrácení je důkaz navržen, již spotřebnou mírou jistoty prokázána či vyvrácena [srov. nálezÚstavního soudusp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997 (N 76/8 SbNU 231)].
59. Při posouzení toho, zdali je skutečnost, kterou má důkaz prokázat, pro rozhodnutí relevantní a zdali určitá skutečnost byla spotřebnou mírou jistoty prokázána, musí soud zvážit, jestli zjištěný skutkový stav odpovídá na otázky důležité pro posouzení žalobního návrhu. Přitom musí mít na vědomí rovněž to, že v soudním řízení by měla být poskytnuta ochrana základním lidským právům ve smyslu čl. 4 Ústavy, jsou-li vdaném případě ve hře. Funkcí soudů je poskytovat ochranu právům jednotlivce (čl. 90 Ústavy) a vmateriálním právním státě i ochranu základním právům (čl. 4 Ústavy), a to i v horizontálních vztazích, vnichž jsou si jejich účastníci rovni. I vtěchto případech jsou soudy povinny pečlivě vážit lidská práva „prozařující“ při výkladu a aplikaci jednoduchého práva a jsou povinny jim poskytnout ochranu [nález sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19)]. Vtomto případě se jednalo o právo na ochranu vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
60. Soudy odmítly provést dodatečný znalecký posudek zoboru statiky sodůvodněním, že takový důkaz by byl již nadbytečný. Při vědomí, že soudy dospěly kzávěru, že to, co stěžovatelka požaduje (žalobní návrh) není přiměřené pro ochranu jejího vlastnictví, když zároveň stěžovatelka poukazovala na to, že nemá dostatek informací, jak navrhnout opatření, která by měla vést knápravě stavu její nemovitosti, se jeví, že tento znalecký posudek mohl značně doplnit informace o skutkovém stavu věci a pomoci stěžovatelcelépe zvolit žalobní typ i naformulovat žalobní návrh.
61. Neprovedení navrhovaného důkazu mělo značný dopad na to, že poté byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Soudy připustily, že nápravu může stěžovatelka požadovat, nicméně má ji hledat společně s žalovanou vhodným postupem, který určí statik. Prostředkem k hledání tohoto společného řešení tak nemá být soud. Nejvyšší soud pak toto konstatování upřesnil tím, že dovodil, že kdyby se stěžovatelka byla domáhala náhrady škody, byl by možný další postup vjejím řízení. Stěžovatelka se obrátila na soudy právě proto, že snaha o domluvu s žalovanou selhala, a že nebyla schopna zjistit skutečný rozsah provedených úprav bez pomoci soudu. Bez toho neměla informace, jestli lze budovu žalované vrátit do původního stavu a jestli by se tím vyřešily potíže, které způsobily stavební úpravy na její nemovitosti. Dožadovalase tedyznaleckého posudku zoboru statiky a hydrologie, aby mohla svůj žalobní návrh upravit. Na základě znaleckého posudku se zjistilo, že navrácení do původního stavu budovy žalované by nejen nebylo dostatečným opatřením kodstranění způsobených škod, ale navíc by ani nebylo možné. Nebylo však ještě zjištěno, jaká opatření by byla dostatečná (viz výše). Ústavní soud shledal, že vposuzované věci nezjistily obecné soudy skutkový stav věci dostatečně sohledem na to, že stěžovatelka se domáhala ochrany před zásahem do nemovitosti vjejím vlastnictví, tedy že se domáhala ochrany svého vlastnického práva.
62. Ostatně zatím se ani nejeví, že by stěžovatelce poskytly ochranu jejího vlastnického práva správní orgány, ač se ochrany domáhá různými způsoby od roku 2011 (viz např. stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. 7637/2012/VOP, podle něhož „[s]tavební úřad Úřadu městské části Praha 1 nezákonným rozhodnutím umožnil stavební činnost, která závažným a rozsáhlým způsobem zdevastovala nemovitou kulturní památku měšťanský dům ‚U Tří andělů‘na Hradčanech, v Pražské památkové rezervaci –jednom z nejcennějších památkově chráněných území České republiky zapsaném i na seznamu UNESCO“, rozsudky týkající se přezkumného řízení vztahujícího se krozhodnutí onařízení zabezpečovacích prací popsané vrozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. srpna 2016 č. j. 5 As 203/2015 –141, odvolací řízení ve věci dodatečného povolení stavby).
63. Soudy měly nejprve doplnit zjištění skutkového stavu a poté, kdy by bylo zřejmé, jaká opatření mohou pomoci napravit vzniklé škody, bylo namístě, aby obecné soudy dále navedly poučovací povinností stěžovatelku k úpravě petitu. Poučovací povinnost soudů, jež je součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, se týká i povinnosti navést navrhovatele ke správné úpravě žalobního petitu [nález sp. zn. I. ÚS 352/2000 ze dne 26. 3. 2002 (N 38/25 SbNU 307)]. Již Nejvyšší soud vprvním usnesení, jímž potvrdil projednatelnost žaloby, uvedl, že je-li zřejmé, čeho chce stěžovatelka dosáhnout, není formulace petitu vkonečném rozhodnutí výlučně na stěžovatelce, ale je povinností obecných soudů. Výše citovaná ustanovení občanského zákoníku je třeba vyložit tak, že se žalobci mohou jedním žalobním návrhem domáhat jak negatorního nároku, tak zároveň i nároku na náhradu škody, případně soudy mají možnost jejich návrh vyložit tak, že je potřeba aplikovat ustanovení o náhradě škody (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. 22 Cdo 4143/2013).
64. Ústavní soud připomíná, že obecné soudy musí nejen respektovat právo, ale také jejich výklad a aplikace práva musí směřovat ke spravedlivému výsledku. Zákonná ustanovení bylo možné vyložittak, že by soudy umožnily stěžovatelce žalobní návrh opět upřesnit na základě informací vyplývajících ze znaleckého posudku, případně mohly nařídit provedení dalšího posudku ze strany statika, a tím urychlit nalezení řešení, které by co nejméně zasahovalodo vlastnického práva jak žalované, tak stěžovatelky. Za této situace zamítnutí návrhu stěžovatelky stím, že stěžovatelka může věc žalovat „znovu a lépe“ vedla ktomu, že stěžovatelce nebyla poskytnuta efektivní soudní ochrana ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Tímto postupem tedy soudy neposkytly požadovanou ochranu vlastnickému právu stěžovatelky, ale ani žalované, když je odkázalyopětovně sřešením sporu na vlastní domluvu.
65. Soudy rezignovaly na svou procesní povinnost zjistit skutkový stav tak, aby žalobce věděl, čeho se má domáhat, a řádně žalobce poučit o jeho procesních možnostech. Odvolací soud se mýlí, když uvádí, že není rolí civilního soudu provádět šetření ke zjištění toho, jaký nárok by měl být uplatněn. Civilní soudy jsou povinny zachovat rovné postavení účastníků řízení, ale zároveň mají povinnost nalézt skutkový stav věci vpřípadech, kdy kinformacím nemají přístup strany samotné, a usnadnit jim tím přístup ksoudu. Vpřípadě, že soudy sice shledají, že nemovitost stěžovatelky byla úpravami na sousední nemovitosti poškozena, ale rezignují na možnost zjistitskutkový stav věci tak, aby stranám pomohly hledat řešení, jež by mohlo pomoci kodstranění této škody, a odkazují obě strany na další řízení stavebního úřadu, orgánů památkové péče a domluvu obou stran, přenáší svou odpovědnost chránit vlastnická práva na jiné orgány. Tímto postupem soudy rezignovaly na svůj ústavní závazek zákonem stanoveným způsobem poskytnout ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy ČR). Obecné soudy tak svými rozhodnutími porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a vdůsledku tohoijejí právona ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
66. Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci jak Nejvyšší soud, tak Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 1 svými rozhodnutími porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
67.
Ø Z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny v civilních věcech vyplývá povinnost při zachování rovného postavení účastníků zjistit skutkový stav věci tak, aby strany, které vyjádřily, čeho chtějí dosáhnout, ale nepřesně formulovaly žalobní návrh, měly možnost tento návrh upravit. Funkcí soudů je poskytovat ochranu základním právům, včetně práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, i v horizontálních vztazích, kde strana sporu nemá jinou možnost domoct se informací než prostřednictvím soudu. Je proto nezbytné, aby soudy důsledně zvážily, jestli byly potřebné skutečnosti dostatečně prokázány, jestli navrhované důkazy jsou relevantní. Součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je rovněž poučení o možnosti návrh na základě zjištěného skutkového stavu věci upravit. Shledaly-li soudy poškození nemovitosti stěžovatelky, a zároveň nezjistily skutkový stav věci tak, aby stranám pomohly nalézt řešení, jež by vedlo k odstranění této škody, přenesly tím svou odpovědnost poskytnout ochranu vlastnickému právu dílem na správní orgány a dílem na strany sporu.
68. Vposuzovaném případě nyní bude povinností obecných soudů provést stěžovatelkou požadovaný důkaz spočívající ve znaleckém statickém posouzení obou budov i další potřebné kroky ke zjištění skutkového stavu, a dále splnit svou poučovací povinnost, jak je výše uvedeno.
69. Jelikož napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a v důsledku toho i její právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.
Text 17 stránkového kasačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 10.03. 2021 spisové značky II. ÚS 1452/20 vyhlášený dne 17.03. 2021 je dostupný z níže uvedeného linku: