ÚS: Soudní rehabilitace ve vztahu k období do 25.02.1948
Zákon o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. je založen na silném hodnotovém soudu o protiprávnosti komunistického režimu. Činy jednotlivců, jimiž byly uplatňovány svobody a práva s garancemi v mezinárodních dokumentech a nezřídka i v ústavní rovině, se staly předmětem nespravedlivého trestního stíhání, odsouzení a výkonu trestu (§ 1 odst. 2 zákona). Rozhodné skutečnosti, vedoucí k soudní rehabilitaci, jsou konkretizovány výčtem příslušných ustanovení a co do vzniku limitovány datem nástupu komunistického režimu dne 25. 2. 1948. Do zákona zařazený § 33 odst. 2 umožnil vyslovit účast na soudní rehabilitaci osobám zbaveným osobní svobody nebo majetku v souvislosti s vypočtenými trestnými činy, nezaložil však – z hlediska rehabilitačních důvodů – aplikační možnost vykročit z časového rámce zákona o soudní rehabilitaci, ani z mezí jím deklarovaného účelu. Pro období od osvobození Československa do 25. 2. 1948 nelze pro dané účely odhlédnout od maximy vyslovené již nálezem ze dne 8. 3. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94 (N 14/3 SbNU 73; 55/1995 Sb.), podle níž „řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti„. Zpětný přezkum bezprostředně poválečných právních aktů orgánů veřejné moci, vedoucích ke zbavení osobní svobody i k majetkovým sankcím, by znamenal přehodnocení období, v němž ještě zůstaly zachovány některé podstatné atributy demokratického státu.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II.ÚS 1713/20, ze dne 7. 9. 2021)
ÚS: Seznámení protistrany s odůvodněním odvolání
Jedním ze základních požadavků práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je vytvoření prostoru účastníkům řízení pro účinné uplatnění námitek a argumentů, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu; to platí i pro rozhodování o předběžném opatření. Proto rozhodne–li odvolací soud o odvolání účastníka řízení proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření, aniž předtím zaslal opis odůvodnění odvolání protistraně, byť povinnost doručit odvolání ostatním účastníkům není v tomto případě formulována tak kategoricky jako u odvolání proti rozhodnutí ve věci samé (§ 210 odst. 1 občanského soudního řádu), může dojít k zásahu do práva (neinformované) protistrany na soudní ochranu a principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. K takovému zásahu dojde zejména tehdy, je-li protistraně znemožněno účinně uplatnit námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování odvolacího soudu, a ten i v důsledku toho změní rozhodnutí soudu prvního stupně v její neprospěch.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 1480/21, ze dne 14. 9. 2021)
ÚS: Upuštění od výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou
Za současného stavu právní úpravy je nutno § 350h odst. 4 trestního řádu [„Od výkonu trestu vyhoštění nebo jeho zbytku soud upustí, jestliže po vyhlášení rozsudku, kterým byl tento trest uložen, nastaly skutečnosti, pro které trest vyhoštění nelze uložit. Je-li odsouzený ve vyhošťovací vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, vyrozumí předseda senátu o pravomocném upuštění od výkonu trestu vyhoštění příslušnou věznici.“] ústavně konformně interpretovat tak, že za skutečnost, pro niž nelze trest vyhoštění na dobu neurčitou uložit a která nastala po vyhlášení rozsudku, lze považovat i zjištění, že pachatel se napravil, nadále nepředstavuje jeho pobyt na území České republiky bezpečnostní hrozbu, neohrožuje suverenitu České republiky ani nevytváří riziko pro jiný obecný zájem a i represivní účel trestu již byl naplněn. Neexistence možnosti docílit předčasného ukončení výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou a trvání na jeho dalším výkonu v případě, kdy je přinejmenším důvodná pochybnost, zda trest vyhoštění na dobu neurčitou stále vůči stěžovateli plní nějaký legitimní účel, je v rozporu se zásadou zákonnosti trestu podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 788/21, ze dne 7. 9. 2021)