ÚS: Dvojí přičítání při rozhodování o podmíněném propuštění
Obecné soudy předně vycházely z předpokladu, že podmíněné propuštění z výkonu trestu je třeba považovat za „privilegium, kterého se nemůže dostát každému odsouzenému“ a „ani splnění podmínek podmíněného propuštění neznamená automatické vyhovění žádosti„. Soudcovskou limitovanou úvahu tak zaměnily za úvahu zcela volnou – o tom, komu lze přiznat „tento mimořádný benefit„, který „přísluší jen těm nejlepším odsouzeným„. Takové právní východisko je zcela v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, která zdůrazňuje, že při splnění zákonných podmínek mají soudy povinnost žádostem o podmíněné propuštění vyhovět.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II.ÚS 1945/20, ze dne 29. 1. 2021)
ÚS: Interpretace atypického důvodu výluky z církevních restitucí
Zákonodárce učinil dekrety č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. explicitními kritérii v rámci relevantních restitučních zákonů podruhé. Poprvé se tak stalo v § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Jinak byly dekrety „nepřímým“ a limitovaným restitučním titulem pro případy odnětí věci z důvodů politické perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, a to skrze deklaratorní akty vydané od 25. 2. 1948 [§ 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů; § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů]. Stala-li se nyní konfiskace podle těchto dekretů důvodem výluk z církevních restitucí, tj. hypotézou příslušné právní normy, pak vznikla v nyní posuzované věci otázka, zda se lze obejít bez posouzení obsahu a důsledků deklaratorních aktů vydaných již od účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., nebo ne. Pozemkový úřad a soud prvního stupně zvolily druhou variantu, zatímco odvolací a dovolací soud zastávají názor o nedotknutelnosti konfiskací, a to i z hlediska procesního (s výjimkou potenciálního zneužití deklaratorních aktů komunistickou mocí po 25. 2. 1948).
Vyjádření dovolací instance argumentuje, kromě vlastní judikatury nyní citované, též odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2056/18. V této věci se objevila – jako v nyní posuzovaném případě – potenciální kolize zestátnění nemovitostí na základě konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a jejich odnětí podle zákona č. 142/1947 Sb., tedy podle tzv. revize první pozemkové reformy. Ústavní soud v tomto nálezu shrnul svůj přístup tak, že „podrobení nemovitostí postupu podle zákona č. 142/1947 Sb. (…) ničeho nemění na konfiskaci nemovitostí ex lege“ podle dekretu č. 12/1945 Sb. I kdyby probíhaly dvě „paralelní konfiskace“, nastoupivší nedemokratický režim si chtěl pouze „pojistit“ přechod nemovitostí na stát (scire postupem podle zákona č. 142/1947 Sb.). Historická paralelní snaha o zabavení majetku nemůže mít za následek zneplatnění předchozí konfiskace; po důsledném zhodnocení vzájemné souvislosti obou titulů zestátnění majetku nebylo shledáno porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud však uzavírá, že se oba případy, dovolacím soudem citovaný i nyní řešený, liší v podstatných znacích po stránce skutkové a v návaznosti na to i po stránce právní. Ve věci sp. zn. IV. ÚS 2056/18 byl východiskem posouzení deklaratorních aktů konfiskační výměr, vydaný k zemědělskému majetku církevní právnické osoby dne 17. 5. 1946 Ministerstvem zemědělství. Proti výměru byla podána stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, poukazující na vady konfiskace včetně nedoručení výměru a absence označení nemovitostí. O stížnosti rozhodl Správní soud v Bratislavě dne 21. 11. 1951 tak, že ji zčásti zamítl a zčásti odmítl. Z odůvodnění přezkumného rozsudku nynějšího odvolacího soudu plyne, že se Ministerstvo zemědělství tehdy zabývalo otázkou působnosti zákona č. 142/1947 Sb. tak, že ji uzavřelo dvěma přípisy v roce 1949. V prvním z nich ze dne 17. 1. 1949 konstatovalo konfiskaci majetku církevního subjektu výměrem ze 17. 5. 1946, ve druhém z 21. 3. 1949 dodalo, že „byl-li majetek řádu podroben revizi podle zák. č. 142/1947 Sb., bylo tak postupováno pro případ, že by konfiskace byla zrušena nebo nenastala-li by její právoplatnost.“ V této věci tedy došlo k aprobování deklaratorního aktu konfiskace a k jejímu dovršení, včetně převzetí nemovitostí, podle dekretu č. 12/1945 Sb.
V nyní posuzované věci se postup při zestátnění nemovitostí vyvinul odlišně. Konfiskační vyhláška Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 nebyla provedena; žádný důkaz nevypovídá o opaku. Oproti tomu proběhl v celé šíři postup podle zákona č. 142/1947 Sb. Stalo se tak navíc v období po 25. 2. 1948, pro něž jsou namístě úvahy o perzekuci církevního subjektu. Ministerstvo zemědělství označilo rozhodnutím ze dne 19. 3. 1948 předmětné nemovitosti za (ve vztahu k záboru podle zákona č. 215/1919 Sb. o tzv. první pozemkové reformě) zabrané a vyvlastněné. Dopisem téhož ministerstva ze 14. 4. 1948 byla dána Prelatuře v Českém Krumlově výpověď z hospodaření na nemovitostech. Přídělovou listinou ze dne 23. 7. 1949 rozhodlo Ministerstvo zemědělství o přídělu pozemků Prelatury státnímu podniku určenému k hospodaření na nich. Krajský národní výbor v Českých Budějovicích pak výměrem z 10. 3. 1950 k odvolání Prelatury potvrdil platnost výkupu pozemků. V nyní posuzované věci tedy došlo k odnětí předmětných nemovitostí, včetně jejich převzetí státem, podle zákona č. 142/1947 Sb.
Se závěrem obou přezkumných soudů o naplnění výluky z restituce podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. koliduje podstatná právní skutečnost. Majetek stěžovatelky byl po 25. 2. 1948 podroben správnímu řízení podle tzv. revize první pozemkové reformy, tedy podle zákona č. 142/1947 Sb. Tento fakt je v obecné rovině výslovně uveden, dokonce jako první z vypočtených restitučních titulů, v § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Stran vzniklé kolize restituční výluky a restitučního titulu je nutné zdůraznit, že konfiskační vyhláška nebyla podle dostupných důkazů provedena. Rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 20. 10. 2016 výslovně uvádí, že žádný dokument o konfiskaci nebyl nalezen. Totéž zjištění činí soud prvního stupně s poukazem na sdělení Národního archivu v Praze. Oproti tomu se podle důkazů předložených stěžovatelkou stal majetek Prelatury v Českém Krumlově předmětem dokončeného řízení o odnětí podle zákona č. 142/1947 Sb.
Osobě povinné nebylo odepřeno posouzení jejích tvrzení, že je dán důvod výluky z církevní restituce předmětných nemovitostí, neboť tyto měly být konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. na základě konfiskační vyhlášky. Ani stěžovatelce jako osobě oprávněné tedy nelze odepřít řádný přezkum tvrzení, že konfiskace nebyla provedena a že jí jako osobě oprávněné svědčí restituční titul.
Stěžovatelka nemůže očekávat, že by mohly obecné soudy posoudit konfiskační vyhlášku Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 samu o sobě jako nicotný právní akt, že by výslovně konstatovaly její obsahové vady nebo ji posoudily jako vydanou nepříslušným správním orgánem. Brání tomu doktrína zásadní nedotknutelnosti relevantních právních předpisů a správních aktů, jež byly vydány před rozhodným datem 25. 2. 1948. Tyto právní skutečnosti jsou dokonanými i za situace, kdy právní úprava restituční výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. směřuje svými časovými důsledky před hranici rozhodného období. Stěžovatelka však může oprávněně očekávat, že obecné soudy posoudí její tvrzení se zřetelem k tomu, zda – jak to vyslovil již Nejvyšší soud – byly předmětné nemovitosti „účinně konfiskovány„. Při vzniklé výjimečné kolizi restituční výluky a restitučního titulu jsou pak obecné soudy povinovány respektem k restitučnímu titulu.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II.ÚS 1920/20, ze dne 25. 1. 2021)
ÚS: Absolutní neplatnost ujednání o nájmu na dobu určitou
Ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (č. 460/2017 Sb., ST 45/87 SbNU 905)]. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv a svobod v rámci vymezené otázky hmotného nebo procesního práva je tedy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání k takové důvodné námitce posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva a svobody dovolatele (stěžovatele), včetně jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to i ve vztahu k uplatnění dobrých mravů s přihlédnutím k autonomii vůle a svobodnému individuálnímu jednání, jež jsou na ústavní úrovni garantována čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a proto je v této fázi řízení povinen při posuzování přípustnosti dovolání uvedené pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 2103/20, ze dne 26. 1. 2021)