Právo na soudní ochranu při podmíněném propuštění z výkonu trestu, zákaz dvojího přičítání
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Stěžovatel byl v dubnu 2017 pravomocně odsouzen za zvlášť závažný zločin podvodu, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce osmi let a šesti měsíců. V prosinci 2019 podal žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Okresní soud v Třebíči stěžovatelovu žádost zamítl a Krajský soud v Brně následně jeho rozhodnutí potvrdil. Obecné soudy shodně konstatovaly, že nebyla splněna třetí zákonná podmínka podmíněného propuštění z výkonu trestu, tedy prognóza, že stěžovatel povede v budoucnu řádný život, neboť vykonává poměrně dlouhý trest, dle opisu rejstříku trestů má sklony k páchání trestné činnosti (nepodmíněný trest je vyústěním jeho trestní minulosti) a škodlivé jednání způsobilo škodu v řádu milionů korun, kterou stěžovatel zatím ani částečně neuhradil. Vzhledem k délce uloženého trestu není proces resocializace stěžovatele ukončen, a je proto potřeba v něm nadále pokračovat, propuštění z výkonu trestu považují obecné soudy za předčasné. Pokud stěžovatel vytrvá ve svém snažení a skutečně zásadně přehodnotí svůj dosavadní život, je velice pravděpodobné, že podmínky podmíněného propuštění splní. Závěrem obecné soudy uvedly, že na podmíněné propuštění není zákonný nárok, jedná se o mimořádný benefit, který přísluší jen těm nejlepším odsouzeným, a ani splnění zákonných podmínek neznamená automatické vyhovění žádosti.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti závěru obecných soudů, že nesplňuje podmínku pozitivní prognózy budoucího chování ve smyslu § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (podmínku výkonu potřebné části trestu a podmínku řádného chování a plnění svých povinností stěžovatel naplnil). Poukazuje na to, že nesplnění třetí zákonné podmínky soudy dovodily ze skutečnosti, že stěžovatel má osm záznamů v rejstříku trestů, z výše uloženého trestu a z výše způsobené škody (na kterou doposud nebylo nic uhrazeno), což jsou všechno okolnosti vztahující se k jeho odsouzení a nestanoví nic o míře stěžovatelovy resocializace. Obecné soudy dle stěžovatele porušily nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 482/18, neboť stěžovatel naplňuje všechny podmínky, které Ústavní soud vymezil pro podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestu, jeho žádosti však nebylo vyhověno.
Z odůvodnění kasačního nálezu:
21. Problém v aplikaci posuzovaného zákonného ustanovení spočívá ve značné neurčitosti pojmů užívaných zákonnou úpravou u jednotlivých podmínek a z toho vyplývající nevyjasněnosti konkrétních podmínek a kritérií pro podmíněné propuštění. Ústavní soud proto v již citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18 blíže rozpracoval kritéria, která by soudy měly zkoumat při posuzování naplnění podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
27. Obecné soudy (resp. prvoinstanční soud, jehož posouzení odvolací soud bezvýhradně aproboval) předně vycházely z předpokladu, že podmíněné propuštění z výkonu trestu je třeba považovat za „privilegium, kterého se nemůže dostát každému odsouzenému“ a „ani splnění podmínek podmíněného propuštění neznamená automatické vyhovění žádosti„. Soudcovskou limitovanou úvahu tak zaměnily za úvahu zcela volnou – o tom, komu lze přiznat „tento mimořádný benefit“, který „přísluší jen těm nejlepším odsouzeným“ (bod 9 napadeného usnesení). Takové právní východisko je zcela v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, která zdůrazňuje, že při splnění zákonných podmínek mají soudy povinnost žádostem o podmíněné propuštění vyhovět. Stranou zůstává též reálná praxe využívání předmětného institutu – každoročně je podmíněně propouštěno několik tisíc odsouzených, tedy významná část vězeňské populace (srv. Statistická ročenka Vězeňské stráže České republiky 2019, str. 118, dostupné na www.vscr.cz).
28. Úvaha obecných soudů stojí vlastně na „pocitu„, že ačkoli stěžovatel činí vše, co je pro naplnění podmínek podmíněného propuštění možné, výkon pouhé poloviny uloženého trestu není dostačující. Tím však obecné soudy svou úvahu nadřazují úvaze zákonodárce, který jasně vyslovil, že při splnění stanovených podmínek je výkon poloviny trestu dostačující. Zcela nepřijatelné je konstatování prvoinstančního soudu, že „pokud má výkon trestu na odsouzeného pozitivní efekt, je dle názoru soudu třeba v tomto nadále pokračovat„. Smysl podmíněného propuštění spočívá právě v tom, že odsouzený je propuštěn v okamžiku, kdy již byl naplněn účel, ale ještě nepřevážilo negativní působení vězeňského prostředí. Zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za situace, kdy stěžovatel vyvinul značné úsilí, aby byl účel trestu naplněn, může mít naopak velmi negativní důsledky na jeho resocializační proces; pocit zmaru jej může v jeho úsilí tzv. zlomit a může se stát více náchylným vůči negativním vlivům vězeňského prostředí. Je rovněž třeba doplnit, že podmíněné propuštění lze spojit s vyslovením dohledu a s uložením přiměřených omezení a povinností (srv. § 89 odst. 2 trestního zákoníku), pomocí nichž lze snížit riziko recidivy. Obecné soudy však tuto možnost vůbec nezvážily.
29. Obecné soudy dále vůbec neodůvodnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že stěžovatel zatím skutečně nepřehodnotil svůj dosavadní život a že proces resocializace zatím nebyl ukončen (bod 8 napadeného usnesení prvoinstančního soudu).Nijak se blíže nevyjádřily k aktivitám, které stěžovatel ve výkonu trestu absolvuje a které jsou určené právě k resocializaci odsouzených a změně jejich životních postojů a náhledu na spáchanou trestnou činnost. Nezkoumaly, do jaké míry je tvrzení stěžovatele, že své trestné činnosti lituje a že výkon trestu byl pro něj velkým ponaučením (viz Protokol o veřejném zasedání, č. l. 18 spisu prvoinstančního soudu), skutečné, zda identifikoval okolnosti, které ho k trestné činnosti vedly, a překonal subjektivní příčiny svého minulého závadného jednání. Obecné soudy se dokonce vůbec nevyjádřily k doložené informaci o zajištěném a kvalifikovaném zaměstnání v rámci hlavního pracovního poměru, do kterého by stěžovatel mohl ihned po propuštění z výkonu trestu nastoupit. Nezajímaly se blíže ani o aktuální rodinné zázemí stěžovatele, o jeho vazby s blízkými rodinnými příslušníky a jejich snahu být stěžovateli oporou při vedení řádného života na svobodě po případném podmíněném propuštění.
30. Jedinými konkrétními okolnostmi, které obecné soudy vzaly v úvahu, jsou předchozí trestní minulost stěžovatele a výše způsobené škody. Ústavní soud nepopírá, že předchozí trestní minulost je relevantním faktorem pro posouzení prognózy budoucího života odsouzeného, nemůže však být faktorem jediným. Nadto obecné soudy nijak nezohlednily, že současný výkon trestu je stěžovatelovým prvním nepodmíněným trestem odnětí svobody (předtím opakované osvědčení se a amnestie), a tedy první zkušeností s omezením osobní svobody ve vězení. Konstatování obecných soudů stran výše škody a jejího dosavadního neuhrazení považuje Ústavní soud za značně formalistické, neboť vzhledem k tomu, že stěžovatel byl stíhán vazebně a od svého odsouzení je omezen na svobodě, nemohl zatím potřebné finanční prostředky na náhradu škody nijak získat; ve své žádosti o podmíněné propuštění naopak uvedl, že díky zajištěnému zaměstnání bude moci začít způsobenou škodu věřitelům splácet.
31. Ústavní soud uzavírá, že z odůvodnění napadených rozhodnutí není zřejmé, co by reálně stěžovatel mohl učinit pro to, aby obecné soudy svá rozhodnutí změnily, pokud svůj závěr o nedostatku prognózy vedení řádného života založily v zásadní a téměř výlučné míře na předchozím jednání stěžovatele, které už nelze změnit. Navzdory jeho prokazovanému polepšení došly k závěru, že od něj nelze očekávat vedení řádného života v budoucnu, a to primárně vzhledem k jeho trestní minulosti – aniž se věnovaly aktuální situaci stěžovatele, jeho snaze o nápravu a změnu životního náhledu. Shledané nenaplnění podmínky očekávání vedení řádného života v budoucnu je co do argumentace obecné, nedostatečně odůvodněné, z části vnitřně rozporné a formalistické. Stranou zůstala judikatura Ústavního soudu o smyslu a účelu aplikovaného institutu, faktorů, které je třeba při posuzování žádostí o podmíněné propuštění zohlednit, a zejména o zákazu dvojího přičítání. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými usneseními bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a zákaz dvojího přičítání vyplývající zčl. 40 odst. 5 Listiny.
Text 8 stránkového kasačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 29.01. 2021 spisové značky II. ÚS 1945/20 vyhlášený dne 08.02. 2021 v 9:00 hodin je k dispozici z níže uvedeného linku: