K povinnosti soudu předložit předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU a k přípustnosti dovolání důvodem odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe SD EU
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Napadená rozhodnutí vzešla z občanského soudního řízení sporného vedeného mezi stěžovatelkou v procesním postavení žalobkyně a Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvkové organizace (vedlejší účastnice) v procesním postavení žalované. Předmětem tohoto sporu bylo určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 9. 8. 2017, doručené vedlejší účastnicí jakožto zaměstnavatelkou dne 11. 8. 2017 stěžovatelce jakožto zaměstnankyni z důvodu dle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Tato výpověď byla vedlejší účastnicí odůvodněna tím, že stěžovatelka se v období 18. 7. 2017 až 31. 7. 2017 bez řádné omluvy, vědomě a zaviněně nedostavovala na své pracoviště a nevykonávala práci. Dle vedlejší účastnice tak pracovní poměr skončil dnem 31. 10. 2017, avšak stěžovatelka s ní nesouhlasila, trvala na dalším zaměstnání ve smyslu § 69 odst. 1, 3 zákoníku práce a ve smyslu § 72 zákoníku práce se domáhala u nalézacího soudu určení, že předmětná výpověď byla neplatná.
Stěžovatelka pracovala pro vedlejší účastnici na základě pracovní smlouvy z roku 2009. 23. října 2013 vedlejší účastnice dala stěžovatelce výpověď z pracovního poměru. Stěžovatelka s tím nesouhlasila, a proto se obrátila na obecné soudy s žalobou o určení neplatnosti výpovědi. Výsledkem řízení (s právní mocí k 10. 1. 2017) bylo, že výpověď byla neplatná. V období od 23. 10. 2013 do 10. 1. 2017 tak stěžovatelce nebyla přidělována žádná práce, vedlejší účastnice se stěžovatelkou jako se zaměstnankyní fakticky nenakládala. Stěžovatelka se naopak za zaměstnankyni stále považovala a trvala na dalším zaměstnávání, i když fakticky pro vedlejší účastnici nic nevykonávala.
Poté, co byl spor o neplatnost první výpovědi vyřešen a vedlejší účastnice začala stěžovatelce opět přidělovat práci, se stěžovatelka v červenci roku 2017 obrátila na vedlejší účastnici s tím, že jí jako zaměstnavatelka neurčila termín čerpání dovolené za uplynulé období, a proto stěžovatelka žádala o schválení termínu čerpání dovolené mimo jiné v období od 18. 7. 2017 do 31. 7. 2017. Vedlejší účastnice jí však tento termín dovolené neschválila, neboť měla za to, že stěžovatelce zbývá dočerpat jen 2,5 dne dovolené. Stěžovatelka naopak trvala na tom, že jí zbývá dočerpat ještě 52,5 dne dovolené, neboť celkově jí za předchozí období vznikl nárok na dovolenou ve výši 77,5 dne. Podstatou tohoto sporu tedy bylo, že zatímco stěžovatelka vycházela z toho, že po celé rozhodné období jí vznikal nárok na dovolenou, vedlejší účastnice se domnívala, že stěžovatelce vznikal nárok na dovolenou po uplynutí výpovědi doby předmětné výpovědi až od faktického návratu stěžovatelky do práce. Mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí probíhala před datem 18. 7. 2017 intenzivní komunikace, v níž ani jedna strana nepřesvědčila tu druhou. Stěžovatelka tak v době 18. 7. 2017 až 31. 7. 2017 pro vedlejší účastnici žádnou práci nevykonala, neboť měla za to, že v této době dočerpává řádně dovolenou za předchozí období, vedlejší účastnice v tom spatřovala porušení povinností stěžovatelky jakožto zaměstnankyně, neboť tato podle ní nárok na dovolenou, kterou by v tomto období mohla čerpat, neměla, a proto následně přikročila k dání výpovědi stěžovatelce dle § 52 písm. g) zákoníku práce, již napadla stěžovatelka žalobou podanou k Městskému soudu v Brně. Ten rozhodl tak, že žalobu zamítl. Proti tomu se stěžovatelka odvolala, Krajský soud v Brně však prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Dle Nejvyššího soudu stěžovatelka dostatečně nevymezila, se kterou dřívější rozhodovací praxí je v rozporu závěr odvolacího soudu, že jí po rozhodné období nepříslušelo právo na čerpání dovolené, přičemž odkázal i na to, že tento závěr je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5097/2016, a že odkazy žalobkyně na čl. 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/88 ES ze dne 4. 11. 2003 (dále jen „směrnice o pracovní době„) a výklad podaný Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku velkého senátu ze dne 24. 1. 2012 ve věci C–282/10 Maribel Dominguez proti Centre informatique du Centre Ouest Atlantique, Préfet de la région Centre (dále jen „věc C-282/10„), jsou „zcela mimo dosah„ napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud rovněž neshledal přípustnost dovolání ani v právní otázce, zda nevykonávání práce stěžovatelkou v době 18. 7. 2017 až 31. 7. 2017 bylo porušením povinností zaměstnance zvlášť hrubým způsobem, neboť i v tomto ohledu shledal závěr odvolacího soudu (i nalézacího soudu) za souladný s předchozí ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, které má podobu tzv. stručného odůvodnění dle § 243f odst. 3 občanského soudního řádu, je neúplné a nedostatečné, čímž dochází k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Dle stěžovatelky Nejvyšší soud nesprávně a svévolně vyložil čl. 7 směrnice o pracovní době a právní názor SDEU vyjádřený ve věci C-282/10. Výklad, zastávaný Nejvyšším soudem, tedy že stěžovatelce nevznikalo v rozhodném období právo na dovolenou, neboť pro vedlejší účastnici nevykonávala žádnou práci a obecná pravidla vzniku práva na dovolenou se neuplatní na dobu sporu o neplatnosti předmětné výpovědi vůbec, není dle stěžovatelčina názoru eurokonformní a odporuje právnímu názoru SDEU vyjádřenému ve věci C-282/10. Nosné důvody rozsudku v této věci, které jsou dle stěžovatelky plně uplatnitelné i na její případ, mimo jiné zahrnují i tezi, že členský stát Evropské unie nemůže vázat nárok na placenou dovolenou na podmínku skutečného vykonávání práce po určité období.
Právní věty:
I. Ústavně konformní výklad ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vyžaduje, aby za přípustné bylo považováno i dovolání, směřující proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, které závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie.
II. Dovolává–li se účastník řízení právního názoru formulovaného v závazné části rozsudku Soudního dvora Evropské unie jako kategorický ve vztahu k určitému širšímu okruhu situací, aniž z něj v odůvodnění rozsudku definuje výjimky či jiné limitace, a obecný soud má za to, že situace účastníka řízení sice patří do tohoto okruhu, ale takový právní názor se na ni podle svého účelu nevztahuje, je jeho povinností předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, pokud jej na účastníkovu situaci vztáhnout nehodlá. Nahradí-li tento postup vlastním zužujícím výkladem, dopouští se porušení práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tohoto účastníka řízení.
III. Domáhá-li se dovolatel v řízení o dovolání dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, závěrů rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie, je Nejvyšší soud povinen tyto závěry, nejsou-li zcela zjevně pro danou věc bez relevance, při rozhodnutí o dovolání zohlednit a v odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádat s tím, jakým způsobem se do jeho rozhodnutí promítly, zejména zda a proč je na danou věc bylo, či nebylo možno vztáhnout. Neučiní-li tak, dopouští se tím porušení ústavně zaručeného základního práva dovolatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Text 18 stránkového nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 10.12. 2020 spisové značky II. ÚS 2522/19 vyhlášený dne 17.12. 2020 v 11:00 hodin je k dispozici z níže uvedeného linku: