ÚS: Mezinárodní únos dítěte

 

Těžiště právní úpravy relevantní pro nyní posuzovanou věc se nachází v čl. 11 nařízení Brusel II bis. Uvedené ustanovení se použije, požádá-li rodič (nositel práva péče o dítě) příslušné orgány v členském státě Evropské unie o vydání rozhodnutí na základě Haagské úmluvy, aby dosáhl navrácení dítěte, které bylo neoprávněně odebráno (přemístěno) nebo zadrženo v jiném členském státě než v členském státě, v němž mělo obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním (přemístěním) nebo zadržením (čl. 11 odst. 1 nařízení). Stran možnosti rozhodnout o nenavrácení dítě do místa obvyklého bydliště z důvodu existence vážného nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace, nařízení stanoví, že „soud nemůže zamítnout žádost o navrácení dítěte na základě čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980, pokud se prokáže, že byla přijata vhodná opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení“ (čl. 11 odst. 4 nařízení).

Ustanovení čl. 11 nařízení Brusel II bis je přitom nutno vykládat i ve světle čl. 2 odst. 11 tohoto nařízení, dle něhož se za neoprávněné považuje odebrání (přemístění) nebo zadržení dítěte v jiném členském státě, a) kterým je porušováno právo péče o dítě, a to b) za předpokladu, že v době odebrání (přemístění) nebo zadržení bylo právo péče o dítě skutečně vykonáváno, příp. by bylo vykonáváno, kdyby k odebrání (přemístění) nebo zadržení nedošlo. Péče o dítě se přitom „považuje za vykonávanou společně v případě, kdy podle rozhodnutí nebo ze zákona jeden z nositelů rodičovské zodpovědnosti nemůže rozhodnout o místě bydliště dítěte bez souhlasu jiného nositele rodičovské zodpovědnosti.“

Na základě shora řečeného lze stručně shrnout, že v duchu vzájemné důvěry a sdílených hodnot mezi členskými státy Evropské unie a v zájmu efektivního naplnění cílů vytyčených nařízením i Haagskou úmluvou stanovuje čl. 11 nařízení Brusel II bis poněkud přísnější pravidla pro tzv. návratové řízení než Haagská úmluva. Na členské státy Evropské unie jsou kladeny striktnější požadavky ohledně možnosti rozhodnout o nenavrácení dítěte zpět do místa obvyklého bydliště buď z důvodu nevykonávání péče o dítě před odebráním (přemístěním) nebo zadržením, nebo z důvodu vážného nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace. Striktnější požadavky jsou kladeny i ohledně rychlosti rozhodování soudů (srov. nález sp. zn. I. ÚS 387/20 ze dne 26. 5. 2020, bod 55).

O zamítnutí žádosti o navrácení dítěte do místa obvyklého bydliště podle nařízení Brusel II bis a Haagské úmluvy lze rozhodnout pouze v případech podložených objektivními důvody a v souladu s nejlepším zájmem dítěte (rozhodnutí ESLP ve věci Tobey Josef Hammond a Jana Hammond proti České republice ze dne 22. 9. 2015 č. 30741/15, část A právního posouzení). Žádost o navrácení dítěte lze zamítnout toliko na základě výjimek striktně vymezených v nařízení Brusel II bis a Haagské úmluvě, jejichž naplnění musí být podloženo závažnými, objektivními a prokazatelně existujícími důvody (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci X proti Lotyšsku, cit. výše, § 97). Důkazní břemeno při prokazováním existence výjimky z povinnosti navrátit dítě do místa jeho obvyklého bydliště nese strana, která s navrácením nesouhlasí (rozsudek ESLP ve věci K. J. proti Polsku, cit. výše, § 64).

Konkrétně stran možnosti nevyhovět žádosti o navrácení dítěte do státu obvyklého bydliště na základě výjimky zakotvené v čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy (vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace) je znovu nezbytné zmínit, že dle komunitárního práva se této výjimky nelze dovolávat, podmíní–li soud návrat dítěte vhodnými zárukami. Tuto výjimku rovněž nelze ve světle čl. 8 Úmluvy vykládat tak, že zahrnuje všechny nepříjemnosti inherentně spojené s návratem. Její aplikaci nemůže bez dalšího odůvodnit ani to, že rodič–únosce se svévolně, tedy bez kvalifikovaných důvodů, odmítá vrátit s dítětem do státu jeho obvyklého bydliště, a ani to, že v důsledku navrácení dítěte by mohlo dojít k jeho (dočasné) separaci od rodiče–únosce, jenž o něj po mezinárodním únosu pečoval (rozsudek ESLP ve věci G. S. proti Gruzii ze dne 21. 7. 2015 č. 2361/13, § 56; rozsudek ESLP ve věci K. J. proti Polsku, cit. výše, § 64 a 67). Předmětná výjimka se totiž vztahuje „toliko“ k vážné hrozbě újmy na straně dítěte, nikoli rodiče, a týká se jenom těch situací, u nichž nelze po dítěti spravedlivě a rozumně požadovat, aby snášelo nepříjemnosti spojené s navrácením do místa obvyklého bydliště (rozsudek ESLP ve věci K. J. proti Polsku, cit. výše, § 64; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci X proti Lotyšsku, cit. výše, § 116; rozsudek ESLP ve věci Maumousseau a Washington proti Francii, cit. výše, § 69 a 73).

(podle nálezu Ústavního soudu spisové značky II.ÚS 3345/20, ze dne 8. 4. 2021)

 

 

ÚS: Zachování funkčnosti areálu jako překážka vydání nemovitosti

 

Institucionálně garantovaná možnost účastníků řízení návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu, patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů. Rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění.

Přistoupit k posouzení věci z pohledu existence překážky pro vydání předmětných nemovitostí podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a k provedení testu proporcionality bude možné teprve po náležitém zhodnocení významu předmětných nemovitostí pro funkčnost celého areálu, ať již z pohledu jeho hospodářského využití nebo schopnosti plnit své funkce v rámci veřejného zájmu. Akceptoval–li krajský soud částečně připomínky Nejvyššího soudu svědčící pro závěr ve prospěch vedlejší účastnice řízení, avšak neumožnil provedení důkazu navrhovaného stěžovatelem, který měl prokázat funkčnost areálu i po vydání předmětných nemovitostí, a ani blíže nezdůvodnil, proč tento důkaz nepovažuje za důležitý, porušil zásadu kontradiktornosti řízení.

Odmítl-li Nejvyšší soud za dané situace stěžovatelovo dovolání mj. s tvrzením, že existence uceleného areálu i okolností umožňujících vydat některé nemovitosti v areálu (tedy posouzení, zda zbývající nemovitosti v důsledku restituce zcela ztratí svou funkčnost a využitelnost) je úzce spjato s individuálními okolnostmi případu, tedy s konkrétními skutkovými zjištěními věci, jejichž hodnocení je primárně úkolem soudů nižších stupňů, aniž by však výše uvedené pochybení krajského soudu v procesu dokazování odhalil, pak ani on nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatele (čl. 4 Ústavy). I dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu a Nejvyšší soud je tedy za každé situace povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce, což však Nejvyšší soud v nyní posuzované věci neučinil.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 4092/19, ze dne 6. 4. 2021)

 

 

ÚS: Zdánlivá retroaktivita zákona o trestní odpovědnosti PO

 

I. Zásada subsidiarity řízení o ústavní stížnosti podle § 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, má mimo formálního rovněž materiální rozměr, spočívající v tom, že Ústavní soud zpravidla nemůže vyhovět námitkám, s nimiž neměly obecné soudy možnost se vypořádat. Avšak posouzení toho, zda jsou splněny ústavní požadavky čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, stanovující podmínky trestnosti činu, doby jeho spáchání a uložení určitého trestu určitému pachateli podle trestního zákoníku je v trestním řízení povinností obecného soudu bez ohledu na to, zda taková námitka byla obviněnou osobou v průběhu trestního řízení vznesena, či nikoliv. Odsuzující rozsudek obecného soudu, nerespektující tuto ústavní kautelu, by byl neslučitelný s principy právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

II. Zákaz retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je podstatnou náležitostí demokratického právního státu podle čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky, stanovující meze výkonu trestní spravedlnosti. S tím však není v rozporu postup, který zdánlivě retrospektivně postihuje část pokračujícího trestního jednání po nabytí účinnosti zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob, ve znění pozdějších předpisů. Neuvedl–li nově trestně odpovědný subjekt své jednání do souladu s předpisy trestního práva, ač měl takovou možnost, je trestně postižitelný za svou účast na jednání, následujícím po vzniku jeho trestní odpovědnosti, vyplývá-li trestnost takového jednání ze zákona v souladu s čl. 39 Listiny základních práv a svobod. To však platí pouze za předpokladu, kdy k naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty došlo po datu účinnosti zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.

 

III. Námitka extrémního rozporu v rozhodnutí obecného soudu je fakticky námitkou kvalifikované vady spadající pod obecné vady nelogického nebo svévolného hodnocení důkazů. Je-li pochybení spočívající v tzv. extrémním rozporu zároveň porušením příkazu logického hodnocení důkazů, pak nejde de facto o novou námitku, byla-li nelogičnost, libovůle či svévolnost namítána již v předchozích fázích trestního řízení.

IV. Prolomení zásady kontradiktornosti trestního řízení, spočívající v nezaslání vyjádření státního zástupce dovolateli, lze připustit pouze tehdy, rozhodoval-li by Nejvyšší soud ve prospěch obviněné osoby. Porušení ústavních práv obviněné osoby s nutností kasačního zásahu Ústavního soudu je však z hlediska hodnocení ústavní konformity napadeného rozhodnutí významné jen za předpokladu, že vyjádření státního zástupce přináší pro postup nebo výsledek trestního řízení nějaké nové relevantní argumenty nebo důkazní návrhy vedoucí ke zvrácení výsledku řízení.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 3418/18, ze dne 8. 4. 2021)