Kontradiktorní povaha rozhodování o nákladech exekuce a povinnost obecného soudu informovat účastníka řízení o zrušení pravomocného rozhodnutí a o pokračování v řízení.
V roce 2008 byla uzavřena úvěrová smlouva mezi věřitelkou Volksbank CZ, a.s. a dlužníkem ve výši 20 000 000 Kč s příslušenstvím, její plnění bylo zajištěno zástavním právem na nemovitostech stěžovatelky. Dlužník včas nesplnil, proto mělo dojít k uhrazení dluhu z prodeje zástavy (nemovitostí stěžovatelky). Prodejem zástavy (vedením exekuce) byl v roce 2014 soudně pověřen Mgr. Jan Krejsta, soudní exekutor Exekutorského úřadu Brno-město. Po zahájení exekuce došlo k postoupení pohledávky a novou věřitelkou (oprávněnou v exekučním řízení) se stala WF Group, s.r.o.; s touto oprávněnou se koncem roku 2014 stěžovatelka písemně dohodla, že pohledávka bude splněna „jiným způsobem než vymožením v exekuci“ a oprávněná podá návrh na zastavení exekuce. Později, ke konci roku 2015, opět došlo k postoupení pohledávky a novou věřitelkou (oprávněnou) se stala sama stěžovatelka (došlo tedy ke splynutí osoby věřitele a zástavního dlužníka). Po zahájení exekuce bylo podáno několik návrhů na její zastavení.
První návrh na zastavení exekuce podala v prosinci roku 2014 na základě dohody se stěžovatelkou (viz předchozí bod nálezu) oprávněná WF Group, s.r.o.; tento návrh byl úspěšný jen zčásti, neboť byl odvolacím soudem povolen prodej zástavy za účelem vymožení nákladů exekuce. Ty soudní exekutor vyčíslil na 666 092,69 Kč. Námitky stěžovatelky proti příkazu soudního exekutora k úhradě těchto nákladů byly prvostupňovým soudem zamítnuty. Proti příkazu soudního exekutora a rozhodnutí prvostupňového soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 1776/16 ze dne 13. 12. 2016 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud tehdy neshledal důvod, aby „z ústavního hlediska zpochybňoval závěry soudu o adekvátnosti výše vyčíslených nákladů“.
Druhý návrh na zastavení exekuce podala stěžovatelka v dubnu roku 2016, přičemž oprávněná WF Group, s.r.o., s ním souhlasila. Tento návrh, odůvodněný nepřípustností prodeje zástavy přes nesouhlas zástavního věřitele, byl odvolacím soudem zamítnut.
Třetí návrh na zastavení exekuce podala stěžovatelka v listopadu roku 2017 a odůvodnila jej zánikem pohledávky v důsledku splynutí osoby věřitele a zástavního dlužníka (k němuž došlo ale již ke konci roku 2015, aniž by bylo soudnímu exekutorovi oznámeno). Tento návrh byl úspěšný. Odvolací soud rozhodl, že se exekuce zastavuje (výrok I.) a že stěžovatelka je povinna soudnímu exekutorovi uhradit náklady exekuce ve výši 17 569 Kč (výrok II.). Dovolání soudního exekutora Nejvyšší soud odmítl. Na základě ústavní stížnosti soudního exekutora se pak věcí zabýval Ústavní soud. Ten v nálezu sp. zn. I. ÚS 905/19 ze dne 14. 1. 2020 označil ústavní stížnost jako částečně důvodnou a zrušil výrok II., neboť při vyčíslení nákladů soudního exekutora odvolací soud „neposoudil věc v jejím celém kontextu s přihlédnutím k předchozímu procesnímu vývoji“. Ze spisu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 905/19 bylo zjištěno, že ústavní stížnost byla tehdy zaslána k vyjádření toliko WF Group, s.r.o. (která svého oprávnění nevyužila), a nikoliv stěžovatelce, a stěžovatelce nebylo tedy zasláno ani rozhodnutí. Rozhodnutí Ústavního soudu nebylo ani prvostupňovým, ani odvolacím soudem nikomu zasíláno. Odvolací soud následně rozhodl touto ústavní stížností napadeným usnesením, že je stěžovatelka povinna soudnímu exekutorovi uhradit náklady exekuce ve výši 669 722,90 Kč. Do odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud zcela převzal odůvodnění vyčíslení nákladů exekuce, které provedl soudní exekutor.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména zdůrazňuje, že jí nebylo známo, že soudní exekutor podal k Ústavnímu soudu ústavní stížnost a že tato byla úspěšná a vedla ke zrušení nákladového výroku v již pravomocném rozhodnutí odvolacího soudu. Možnost reagovat na tuto situaci nedostala ani v řízení, z nějž vzešlo touto ústavní stížností napadené rozhodnutí.
Právní věty:
Ø I v případě, že soud rozhoduje toliko o výši nákladů exekuce, je třeba zajistit kontradiktorní povahu řízení. Účastník řízení tak musí být informován, že řízení, které již pravomocně skončilo, v důsledku zrušení pravomocného rozhodnutí dále pokračuje, a musí dostat prostor na takto vzniklou procesní situaci reagovat.
Ø Pokud obecný soud neinformuje účastníka o zrušení pravomocného rozhodnutí a o pokračování v řízení pravomocně skončeném, porušuje tímto postupem zejména právo stěžovatele na rovné zacházení v řízení garantované čl. 37 odst. 3 Listiny, a to i když jde „pouze“ o řízení o nákladech exekuce.
Text 5 stránkového nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 25.01. 2021 spisové značky II. ÚS 3395/20 vyhlášeného 28.01. 2021 ve 13:00 hodin je k dispozici z níže uvedeného linku: