ÚS: Časový restituční rámec

 

Analytická právní věta

Pokud došlo k odnětí majetku právnímu předchůdci církevního subjektu ještě před rozhodným restitučním datem 25. 2. 1948, současné církevní restituce se na tento majetek nevztahují. Takové rozhodnutí obecných soudů nepředstavuje porušení ani majetkových práv církevního subjektu zaručených v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ani porušení jeho práv procesních zaručených v čl. 36 a následujících Listiny.

PRÁVNÍ VĚTY

Stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 hájí obecný restituční rámec věcný (náprava jen některých majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem) i časový (odnětí věcí v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990). Toto zákonné řešení, přijaté ostatně již na samém počátku restitučního procesu, se může navenek jevit v některých aspektech časově šířeji pojaté historické spravedlnosti jako nedostačující, neboť při uskutečňování křivd spáchaných komunistickým režimem docházelo také ke zneužívání právních předpisů přijatých před únorem 1948, nebo i k navázání na kontroverzní exekutivní akty z bezprostředně poválečného období. Zásada neprolomitelnosti restituční časové hranice, spojená s Ústavním soudem tradovanou maximou, že „řád minulosti nepodléhá soudu řádu přítomnosti„, však v posuzovaném případě velí k akcentu na zjištěné datum odnětí věcí státní mocí ještě před 25. 2. 1948, i když poválečný restituční proces vůči majetkům pozbytým v době nesvobody, započatý po konfiskacích, nebylo již možné po nástupu komunistické moci dokončit.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II.ÚS 3447/21, ze dne 27. 6. 2023)

 

 

ÚS: Nemajetková újma zvlášť zranitelné oběti znásilnění

 

1. Prožití duševních útrap způsobených znásilněním není třeba prokazovat znaleckými posudky; je nutné odlišit „duševní útrapy“ (§ 2956 občanského zákoníku), které představují spíše netrvalou psychickou újmu způsobenou samotným invazivním aktem znásilnění, od „posttraumatické stresové poruchy“ (§ 2958 občanského zákoníku), která mívá pro znásilněnou osobu trvalejší zdravotní následky a k prokázání které by lékařského posudku mohlo být třeba. Uvedené kategorie představují odlišné následky, které nelze směšovat a které mohou zakládat rozdílné nároky. V adhezním řízení soud bez dalšího dokazování neučinil právní závěr o existenci posttraumatické stresové poruchy stěžovatelky, a závěr o absenci duševních útrap nevysvětlil dostatečně, ačkoliv vyplývá z charakteru prokázaného skutku.

2. Z ústavněprávního hlediska navíc není rozhodné, pod jaký konkrétní zákonný pojem soud traumatizující zážitek znásilněné stěžovatelky podřadí – považuje-li jej za „duševní útrapy“ ve smyslu obecného ustanovení § 2956 občanského zákoníku, nebo za „další nemajetkovou újmu“ podle speciálního § 2958 občanského zákoníku; po poškozeném však nelze požadovat, aby svůj nárok kvalifikoval podle hmotného práva, neboť taková kvalifikace a rozhodnutí o přiměřenosti odčinění imateriální újmy je výlučnou odpovědností soudce, kterou nelze přenášet na účastníka nebo na znalce, zejména za situace kdy zjištěný skutkový stav soudu umožňoval právně posoudit intenzitu způsobených duševních/psychických útrap stěžovatelky coby zvlášť zranitelné oběti, aniž by byl dán důvod vyžadovat další důkaz k jejímu subjektivnímu vnímání znásilnění.

3. Přestože stěžovatelka byla v postavení zvlášť zranitelné oběti, soud ji v rozporu s požadavky kasačního nálezu (sp. zn. II. ÚS 3003/20) znovu odkázal s celým zbývajícím nárokem na občanskoprávní řízení, aniž by bylo třeba dále prokazovat negativní dopady prokázaného skutku do osobnostních práv stěžovatelky (nejen na její psychiku).

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 1222/22, ze dne 27. 6. 2023)

 

 

ÚS: Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody

 

Analytická právní věta

Obecný soud má v řízení o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody povinnost umožnit odsouzenému vyjádřit se k relevantním skutečnostem a přednést svá vyjádření a protiargumenty a navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch, obzvlášť pokud rozhoduje v neveřejném zasedání. Pokud tak neučiní, porušuje tím právo odsouzeného na projednání věci v jeho přítomnosti zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

PRÁVNÍ VĚTY

Stěžovatel nedostal prostor, aby mohl reagovat na argumentaci obsaženou ve stížnosti státní zástupkyně a pokusit se tak ovlivnit rozhodnutí krajského soudu. Z odůvodnění napadeného usnesení je přitom zřejmé, že část nosných důvodů zamítavého rozhodnutí krajského soudu vychází z námitek vyjádřených až ve stížnosti a nikoli jen z jejího stručného vyjádření, jak je zaznamenáno v protokolu z veřejného zasedání. Stěžovatel neměl možnost seznámit se s oponentními námitkami státní zástupkyně, jimž krajský soud posléze přisvědčil, vyjádřit se a případně i navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 281/23, ze dne 27. 6. 2023)