Ústavněprávní podmínky pro zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, určení výše vypořádacího podílu.
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Předmětem řízení bylo vypořádání podílového spoluvlastnictví k souboru nemovitostí, které včetně jejich technologického zařízení slouží k užívání jako malá vodní elektrárna v katastrálním území Turnov a Bukovina u Turnova (dále jen „MVE“). Tato MVE byla zbudována na místě původního mlýna ve 20. letech 20. století rodinou Votrubcových a po roce 1948 byla znárodněna. V rámci nápravy majetkových křivd byl v roce 1995 celý soubor předmětných nemovitostí včetně technologie MVE vydán bratrům Ing. E. a P. V., jakožto dědicům původních vlastníků, přičemž bratři V. byli podílovými spoluvlastníky MVE každý se spoluvlastnickým podílem o velikosti ½. P. V. svůj spoluvlastnický podíl prodal otci vedlejšího účastníka řízení JUDr. Z. Š. Ing. E.V. spolu s JUDr. Z. Š. k zajišťování provozu MVE založili dne 12. 7. 1995 společnost VODNÍ ELEKTRÁRNA EMIL VOTRUBEC, spol. s. r. o. (nyní po změně společnost MVE Turnov s.r.o.), ve které byli společníky každý s obchodním podílem o velikosti 50 %. Tato společnost byla a je až do současnosti též držitelkou licence k provozu MVE. JUDr. Z. Š. v roce 1977 převedl svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech o velikosti id. ½ na své děti tak, že ideální spoluvlastnický podíl o velikosti id. ¼ daroval vedlejšímu účastníkovi řízení a zbývající id. ¼ sestře vedlejšího účastníka řízení. Ta svůj spoluvlastnický podíl darovala vedlejšímu účastníkovi řízení v roce 2014. Ing. E. V. v rámci předkupního práva nabízel prodej svého spoluvlastnického podílu o velikosti id. ½ vedlejšímu účastníkovi řízení, ten však o nabytí tohoto podílu za požadovanou cenu neměl zájem a odmítl jej. Proto Ing. E. V. svůj ideální spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½ prodal na základě kupní smlouvy ze dne 25. 2. 2013 stěžovateli a jeho bratrovi M. P. za kupní cenu 15 500 000 Kč. Následně bratr stěžovatele svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech o velikosti id. ¼ daroval stěžovateli. Pokud jde o účast stěžovatele ve společnosti provozující MVE, tato mu byla znemožněna. Vzhledem k tomu stěžovatel opakovaně žádal vedlejšího účastníka řízení o součinnost při vypovězení nájemních smluv s MVE Turnov s.r.o., jehož je vedlejší účastník jediným společníkem, a ten to odmítl, nemovitosti zůstaly v nájmu společnosti MVE Turnov s.r.o. a naprostá většina zisku z nemovitostí plynula ve prospěch této společnosti. Vedlejší účastník řízení se žalobou ze dne 13. 11. 2014 domáhal zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání veškerých nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví. Okresní soud po provedeném řízení rozsudkem podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem zrušil, předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka řízení s tím, že tento má stěžovateli zaplatit vypořádací podíl ve výši 2 887 580 Kč, a dále rozhodl o zaplacení nákladů řízení. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním. Nejvyšší soud usnesením podané dovolání odmítl, neboť je neshledal přípustným.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví měli zájem oba spoluvlastníci, přičemž stěžovatel nabízel zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na vypořádacím podílu částku 15 000 000 Kč, zatímco vedlejší účastník řízení nabízel zaplatit stěžovateli na vypořádacím podílu částku několikanásobně nižší, a to 2 100 000 Kč. Podle názoru stěžovatele ve věci rozhodující soudy nedostatečně zohlednily ekonomickou užitnou hodnotu předmětných nemovitostí, přestože se jedná o výrobní objekty sloužící k podnikání a generování zisku, a dále stěžovatel namítal finanční nevyváženost, když nemovitosti nabyl za 15 500 000 Kč a jako vypořádací podíl obdržel pouze částku cca 2,8 milionu Kč. Stěžovatel rovněž zpochybnil kritérium údržby nemovitostí, které okresní soud přičetl k dobru vedlejšímu účastníkovi, když údržba je prováděna pouze prostřednictvím společnosti MVE Turnov s.r.o., přičemž je to tato společnost, resp. vedlejší účastník řízení jako její společník, který z provozu MVE inkasuje dlouhodobě zisk, zatímco stěžovateli plyne pouze nepřiměřeně nízké nájemné.
Z odůvodnění nálezu:
24. Listina garantuje základní práva, která představují subjektivní veřejná práva. Základní práva ze své podstaty působí přímo mezi jednotlivcem a státem. V některých případech ovšem působí základní práva tak, že jednoduchým právem „prozařují“. Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tedy ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni. Pokud se týká garance vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, ta se sice bezprostředně týká toliko vztahu mezi jednotlivcem a státem, avšak kromě toho, že tato ustanovení zajišťují povinnost veřejné moci jednat tak, aby do vlastnického práva jednotlivce sama nezasahovala, zavazují veřejnou moc, aby vlastníkovi poskytla ochranu v případě, kdy by jeho vlastnické právo bylo rušeno či omezováno ze strany třetích subjektů. Vlastnické právo, jak je garantováno citovaným ustanovením Listiny, tedy není pouze ochranou před zásahy ze strany veřejné moci (status negativus), nýbrž zakotvuje i nárok na určité pozitivní plnění (zejména ochranu) ze strany státu (status positivus).Ústavní soud již dříve vyslovil, že spoluvlastnictví velmi úzce navazuje na ochranu vlastnického práva, poskytovanou zejména podle čl. 11 Listiny, která je zaručována všem vlastníkům se stejným zákonným obsahem [srov. nález ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1735/07 (N 177/51 SbNU 195)].
25. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být -jako v dané věci – značně komplikované a netypické. To však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité [srov. nález ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 428/06 (N 215/51 SbNU 673)]. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře rovněž již mnohokrát prohlásil, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Úkolem soudu v podmínkách materiálního právního státu je nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2048/09ze dne 2. 11. 2009 (N 232/55 SbNU 181)].
26. Ústavní soud opakovaně připomíná, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Řečené znamená, že Ústavní soud zpravidla neposuzuje ani interpretaci a aplikaci podústavního práva provedenou obecnými soudy. Výjimku z této zásady tvoří (1) případy, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, případně (2) ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je (3) výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo (4) zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je (5) v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud zvážil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že návrh je částečně důvodný.
27. V předmětném řízení jde z ústavněprávního pohledu o střet vlastnického práva stěžovatele jako podílového spoluvlastníka předmětných nemovitostí ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) s právem druhého spoluvlastníka, a to vedlejšího účastníka řízení a dále o právo stěžovatele na řádné ocenění jeho spoluvlastnického podílu na MVE.
28. Ústavní soud ověřil, že okresní soud provedl dokazování ke všem okolnostem, významným pro rozhodnutí, kterému spoluvlastníku po zrušení podílového spoluvlastnictví nemovitosti přikázat za situace, kdy bylo prokázáno, že nemovitosti nelze reálně rozdělit a dospěl k závěru, že byly splněny podmínky zrušení podílového spoluvlastnictví na předmětných nemovitostech a tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka. V této části shledal Ústavní soud napadená rozhodnutí za správná a řádně odůvodněná.
29. Právo na ochranu majetku zaručuje nejen čl. 11 Listiny, ale také čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Ochrana poskytovaná Protokolem č. 1 podle ustálené judikatury ESLP sestává ze vzájemně propojených tří pravidel, zjednodušeně řečeno, a/ práva na pokojné užívání majetku, b/ práva nebýt zbaven majetku (s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva) a c/ práva státu upravovat užívání majetku v souladu s obecným zájmem. Právem „nebýt zbaven majetku“ se rozumí nejen ochrana před vyvlastněním ve prospěch státu, ale i před nuceným převodem ve prospěch třetích osob. Sem patří též kupř. povinnost vydat věc v restituci původnímu vlastníkovi (viz rozsudek ESLP ve věci Pincová a Pinc proti České republice ze dne 5. 11. 2002 č. 36548/97). Obdobně je třeba hledět na rozhodnutí soudu o zrušení spoluvlastnictví a přikázání celé věci za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům podle § 1147 občanského zákoníku. Je-li dán veřejný zájem na nekonfliktním a účelném využívání majetku (vlastnictví zavazuje), pak tento zájem opravňuje, aby jeden ze spoluvlastníků byl zbaven majetku. Oprávnění soudu přikázat věc za náhradu ostatním spoluvlastníkům či spoluvlastníkovi je také projevem práva státu upravovat užívání majetku v souladu s obecným zájmem a odrazem zásady, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat; spoluvlastnictví je institut postavený zásadně na dobrovolnosti. Podmínkou zbavení majetku je poskytnutí přiměřené náhrady. Ve výše zmíněném rozsudku Pincová a Pinc proti České republice ESLP vyslovil, že rovnováhy mezi zbavením majetku a náhradou „… je zpravidla dosaženo, pokud náhrada vyplacená vyvlastněnému je v rozumném poměru k „tržní“ hodnotě majetku v době, kdy k odnětí vlastnictví došlo.“ Zvláště v případech, kdy je dotčeným majetkem (ať v případě zrušení spoluvlastnictví nebo jiného zákonného zbavení majetku) statek, sloužící k podnikání, se nelze při stanovení přiměřené náhrady spokojit s mechanickým oceněním věci; je také nutné přihlédnout ke goodwillu a ostatním prvkům, majícím vliv na tržní hodnotu, jako je kupř. s předmětným statkem spojená legální možnost využití energie vodního toku či jiná s ním spojená výhoda.
30. Proto nelze vyjádřit souhlas se závěry, ke kterým okresní soud dospěl při posouzení ceny předmětu vypořádání, tedy MVE. Ústavní soud konstatuje, že okresní soud ve shodě se znaleckými posudky, posoudil stav nemovitostí jako špatný a údržbu zanedbanou s tím, že nelze garantovat minimálně tři roky řádného provozu při běžné údržbě, vedlejšímu účastníkovi oproti tomu přičetl k dobru to, že společnost MVE Turnov s.r.o. provádí občasnou údržbu nemovitostí a provedla značné investice do opravy technologického zařízení. Na jedné straně je přitom konstatován neutěšený stav MVE, který brání provedení výnosové metody ocenění MVE, na druhé straně plyne ze závěrů učiněných znalcem Ing. Petrem Krouparem, že od generální opravy uplynulo již 20 let a životnost zařízení je v současné době na hraně (bod 33), znalcem Ing. Zbyňkem Hanušem, CSc., že hrubý odhad nákladů nutných pro uvedení do provozu TG1 činí 80 000 – 120 000 Kč a na zvýšení provozní spolehlivosti MVE (alespoň částečně bezpečnější provoz) činí 450 000 – 800 000 Kč bez záruky dalšího bezporuchového provozu (bod 34), či znalcem Ing. Ladislavem Drbohlavem, že oproti období 2007 – 2011 byla produkce elektřiny v období 2012 – 2016 pod polovinou původní produkce, což by ukazovalo na velkou odstávku nebo poškozenou technologii (bod 35).
31. Z uvedeného plyne, že okresní soud nevzal dostatečně v úvahu okolnosti konkrétního případu v jeho širším kontextu, zejména se nezabýval příčinami, z jakého důvodu nemohla být provedena výnosová metoda ocenění nemovitostí, když podle jeho závěru byly do nemovitostí sice vloženy značné investice, ale ze zjištění znaleckých posudků vyplývá, že bez investic vložených do technického zařízení, ke zlepšení jeho stavu ani ke zvýšení produkce nemůže dojít. Okresní soud tudíž při ocenění MVE řádně nevyhodnotil kritérium údržby a stav MVE s ohledem na tržby za elektřinu a (ne)péči vedlejšího účastníka, jež je jediným společníkem společností MVE Turnov s.r.o. a tak řádně nezohlednil ekonomickou užitnou hodnotu MVE. Stejně tak provedené ocenění nemovitosti neodráží zásady vyložené výše v bodě 29. Pokud pak okresní soud konstatoval (bod 47), že žádný ze znaleckých posudků nebyl založen na srovnávací metodě pro absenci srovnatelných nemovitých věcí, bylo na okresním soudu, aby za situace, kdy ocenění MVE je specifickou záležitostí, vzal kupříkladu do úvahy ad hoc přibrání znalce z Cechu provozovatelů Malých vodních elektráren nebo jiného obdobného zájmového sdružení. Malé vodní elektrárny sice nejsou tak často obchodovanými věcmi jako rodinné domy, ale jsou předmětem koupě a prodeje, takže jejich tržní cenu s přihlédnutím k výše uvedeným zásadám určit lze.
32. Výsledek řízení před ve věci rozhodujícími soudy tak nevyhovuje kritériím spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto ustanovení obsahuje základní zásady spravedlivého procesu, k nimž náleží právo každého na to, aby nestranný a nezávislý soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu. Jestliže okresní soud učinil závěr ohledně skutečnosti rozhodné pro výsledek svého rozhodování, aniž by vzal do úvahy veškeré okolnosti posuzované věci, nelze mít za to, že proběhnuvší proces vyhovuje zákonnému postupu soudu v řízení. Toto pochybení pak nenapravil v rámci opravných prostředků ani odvolací a poté ani dovolací soud. Ve věci rozhodující soudy při rozhodování dané věci zcela přehlédly existenci základního práva stěžovatele na legitimní očekávání spravedlivého ocenění MVE, jehož ochranu měly vážit, stejně jako zvažovaly ochranu vlastnického práva vedlejšího účastníka. Soudy tak vybočily z výše zmíněných mantinelů ústavnosti soudního rozhodování a jejich rozhodnutí nelze vnímat jako rozhodnutí, jež bylo učiněno v mezích ústavně akceptovatelné aplikace práva. V projednávané věci má Ústavní soud za to, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozích odstavcích, byly splněny, když postupem ve věci rozhodujících soudů došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a v důsledku toho také k porušení ústavních garancí ochrany vlastnického práva dle čl. 11Listiny a také práva na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k č. 1 Úmluvy.
33. Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížností napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Text 9 stránkového kasačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26.01. 2021 spisové značky II. ÚS 560/20 vyhlášený dne 10.02. 2021 v 9:00 hodin je k dispozici z níže uvedeného linku:
https://www.usoud.cz/aktualne/vyhlaseni-nalezu-ustavniho-soudu-sp-zn-ii-us-560-20-dne-10-unora-2021