K dobré víře při nabývání majetku.
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Stěžovatelka se žalobou ze dne 27. 12. 2016 domáhala po žalovaných 1/ OGH Czech, s.r.o. a 2/ Kinsfolk Invest, a.s., určení vlastnického práva k blíže specifikovaným nemovitostem v katastrálním území Nové Město, obec Praha. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 1. 2018 žalobu na určení, že stěžovatelka je vlastníkem předmětných nemovitostí, zamítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení prvé žalované ve výši 872 652 Kč (výrok II.) a druhé žalované ve výši 290 884 Kč (výrok III.). Stěžovatelka proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2019 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení prvé žalované částku 290 884 Kč (výrok II.) a druhé žalované částku 290 884 Kč (výrok III.). Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelkou usnesením ze dne 31. 1. 2020 odmítl (výrok I.), stěžovatelce uložil povinnost na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit prvé žalované částku 29 088,40 Kč (výrok II.) a ve vztahu mezi stěžovatelkou a druhou žalovanou rozhodl, že žádná z těchto účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III.).
Stěžovatelka pokládá závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly, za nesprávné a ústavně nekonformní, přičemž podle jejího názoru měly soudy posuzovat jako předběžnou otázku neplatnost obou kupních smluv, kterých byla první žalovaná přímým účastníkem, a je zde proto dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví proti oběma žalovaným. Stěžovatelka rovněž namítala, že obecné soudy neprovedly důkazní řízení ke zjištění stavu dobré víry druhé žalované a akceptovaly pouze vyjádření jejího advokáta o její dobré víře. Stěžovatelka je názoru, že v daném případě převažuje její zájem na ochraně vlastnického práva nad zájmem na ochraně údajně dobré víry druhé žalované, jež dobrou víru neprokázala, a naopak byl stěžovatelkou prokázán její nedostatek.
Z odůvodnění vyhovujícího nálezu:
25. Účastníci řízení mají základní právo na soudní ochranu, mají právo na transparentní, důkazně kompletní a přesvědčivý průběh řízení, a tedy i na to, že zazní–li při dokazování závažné skutečnosti, soud se s nimi musí náležitě vypořádat [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 3253/13 (N 157/78 SbNU 359)]. V posuzované věci lze proto považovat za ústavně nesouladné stěžovatelkou namítané závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly. Tyto závěry odpovídají zjevným nedostatkům, pokud jde o zohlednění možných důsledků vyhodnocení závěrů, vyplývajících z případného provedení důkazů navržených stěžovatelkou, týkajících se uzavírání předmětných kupních smluv v dobré víře či v rozporu s dobrými mravy a se zákonem. Klíčovou spornou otázkou, na niž odpověděly obecné soudy shodně, bylo to, že druhá žalovaná byla v době uzavírání kupní smlouvy v dobré víře, že první žalovaná je vlastníkem předmětných nemovitostí. Princip dobré víry chránící účastníky soukromoprávních vztahů je jedním z klíčových projevů právní jistoty odvíjejícího se od principů právního státu. Předmětem dobré víry je zde soulad mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu. Princip ochrany dobré víry působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka. Řešení vzniklého sporu tak musí vyjít z pečlivého zkoumání individuálních okolností každého případu, a – s ohledem na zásadu, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než kolik sám má (nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet) – s náležitým a přísným hodnocením dobré víry nabyvatele vlastnického práva. Dobrá víra svědčí tomu, kdo o nesouladu nevěděl a při obvyklé míře opatrnosti vědět nemohl. Přitom s ohledem na stěžovatelkou tvrzenou provázanost zúčastněných osob nelze nahrazovat jejich řádný výslech domněnkami soudu. Ve věci rozhodující soudy nedokázaly v posuzované věci nalézt spravedlivou rovnováhu mezi dotčenými zájmy a stanovit naléhavou společenskou potřebu, jež by odůvodňovala nutnost větší ochrany práv stěžovatelky před právy obou žalovaných a zatížily tak řízení procesními vadami, které přivodily ústavně nesouladná rozhodnutí v meritu věci.
26. Výsledek řízení před ve věci rozhodujícími soudy tedy nevyhovuje kritériím spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto ustanovení obsahuje základní zásady spravedlivého procesu, k nimž náleží právo každého na to, aby nestranný a nezávislý soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu. Jestliže obvodní soud učinil závěr ohledně skutečností rozhodných pro výsledek svého rozhodování, aniž by vzal do úvahy veškeré okolnosti posuzované věci v jeho širším kontextu, nelze mít za to, že proběhnuvší proces vyhovuje zákonnému postupu soudu v řízení. Toto pochybení pak nenapravil v rámci opravných prostředků ani odvolací a poté ani dovolací soud. Ústavní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že ve věci rozhodující soudy se nevypořádaly se stěžovatelkou uplatněnými námitkami, neprovedly dokazování ke všem okolnostem, významným pro rozhodnutí, přičemž ani dostatečně neodůvodnily neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů. Tyto soudy si počínaly libovolně, posuzovaly–li dobrou víru, dobré mravy a zásady poctivého obchodního styku izolovaně od stěžovatelkou namítaných skutečností a bez provedení stěžovatelkou navržených důkazů. Závěr o neexistenci dobré víry musí být řádně odůvodněn, jinak dochází k porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a zároveň i práva vlastnického zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížností napadených rozhodnutích jsou úvahy soudů natolik nepřiléhavé a nepřesvědčivé, že nezbývá než konstatovat, že k takovému porušení došlo.
27. Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížností napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
28. O návrhu stěžovatelky, aby náklady na její zastoupení zaplatil stát, bylo rozhodnuto tak, že se zamítá.
Text 9 stránkového nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II. ÚS 623/20 vyhlášeného dne 17.12. 2020 v 10:00 hodin je k dispozici z níže uvedeného linku: