K právu svědka odepřít výpověď podle § 100 odst. (2) trestního řádu
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Stěžovatelka vystupovala v trestním řízení v procesním postavení svědka. Stěžovatelka v této věci podala v červenci roku 2019 před policejním orgánem vysvětlení. V rámci něho stěžovatelka uvedla, že obě osoby trestně stíhané pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy zná necelý rok, tyto osoby prodávají pervitin a i ona od nich pervitin nakupuje, ale neví, zda ho prodávali i někomu jinému. V prosinci téhož roku bylo proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, jehož se měla dopustit distribucí pervitinu dalším osobám. V březnu roku 2020 se stěžovatelka k výzvě policejního orgánu dostavila k procesnímu úkonu výslechu svědka ve výše uvedené trestní věci dvou trestně stíhaných osob. Stěžovatelka byla policejním orgánem poučena o svém právu nevypovídat podle § 100 odst. 2 trestního řádu, kterého využila a odmítla vypovídat. Na otázku, zda jí trestně stíhaní někdy poskytli pervitin, uvedla, že na tuto otázku nebude odpovídat, neboť tato výpověď by jí mohla uškodit v její vlastní trestní věci, kde je stíhána pro stejnou trestnou činnost jako oni, a byla by tak nucena vypovídat sama proti sobě. V návaznosti na tuto svou odpověď byla stěžovatelka policejním orgánem poučena o tom, že se má toliko vyjádřit k tomu, zda někdy od těch osob obdržela pervitin, nemusí sdělovat, jak s ním pak dále naložila. Pokud by jí byly kladeny otázky v tomto smyslu, tak teprve tehdy může svou výpověď odepřít. K této výzvě policejního orgánu stěžovatelka uvedla, že ve své vlastní věci je stíhána pro údajnou distribuci drog. Druhou stranou distribuce je logicky to, že drogy, pakliže by je měla někde distribuovat, také musela nejprve někde nakoupit. Tímto směrem je svědecká výpověď vedena, a tudíž stěžovatelka odmítla na tyto otázky odpovědět. Stěžovatelka zdůraznila, že touto výpovědí by si zhoršila své postavení. Policejní orgán uložil stěžovatelce ústavní stížností napadeným usnesením dne 4. 3. 2020 pořádkovou pokutu podle § 66 odst. 1 trestního řádu ve výši 10 000 Kč. Uložení pořádkové pokuty je odůvodněno tím, že stěžovatelka odmítla vypovídat v procesním postavení svědka, přestože podle § 100 trestního řádu nebyla oprávněna výpověď odepřít. Stěžovatelka si tedy touto výpovědí nemohla způsobit trestní stíhání, navíc za situace, kdy už proti ní trestní stíhání zahájeno bylo. Stěžovatelka napadla usnesení policejního orgánu stížností, jež byla napadeným usnesením okresního soudu jako nedůvodná zamítnuta. Okresní soud přejal argumentaci uvedenou v usnesení policejního orgánu, přičemž zdůraznil, že stěžovatelka výpověď odmítla jako celek (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 149/97).
Stěžovatelka cituje nález ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3162/12, z něhož vyplývá, že v případě práva odepřít výpověď jde zcela o subjektivní právo svědka, kdy svědek sám váží a rozhoduje, zda svého ústavně zaručeného práva využije či nikoliv. Potenciálně ohrožený svědek nemůže být ke své výpovědi žádným způsobem nucen. Vůči stěžovatelce však tento přístup uplatněn nebyl, ačkoliv plně specifikovala, proč odmítá vypovídat. Jde-li o trestní věc stěžovatelky, pakliže by uvedla, že nákup drogy provedla např. ve větším množství nebo že jej provedla v jiném období (než je jí nyní kladeno za vinu), svou vlastní pozici by si jistě zhoršila, např. naplněním kvalifikované podstaty trestného činu. Takový postup je nutno podle ní důrazně odmítnout.
Právní věty:
I. Právo svědka odepřít vypovídat podle § 100 odst. 2 trestního řádu je nutno hodnotit vždy podle konkrétních okolností daného případu s důrazem na objektivní kritérium vyplývající ze svědkem uvedených důvodů, na základě nichž odmítá vypovídat, neboť odepření vypovídat nesmí být zcela zjevně bezdůvodné bez vztahu k trestní věci, v níž má být svědectví podáno. V rámci objektivního kritéria je však legitimním hlediskem i subjektivní vnímání svědka, který je oprávněn si zásadně zvolit rozsah, v němž odepře vypovídat.
II. Orgány činné v trestním řízení nemohou svědkovi odepřít možnost využít svého práva podle § 100 odst. 2 trestního řádu s odůvodněním, že si nemůže způsobit nebezpečí trestního stíhání, neboť již trestně stíhán je. Takový výklad práva odepřít vypovídat je v rozporu s čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť svědek podáním svědecké výpovědi může jednak utvrdit své stávající trestní obvinění v jiné trestní věci, případně si na základě své svědecké výpovědi může své postavení ještě zhoršit, např. v důsledku rozšíření trestního stíhání pro další skutky anebo v důsledku naplnění kvalifikované podstaty trestného činu.
III. Procesní nemožnost použití výpovědi svědka v jeho vlastní trestní věci není hodnotícím kritériem při rozhodování, zda svědkovi náleží za konkrétních skutkových okolností právo odepřít vypovídat podle § 100 odst. 2 trestního řádu. Přijetí opačného výkladu § 100 odst. 2 trestního řádu by znamenalo vyprázdnění obsahu čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vůči svědkům, neboť by nebylo de facto možné zahájit trestní řízení na základě okolností, které vyplynuly ze svědecké výpovědi v konkrétní věci proti osobě, která takové svědectví podala.
Text 7 stránkového kasačního nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III. ÚS 1679/20 je dostupný z níže uvedeného linku: