Neplatnost majetkových převodů dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Stěžovatelé se svými žalobami domáhali – stručně řečeno – určení, že jejich právní předchůdce Dr. A. M. d. R. (dále jen jako „zůstavitel“), narozený v roce 1878, zemřelý v roce 1942, byl ke dni svého úmrtí výlučným vlastníkem nemovitostí specifikovaných v napadených rozhodnutích, případně že C. A. d. R. narozená v roce 1894, zemřelá v roce 1967, byla ke dni svého úmrtí výlučnou vlastnicí těchto nemovitostí, jakož i určení, že stěžovatelé jsou vlastníky daných nemovitostí, každý v podílu ve výši ideální jedné čtvrtiny. Dále se domáhali toho, aby byla žalovaným vedlejším účastníkům uložena povinnost vyklidit předmětné nemovitosti.
Okresní soud v Opavě a v jednom případě Okresní soud v Ostravě žaloby stěžovatelů napadenými rozsudky zamítl; v několika případech zároveň řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby stěžovateli v příslušném rozsahu zastavil. Okresní soud vyšel předně ze zjištění, že zůstavitel převedl předmětné nemovitosti kupní smlouvou ze dne 6. 12. 1939 na Německou říši. Jeho manželka C. A. d. R. se následně nedovolala v souladu s dekretem presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově–právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, a podle § 8 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově–právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve tříleté prekluzivní lhůtě neplatnosti tohoto převodu. Na předmětné nemovitosti proto bylo nutno nahlížet jako na majetek Německé říše, na který se vztahoval dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, případně dekret presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, přičemž právním důvodem konfiskace předmětných nemovitostí byl samotný dekret. S odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 pak okresní soud uzavřel, že stěžovatelé neměli na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem. Jestliže totiž jejich právní předchůdci nevyužili možnosti domáhat se svého vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, postupem podle zákona č. 128/1946 Sb., nebylo možno se nyní jeho ochrany účinně domáhat žalobou na ochranu vlastnického práva, resp. touto žalobou obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. K odvoláním stěžovatelů Krajský soud v Ostravě napadenými rozsudky rozhodnutí okresního soudu ve výrocích o věci samé potvrdil. Pozbyl-li totiž zůstavitel vlastnické právo k nemovitostem v období nesvobody za podmínek uvedených v dekretu č. 5/1945 Sb. a zákoně č. 128/1946 Sb. a na jejich vydání neuplatnil, resp. uplatnil neúspěšně restituční nárok podle těchto předpisů, nejsou již nyní dědicové oprávněni uplatňovat své dědické nároky. Jelikož tedy C. A. d. R. jako právní nástupkyně zůstavitele neuplatnila včas restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., nemohli se nyní stěžovatelé jako její právní nástupci úspěšně domoci vlastnického práva žalobami na jeho určení. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl rovněž napadenými usneseními dle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustná, neboť krajský soud posuzované právní otázky vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, od níž nebylo důvodu se ani v nynějších věcech odchýlit.
Stěžovatelé se prostřednictvím svých ústavních stížností domáhají zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívají, že jsou v rozporu s čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 24, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 5 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace.
Z odůvodnění:
23. Předně nutno shrnout, že veškeré námitky stěžovatelů vycházejí z jejich vlastní právní konstrukce, že s ohledem na neplatnost a nicotnost anexe Rakouska Německou říší (stěžovatelé zde odkazují především na Státní smlouvu o obnovení nezávislého a demokratického Rakouska, k níž s účinností ode dne 28. 9. 1955 přistoupilo i Československo) má Česká republika povinnost nepřikládat právní důsledky smlouvám mezi tehdejšími orgány nacistické okupační správy a rakouskými občany, kterými se Německá říše násilím či hrozbou bezprostředního násilí zmocnila majetku těchto občanů v rozporu s tehdejším vnitrostátním i mezinárodním právem, v čemuž došlo i v nynější věci. Jelikož tedy majetek, jenž je předmětem tohoto řízení, nebyl nikdy na Německou říši převeden, nemohlo dle stěžovatelů dojít ani k jeho následnému převodu na československý stát. Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí, a do dnešního dne je na ně proto nutno nahlížet jako na dosud nevypořádané dědictví po tomto zůstaviteli. Ačkoliv Ústavní soud připouští, že popsaná právní konstrukce se nemusí jevit a priori jako zcela nelogická, s ohledem na pro věc relevantní právní úpravu i na ustálenou judikaturu zní vzešlou je zřejmé, že jí nelze přisvědčit.
24. Napadená rozhodnutí vycházejí ze zjištění, že právní předchůdci stěžovatelů neuplatnili svůj restituční nárok způsobem, jenž vyžadoval zákon č. 128/1946 Sb., když se ve tříleté prekluzivní lhůtě stanovené v § 8 tohoto zákona nedovolali neplatnosti převodu majetku zůstavitele na Německou říši. Po marném uplynutí této lhůty se proto dle obecných soudů již žádný z právních nástupců zůstavitele (tedy ani nynější stěžovatelé) nemohl účinně domáhat jakékoliv restituční náhrady. Rozporují-li stěžovatelé v ústavních stížnostech popsaný právní závěr tvrzením, že restituční nárok ve lhůtě uplatněn byl, nicméně dokumentace o případném výsledku řízení se nedochovala, představují tyto námitky toliko pokračující polemiku s názorem přijatým soudy, která však nemůže mít na posouzení věci jakýkoliv vliv. I v případě, že by se totiž stěžovatelům podařilo prokázat, že jejich právní předchůdkyně C.A.d.R. restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatnila, případně že ho měl namísto ní uplatnit správce ležící pozůstalosti, rozhodné pro posouzení jejich nynějších nároků by bylo právě (a pouze)to, že nebylo prokázáno úspěšné dokončení tohoto řízení. I kdyby tedy bylo možno dát stěžovatelům zapravdu vtom, že jim byla způsobena křivda, ať již nejprve samotnou konfiskací zůstavitelova majetku či případným nerozhodnutím o restitučním nároku jejich právní předchůdkyně, byl-li skutečně uplatněn, v obou případech by šlo o křivdu způsobenou před 25. 2. 1948, tedy před počátkem tzv. rozhodného období ve smyslu restitučních předpisů (viz§ 1odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích), na jejíž odčinění není právní nárok (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz).
25. K povaze lhůty stanovené v § 8 zákona č. 128/1946 Sb. lze pro úplnost doplnit, že navzdory znění uvedeného ustanovení, podle kterého se nárok „promlčuje ve třech letech ode dne, kdy tento zákon nabude účinnosti…“, je tato lhůta, jak uvedeno již v předchozím bodě, chápána jako lhůta prekluzivní. Uvedený závěr je podpořen nejen dlouhodobou rozhodovací soudní praxí, která se na tomto výkladu ustálila, ale zejména§ 1449 větou první zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, a především pak jeho § 1451, dle kterého byla důsledkem promlčení „ztráta práva, jež nebylo vykonáno po čas určený zákonem„(srov. též usnesení ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 223/96).
26. Odmítnout je nutno i další námitku stěžovatelů, že v § 1 dekretu č. 5/1945 Sb. zakotvená neplatnost tam uvedených majetkových převodů a majetkoprávních jednání, a tedy i neplatnost předmětné smlouvy, resp. protokolu ze dne 6. 12. 1939,byla – vyjádřeno slovy dnešní právní terminologie – svou povahou absolutní. Na podporu uvedeného závěru Ústavní soud odkazuje na argumentaci obsaženou např. již v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 11. 1993 sp. zn. 6 Co 1055/93, dle kterého„[p]o skončení doby nesvobody Československý stát chtěje napravit takovéto křivdy jednoznačně dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. již v ustanovení § 1 odst. 1 stanovil, že takováto majetkově-právní jednání jsou neplatná. Současně tento dekret stanovil, že způsob uplatnění nároků plynoucích z tohoto ustanovení budiž upraven
III. ÚS 2171/179zvláštním dekretem. Uváděný dekret č. 5 z roku 1945 toliko na uváděné nemovitosti zavedl národní správu, majetek takto zajištěný nebyl vrácen původnímu majiteli, případně dědicům a zůstal pod národní správou do nové zákonodárné úpravy. Nová zákonodárná úprava, na kterou citovaný dekret odkazuje, je úprava dekretu č. 128/1946 Sb. ve znění zákona č. 79/1948 Sb. I ustanovení § 1 tohoto dekretu stanoví neplatnost majetkových převodů z dob okupace. Stanoví však v ustanovení § 4, že nárok přísluší tomu, kdo neplatným převodem pozbyl práva, byla-li by však oprávněná osoba státně nespolehlivá, přísluší nárok státu jako majetek konfiskovaný podle dekretu prezidenta republiky č.108/1945 Sb. Samotný nárok byl dále vázán na uplatnění u příslušného orgánu, případně soudu a byla stanovena lhůta k jeho uplatnění. Protože nikoliv každý a nikoliv v jakékoliv lhůtě mohl tuto neplatnost uplatňovat, nelze tuto neplatnost považovat za neplatnost absolutní v dnešním slova smyslu, tím méně považovat uváděné právní úkony z dob okupace pod tlakem za nicotné.“
27. Hodnocení obecných soudů, že neplatnosti předmětných majetkových převodů se bylo nutno stanoveným postupem dovolat, je dle Ústavního soudu zcela správné. Tento závěr ostatně vyplývá, jak nastíněno již v předchozím bodě, i z § 1 odst. 2 dekretu č.5/1945 Sb. ve spojení se zákonem č. 128/1946 Sb. Důvody, pro něž nebylo možno uvedené majetkové přesuny zkrátka prohlásit za neplatné či pro něž nebylo možno respektovat důsledky neplatnosti, které tu byly podle právních předpisů platných v době, kdy k převodu či přechodu majetku došlo, a pro které zákonodárce přijal restituční předpisy, jež jsou k obecným občanskoprávním normám ve vztahu leges speciales, jsou blíže rozvedeny v příslušných částech odůvodnění napadených rozhodnutí, a Ústavní soud na ně zde proto pro stručnost pouze odkazuje (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2136/2017, str. 3, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, str. 4 a další). Neudržitelným je pak v této souvislosti tvrzení stěžovatelů, že přiznáním právních účinků smlouvě uzavřené mezi zůstavitelem a Německou říší došlo k faktickému uznání legality a legitimity aktů nacistické perzekuce nynějšími českými státními orgány. Ačkoliv si je Ústavní soud vědom toho, že stěžovatelé mohou z osobního pohledu pociťovat uvedenou konstrukci relativní neplatnosti předmětných majetkových převodů jako nespravedlivou, nelze v ní v žádném případě spatřovat jimi tvrzené uznání legality a legitimity aktů zločinné politiky nacistického Německa. Je nutno ji naopak vnímat jako jeden z prostředků, jimiž se československý stát snažil v poválečné době vyrovnat s minulostí tak, aby byla umožněna náprava způsobených křivd vširoké míře, zároveň však způsobem, jenž by byl pro další fungování tehdejších (nejen)majetkových právních vztahů udržitelný. Popsaný přístup státu není v rozporu ani se závazky plynoucími ze stěžovateli zmiňované Státní smlouvy o obnovení nezávislého a demokratického Rakouska, v níž Svaz sovětských socialistických republik, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Spojené státy americké a Francouzská republika, jakož i k této smlouvě přistoupivší státy, včetně tehdejšího Československa, vyjádřily svůj úmysl „vrátit rakouské majetky, práva a zájmy, jak jsou nyní na jejich územích„, případně „vydat výtěžek jejich likvidace, disposice jimi nebo jejich realisace…“(čl. 27), neboť ani zní nelze dovozovat nepřípustnost podmínění navrácení předmětných majetků předchozím splněním stanovených podmínek, nezbytných pro předejití či alespoň zmírnění chaosu v poválečných majetkových právních vztazích.
28. Domnívají-li se stěžovatelé v další části své stížnostní argumentace, že stát převzal majetek bez právního důvodu, v důsledku čehož k němu nikdy nemohl nabýt vlastnické právo a toto následně převést na vedlejší účastníky řízení, přehlíží, že, jak bylo mnohokrát konstatováno v judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a jak uvedly i soudy v napadených rozhodnutích, právním důvodem konfiskace majetku byl přímo ten který samotný dekret [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 22 Cdo 4716/2016 či ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, příp. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. II. ÚS 317/96(N 166/9 SbNU 425), ze dne 13. 6. 2000 sp. zn. I. ÚS 129/99 (N 87/18 SbNU 243) a další]–v případě stěžovatelů tedy dekrety č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Dnem účinnosti těchto dekretů se předmětné nemovitosti staly vlastnictvím československého státu.
29. Stěžovatelé dále namítají, že svými žalobami neobcházeli restituční předpisy, které se na ně z důvodu absence československého státního občanství nevztahovaly, a neměli naopak jinou možnost než postupovat podle obecných právních předpisů. Ačkoliv stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech vyjadřují nesouhlas se stanoviskem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a zejména s jeho použitím na nynější věc, Ústavní soud konstatuje, že právě v tomto stanovisku uvedené závěry jsou pro posouzení uplatněných nároků stěžovatelů rozhodující. Z uvedeného stanoviska vyplývá, že stát zcela dobrovolně umožnil bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho navrácení, avšak pouze v omezeném množství případů, jejichž rozsah byl určen jednotlivými restitučními předpisy co do časové (tzv. rozhodné období vymezené od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), věcné a osobní působnosti v podobě vymezení tzv. oprávněných osob (osoby s československým, resp. českým státním občanstvím).V případech, které nebylo možno podřadit pod rozsah restitučních předpisů, se podle stanoviska nelze domáhat ochrany vlastnického práva cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů.
30. Ústavností podmínky státního občanství u restitucí se přitom Ústavní soud zabýval již v plenárním nálezu ze dne 4. 6. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/96(N 67/8 SbNU 163; č.185/1997 Sb.), v němž tuto podmínku (na rozdíl od podmínky trvalého pobytu, kterou již dříve pro protiústavnost zrušil) shledal ústavně souladnou. Učinil tak zejména s odkazem na čl. 11 odst.2 Listiny, podle něhož zákon může stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České republice. Uvedeným ustanovením byl vytvořen pro zákonodárce ústavní prostor pro omezení okruhu oprávněných osob v restitučním zákonodárství, přičemž Ústavní soud v tomto kontextu znovu opakuje výchozí tezi, že nebylo a není reálné restitučními předpisy odčinit veškeré křivdy, které byly v minulosti napáchány, a je tudíž nutné spokojit se s nápravou jen některých z nich.
31. Pro posuzovanou věc tak výklad účinků přijetí restitučních předpisů podaný v odkazovaném stanovisku vylučuje, aby se stěžovatelé mohli úspěšně domáhat ochrany tvrzeného vlastnického práva, ať již byly v případě jejich právních předchůdců skutkové okolnosti převzetí majetku československým státem jakékoliv. I v případě, že by stát převzal předmětné nemovitosti v rozhodném období, stěžovatelům nemohl vzniknout restituční nárok, neboť nesplňovali podmínku státního občanství. Skutečnost, že zákonodárce vyloučil z okruhu oprávněných osob cizí státní občany, pak za použití závěrů plynoucích ze stanoviska pléna Ústavního soudu znamená, že stěžovatelé se nemohou domáhat ochrany vlastnického práva ani v řízení podle obecných občanskoprávních předpisů (viz též usnesení ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 2636/10).
32. Odkazují-li stěžovatelé na podporu tvrzení, že podanými žalobami neobcházeli restituční předpisy, na nález sp. zn. I. ÚS 894/10, Ústavní soud ho nepovažuje pro nynější řízení za relevantní. Uvedená věc totiž byla specifická již vtom, že právním předchůdcům stěžovatelů bylo jejich vlastnické právo přiznáno již na základě dekretu č. 5/1945 Sb. a následně přešlo na stěžovatele; v důsledku vadného stavu zápisů pozemkového katastru však nebylo dědické řízení řádně dokončeno, a stěžovatelé proto podali restituční žalobu, kterou poté, co se dozvěděli o privatizaci předmětných nemovitostí, změnili na žalobu na určení vlastnického práva. Ústavní soud zde zohlednil především to, že soud prvního stupně stěžovatelům vyhověl, a ti tak měli legitimní očekávání svého druhu, že zvolený procesní postup není nesprávný. Vtom byli – což bylo zcela zásadní – utvrzováni i tehdejší soudní judikaturou, která podání určovací žaloby, tím spíše v souběhu s restitučním návrhem, přinejmenším připouštěla. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že bylo příliš tvrdé požadovat po stěžovatelích, aby odhadli budoucí vývoj judikatury, která právě v době řešení jejich případu doznala významné změny v nazírání na možnost použít místo restitučních zákonů předpisů obecných (viz nález sp. zn. I. ÚS 894/10). Popsané jedinečné okolnosti věci, spočívající ve zmíněném judikaturním vývoji, jež byly důvodem vyhovění ústavní stížnosti, však v posuzované věci nebyly dány.
33. Ani druhý stěžovateli odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 3943/14, ve kterém Ústavní soud výjimečně připustil možnost uplatnění určovací žaloby, aniž by takový postup považoval za obcházení restitučních předpisů, nelze označit za přiléhavý. Předmětem dané věci totiž byly rovněž zcela výjimečné okolnosti, kdy se stěžovatel o samotné existenci majetku, jenž měl původně patřit jeho právním předchůdcům, kteří zahynuli v koncentračním táboře, dozvěděl až po uplynutí všech restitučních lhůt. V nynější věci však stěžovatelé netvrdili, že by se o předmětných nemovitostech dozvěděli až nyní, naopak bylo zjištěno, že k získání vlastnického práva činila určité kroky nejen jejich právní předchůdkyně C.A.D.R., ale též právní předchůdkyně třetího a čtvrtého stěžovatele B.L. v řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 390/92, která však v jeho průběhu vzala svůj návrh na určení vlastnického práva zcela zpět, a řízení proto bylo zastaveno (viz str. 7 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4716/2016).Důležitý význam při rozhodování Ústavního soudu v odkazovaném nálezu měla též skutečnost, že stěžovatelem uplatňované nároky nezasahovaly do práv jiných osob, neboť předmětný majetek zůstal od konfiskace nepřetržitě ve vlastnictví státu; to však přinejmenším pro část nemovitostí, jež jsou předmětem nynější věci, neplatí.
34. Vliv na posouzení věci nemůže mít ani další námitka stěžovatelů o vadách rozhodnutí („důvěrného výnosu„) Ministerstva zemědělství ze dne 27. 12. 1949, kterým údajně bylo rozhodnuto o konfiskaci předmětného majetku, ani tvrzení, že lze mít pochybnosti o tom, zda byl uvedený dokument vůbec kdy vydán. Ústavní soud zde navazuje na svou argumentaci obsaženou shora v bodě 28a doplňuje, že právním důvodem konfiskace majetku nejsou následně vydaná správní rozhodnutí, jež mají toliko deklaratorní povahu, nýbrž přímo příslušný dekret prezidenta republiky. Z uvedeného důvodu proto tvrzení o vadách v konfiskačním řízení, v posuzované věci tvrzení o vadách „důvěrného výnosu“ Ministerstva zemědělství či vůbec rozporování existence tohoto dokumentu, není sto zpochybnit účinky konfiskace (v podrobnostech viz též stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, nález ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 2056/18 nebo usnesení ze dne 23. 7. 2020 sp. zn. II. ÚS 3296/19).Dle zjištění obecných soudů (jež jsou navíc v tomto ohledu shodná stvrzeními stěžovatelů) byl navíc konfiskační proces dovršen až vydáním výměru Okresního národního výboru v Hlučíně ze dne 3. 3. 1950(resp. 4. 3. 1950).
35. Důvodnost ústavních stížností nemůže založit konečně ani námitka zneužití dekretů komunistickým režimem. Ústavní soud předně nepřehlédl, že z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatelé tuto námitku uplatnili v předchozím řízení. Vznášejí-li ji proto poprvé až nyní ve svých ústavních stížnostech, aniž by nejprve umožnili soudům náležitě ji posoudit, nezbývá Ústavnímu soudu než takovou námitku – v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů – odmítnout jako materiálně nepřípustnou. Již pouze nad rámec Ústavní soud doplňuje, že stěžovatelé to to zcela obecně formulované tvrzení ani nijak blíže nerozvádí, přičemž z pouhého data vydání výměru okresním národním výborem, jež spadá oficiálně až do období po únoru 1948, nelze bez dalšího usuzovat na závěr o zneužití dekretů prezidenta republiky.
Text 16 stránkového zamítavého nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 12.01. 2021 spisové značky III. ÚS 2171/17 vyhlášeného dne 14.01. 2021 ve 14:00 hodin je k dispozici z níže uvedeného linku:
K výroku i odůvodnění nálezu zaujal odlišné stanovisko soudce Jiří Zemánek.