ÚS: Právo na zákonného soudce při odmítnutí dovolání

 

Rozhodování jediného soudce Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání lze akceptovat pouze tam, kde podmínky pro meritorní projednání dovolání zcela jednoznačně nejsou dány: dovolání bylo podáno opožděně nebo osobou, která k tomu není aktivně legitimována, dovolatel není zastoupen, nebyl zaplacen soudní poplatek, dovolání trpí obsahovými vadami, které k výzvě soudu nebyly odstraněny atp. Otázka přípustnosti dovolání z hlediska splnění podmínek dle § 237 občanského soudního řádu však již představuje kvalitativně zcela odlišnou situaci: ve skutečnosti se totiž nejedná o přípustnost dovolání v klasickém procesním smyslu, nýbrž daleko přesněji o jeho „přijatelnost„. Je pak ale na příslušném senátu a nikoliv samosoudci Nejvyššího soudu, aby zhodnotil, nakolik bude konkrétní věc považovat za právně významnou. Učiní-li tak samosoudce namísto senátu, poruší právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 2285/22, ze dne 3. 1. 2023)

 

 

ÚS: Nárok na odměnu za právní zastupování

 

1. Postup obecných soudů, které se s námitkou stěžovatele, že žalobcem uplatněný nárok na odměnu za právní zastupování odporuje dobrým mravům, vypořádaly toliko strohým a značně zjednodušujícím konstatováním, že přiznání mimosmluvní odměny nelze poměřovat korektivem dobrých mravů, nebyl souladný s ustálenou judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, a za situace, kdy stěžovatel řádně uplatnil tuto dovolací námitku, bylo povinností Nejvyššího soudu se jí zabývat a řádně ji vypořádat, což se ovšem nestalo.

2. Ačkoliv se proto stěžovatel „stanoveným postupem“, jak to vyžaduje čl. 36 odst. 1, odst. 4 Listiny, domáhal svého tvrzeného práva, Nejvyšší soud v nyní posuzované věci nerozhodl „zákonem stanoveným způsobem“ podle čl. 90 Ústavy. Tím bylo porušeno právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 1190/22, ze dne 10. 1. 2023)

 

 

ÚS: Postřelení při pokusu o přechod tehdejší státní hranice

 

1. Svoboda pohybu (pobytu) patří do skupiny přirozených práv člověka, do níž by mělo být veřejnou mocí zasahováno jen v nejnutnějších případech. Zmíněná svoboda je totiž jedním z předpokladů svobody jednání člověka, jakožto tvůrčí, myslící bytosti; prostřednictvím svobody pohybu (pobytu) je realizována řada dalších práv a svobod člověku vlastních.

2. Ke skutečně reálnému a úspěšnému uplatnění odškodnění (zde: za postřelení a omezení osobní svobody v důsledku pokusu o překročení státní hranice do NSR v červenci roku 1989) byla nutná nejen existence pozitivního práva zakotvujícího hmotněprávní i procesněprávní nástroje, jak se takového nároku domoci, ale byla k tomu nutná též reálná změna společenské konstelace. Uplatnění nároku vázaného na poškození zdraví totiž bylo dříve deformováno celkovým pohledem na jednotlivce, neboť zájmy a potřeby jednotlivce byly hodnoceny toliko jako prostředek jiných cílů; teprve později docházelo k tomu, že veřejná moc začala jednotlivce a ochranu jeho zájmů vnímat jako smysl a důvod své existence (primát jednotlivce před státem). K uplatnění nároku souvisejícího s odškodněním bezpráví způsobeného totalitní mocí bylo proto kromě existence pozitivního práva nutno překonat též zažitou a všudypřítomnou představu o nedotknutelnosti státní moci.

3. Nelze stavět na srovnatelnou úroveň situaci, kdy na stěžovatele stříleli pohraničníci na straně jedné a zranili jej při realizaci jeho základního práva, a okolnosti vzniku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání na straně druhé. Okolnosti, za kterých došlo k poškození zdraví stěžovatele, je nutno považovat za mimořádné a tomu by měla odpovídat i výše jeho odškodnění.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR  spisové značky III.ÚS 3025/22, ze dne 10. 1. 2023)

 

 

ÚS: Přípustnost vydání v extradičním řízení

 

Vojenskou invazi Ruské federace na území Ukrajiny bylo třeba od okamžiku jejího zahájení dne 24. 2. 2022 považovat za natolik zásadní událost, že neumožňovala soudu rozhodujícímu o přípustnosti vydání stěžovatele do Ruské federace jen několik dnů po zahájení invaze, aby závěr o neexistenci důvodů nepřípustnosti vydání podle § 91 odst. 1 písm. o) a p) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, založil na tom, že některé předvídatelné následky této vojenské invaze, ať už v rovině mezinárodních vztahů či ochrany základních práv a svobod, se ještě nestihly projevit. Rozhodnutí soudu, kterým byla vyslovena přípustnost vydání, nebo kterým byla zamítnuta stížnost proti takovémuto rozhodnutí, nemůže být dostatečnou zárukou, že vydání do cizího státu nebude mít za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod osoby, o jejíž vydání jde, bylo-li možné již při vydání tohoto rozhodnutí předpokládat, že okolnosti, z nichž soud vycházel, v době rozhodování ministra spravedlnosti o povolení vydání a při jeho následné realizaci nebudou aktuální.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II.ÚS 1199/22, ze dne 14. 12. 2022)