ÚS: K právu rodičky na vydání plodového lůžka

 

1. Právo na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny či čl. 8 Úmluvy není právem absolutním. Lze do něj zasáhnout na základě zákona a přiměřeně ke sledovanému legitimnímu zájmu, jímž je ochrana jiného základního práva nebo ústavním pořádkem chráněného statku. Tímto chráněným statkem je rovněž ochrana života a zdraví dítěte v průběhu porodu. Je proto nutno vážit zájmy matky na ochraně nedotknutelnosti její osoby a zájmy dítěte na životě a zdraví. Právo rodící matky na nedotknutelnost její osoby v ústavněprávní rovině omezit lze, nicméně za předpokladu, že je skutečně (alespoň s vysokou pravděpodobností) život a zdraví plodu bezprostředně ohrožen a provedené zákroky jsou přiměřené sledovanému účelu záchraně života a zdraví dítěte.

2. Základní hodnotou ústavního pořádku je respekt ke svobodě jednotlivců (čl. 1 Listiny a preambule k Ústavě). Součástí této svobody je možnost jednotlivců činit vlastní rozhodnutí o způsobu svého života, a být tak aktivním tvůrcem své životní dráhy. Přitom platí, že každý je strůjcem svého štěstí. Stát má pouze omezenou možnost do tohoto rozhodování zasahovat a omezovat je. Proto také je institut svobodného a informovaného souhlasu s každým lékařským zákrokem (v protikladu k paternalistickému přístupu) založen na uznání právní subjektivity každého jedince a jeho svobody rozhodovat o svém vlastním těle a podporuje autonomii jeho morální volby.

3. Požadavek na vydání placenty, adresovaný zdravotnickému zařízení, je projevem osobní autonomie rodičky, a jako takový požívá ústavněprávní ochrany. Soudům nepřísluší osobní rozhodnutí směřující k vydání placenty a s tím spjatou osobní motivaci rodiček hodnotit, jejich úkolem je naopak tento niterný projev osobní autonomie jednotlivce respektovat a chránit, nicméně vždy jen se současným zajištěním ochrany ústavně aprobovaných veřejných statků či práv dalších osob. Ústavní soud proto nesdílí tezi o apriorním (!) odepření vydání placenty odůvodněnou paušálně pojímaným zájmem na ochraně veřejného zdraví. Stěžejním pravidlem omezování základních práv je totiž šetření podstaty a smyslu omezovaného práva (čl. 4 odst. 4 Listiny). Formou omezení proto základní právo nelze fakticky anulovat či popřít. Situace je ovšem odlišná, jsou-li dány závažné důvody, pro které je vydání placenty zdravotnickým zařízením nepřípustné, neboť je v rozporu s avizovaným veřejným zájmem na ochraně zdraví.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 2480/20, ze dne 16. 3. 2021)

 

 

ÚS: Náležité posouzení účinnosti konfiskace

 

Církevní právnická osoba nemůže v restitučním řízení nebo v řízení souvisejícím s jí uplatněným nárokem podle zákona č. 428/2012 Sb. očekávat prohlášení historických konfiskačních správních aktů, postihujících její majetek či majetek jejího předchůdce, za nicotné či jinak vadné, jestliže tyto správní akty byly vydány před rozhodným obdobím dle ustanovení § 1 zákona č. 428/2012 Sb. (tj. do 25. 2. 1948). Brání tomu soudní doktrína jejich zásadní nedotknutelnosti.

Církevní právnická osoba ovšem naopak může oprávněně očekávat, že orgány veřejné moci náležitě zhodnotí, zda předmětné nemovitosti, jež jsou (byly) předmětem uplatněného restitučního nároku, byly také účinně konfiskovány. Stojí-li v důkazní situaci proti sobě na straně jedné pouze holý konfiskační správní akt, kdežto na straně druhé existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že k faktickému převzetí pozemků státem v době předcházející rozhodnému období nedošlo, resp. že pozdější postup orgánů státu v rozhodném období nebyl veden jen snahou „pojistit si“ přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, je třeba při posuzování restitučního nároku takové církevní právnické osoby promítnout do rozhodování Ústavním soudem vyslovenou zásadu in favorem restitutionis (ve prospěch restituce). To platí tím spíše, je-li z důkazního hlediska osamocení historického konfiskačního správního aktu umocněno závěrem o jeho nicotnosti. Tento závěr ovšem může sloužit toliko účelům podpůrné argumentace, jinak se jedná o závěr samostatně nepoužitelný. Vyjde-li v řízení naopak najevo, že stát se předmětných pozemků chopil ještě před začátkem rozhodného období, prosadí se ustálený právní názor, že ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo s okamžitou platností, tedy že právním důvodem konfiskace je už samotný dekret, a nikoli správní akt tuto konfiskaci deklarující. Vedle této skutečnosti je případné shledání takového konfiskačního správního aktu nicotným či jinak vadným pro účely restituční věci zcela bez významu.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 1975/20, ze dne 23. 3. 2021)

 

 

ÚS: Extrémní interpretační exces při stanovení odměny exekutora

 

Rozhodujícím kritériem pro stanovení výše odměny podle § 7 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční tarif„) je podle komentářové literatury i názoru Ústavního soudu to, jak jsou vyklízené nemovitosti označeny v exekučním titulu. Určujícím při stanovení výše odměny v daném případě tak nemohlo být vyklízení jednotlivých nebytových prostor, ale vyklízení budovy č. p. 786 („Kliniky“) en bloc, tj. stavby jako celku; tak jak je ostatně označena i v exekučním titulu. Tato interpretace je podpořena rovněž komentářem týkajícím se vyklízení bytového domu, kdy je rozhodné, zda mají být podle exekučního titulu vyklizeny jednotlivé byty, nebo zda jde o vyklizení stavby jako celku. V druhém uvedeném případě pak náleží exekutorovi odměna pouze ve výši 10 000 Kč. Tento výklad per analogiam (a simili) je pak nutné aplikovat i na případy vyklízení „nebytových„ staveb jako celku.

Orgány veřejné moci (a to jak soudní exekutor, tak následně i exekuční soud) se při aplikaci ustanovení § 7 exekučního tarifu dopustily extrémního interpretačního excesu a vydáním napadených rozhodnutí tak došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky (povinné) na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rovněž jejího základního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 1565/19, ze dne 23. 3. 2021)