Odůvodnění rozhodnutí soudu o svěření dítěte do pěstounské péče ve světle práva na rodinný život

 

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, neboť jimi byla porušena základní práva stěžovatelů zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň těmto soudům uložil, aby stěžovatelům nahradily náklady řízení před Ústavním soudem.

 

Obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly o svěření nezletilé dcery stěžovatelů do společné pěstounské péče vedlejších účastníků. Soudy dospěly k závěru, že řádná péče o nezletilou přesahuje v takto útlém věku (tři roky) schopnosti stěžovatelů (stěžovatelka trpí lehkou mentální retardací), a že je takový postup v nejlepším zájmu nezletilé. Nezletilá byla na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen OSPOD) odebrána matce (nebo stěžovatelce) několik dnů po narození.

 

Stěžovatelé s rozhodnutími soudů o svěření nezletilé dcery do pěstounské péče nesouhlasí. Namítají, že krajský soud v napadeném rozsudku uvádí, že si nelze představit návrat nezletilé do péče rodičů, dokud mezi nimi nebude navázán dostatečně kvalitní vztah. Toho však nelze dosáhnout bez časného a intenzivního kontaktu mezi nezletilou a rodiči a soud neposkytuje stěžovatelům návod na to, jak tento bližší vztah navázat a prohloubit kontakt. Podle stěžovatelů je přitom logické, že v důsledku běhu času si nezletilá, která již více než 3,5 roku žije v péči pěstounů a své rodiče vídá jednou týdně, a to ještě po velmi omezenou dobu, vytvořila rodinné vazby spíše s pěstouny než s vlastními rodiči.

 

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

 

Odnětí dítěte z péče rodičů a jeho svěření do pěstounské péče podle § 958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je zcela zásadním zásahem do práva jak rodičů, tak dítěte na rodinný život, který musí být vždy považován za krajní řešení nedostatečné péče rodičů o dítě. Zásadně se musí jednat o opatření dočasné, doprovázené snahou příslušných orgánů veřejné moci napomoci co nejrychlejšímu opětovnému sloučení rodiny. Zcela stranou nemůže zůstat úvaha soudu, zda je v nejlepším zájmu dítěte, aby bylo odtrženo od svých rodičů a bylo jim navráceno až v pozdějším věku, kdy bude jeho citové pouto k pěstounům posíleno.

 

K prolomení práva dítěte nebýt oddělen od svých rodičů jako nezbytného zásahu v zájmu dítěte může dojít, je-li takový zásah nezbytný pro zajištění ochrany některého z absolutních práv dítěte před jeho rodiči, s ohledem na vážnost zásahu je přitom zřejmé, že míra ohrožení absolutních práv dítěte bude muset dosahovat určité kvalifikované intenzity. Potřebnost takového zásahu v posuzované věci prokázána nebyla. Toto krajní opatření přitom nemůže být odůvodněno jen tím, že v jiném prostředí, do nějž by byla nezletilá umístěna, bude o ni postaráno „lépe„, než pokud by byla v péči rodičů. Absence jednoznačného zdůvodnění, proč by nezletilá nemohla být vrácena do rodičovské péče s deklarovanou pomocí příbuzných a pod zvýšeným dohledem OSPOD, je porušením ústavně zaručeného práva rodičů i nezletilé na rodinný život.

 

V posuzované věci obecné soudy nesprávně dovodily, že existují podmínky pro nařízení pěstounské péče, aniž by byla osvětlena pro věc rozhodující skutečnost, tedy jaká konkrétní rizika by hrozila v případě navrácení nezletilé do péče stěžovatelů. Okresní soud i krajský soud své závěry o nemožnosti stěžovatelů pečovat o nezletilou navíc postavily na důvodech, které zákon pro oddělení dítěte od jeho rodičů vůbec nepředvídá, a kterými jsou podle okresního a krajského soudu rozumové schopnosti stěžovatelů, jejich sociální adaptabilita, duševní úroveň nezletilé a rozdíl mezi kvalitou výchovného prostředí stěžovatelů a pěstounů. Z poměrně vágních a stručných závěrů znaleckého posudku vypracovaného ve věku necelých dvou let nezletilé (a který nadto dostatečně neposuzoval výchovné schopnosti otce nezletilé, u něhož nebylo shledáno žádné duševní onemocnění) jednoznačně nevyplývá, zda by nemohla být nezletilá vrácena do péče rodičů, kteří by o ni pečovali s deklarovanou pomocí příbuzných a pod zvýšeným dohledem OSPOD či případně dalších pomáhajících organizací. Právě absence zdůvodnění, proč by nezletilá nemohla být v péči stěžovatelů, je zásadní vadou napadených rozhodnutí, jež má za následek porušení práv stěžovatelů na ochranu rodinného života a na péči o děti a jejich výchovu. Zcela stranou úvah obecných soudů pak zůstalo, zda je v nejlepším zájmu nezletilé, aby byla odtržena od svých rodičů a sestry, a byla jim navrácena až v pozdějším věku, kdy bude její citové pouto k vedlejším účastníkům ještě více posíleno. Věc se nyní vrací k Okresnímu soudu v Opavě, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

 

Text kasačního nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III. ÚS 3146/21 bude dodatečně zveřejněn v databázi NALUS.