Městský soud v Praze musí znovu rozhodnout v řízení o uznání a výkonu rozsudku švýcarského trestního soudu v kauze bývalého manažera Mostecké uhelné
III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze a rozsudek Městského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel byl švýcarským Federálním trestním soudem v říjnu 2013 uznán vinným trestnými činy podvodu dle § 146 švýcarského trestního zákoníku (StGB) a opakovaného závažného praní špinavých peněz dle § 305 bis odst. 2 StGB, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce třiceti šesti měsíců, z toho šestnáct měsíců nepodmíněně, dále k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb ve výši 43 CHF, a to podmíněně se zkušební dobou v délce dva roky, a dále k zaplacení náhradní hodnoty ve prospěch Švýcarské konfederace ve výši 12.439.383 CHF. Městský soud v Praze rozhodl podle § 124 odst. 1 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen „ZMJS„) s odkazem na článek 13 odst. 1 písm. a) Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu zveřejněné pod č. 33/1997 Sb. o uznání a výkonu tohoto rozsudku na území České republiky tak, že jej uznal v celém rozsahu výroku o vině stěžovatele, a částečně ve výroku o trestu. Následné odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Vrchní soud v Praze zamítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s uznáním rozsudků švýcarského soudu, neboť se domnívá, že pro uznání a výkon nejsou ve věci splněny podmínky a považuje napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná. Kromě nedostatečnosti překladu cizojazyčných listin a absenci tlumočníka u hlavního líčení rovněž namítá, že obdržel téměř 600 stran čítající rozsudek pouze ve francouzštině, aniž by tomuto jazyku rozuměl.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Námitky, které stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy, byly podrobně vypořádány zejména vrchním soudem. To však neplatí ve vztahu k námitce týkající se nedostatku tlumočení do českého jazyka v průběhu hlavního líčení před švýcarským soudem a neposkytnutí překladu cizojazyčného rozsudku. Vrchní soud tuto námitku neshledal důvodnou.
Námitka, směřující do otázky doručení meritorního (cizozemského) rozhodnutí obviněnému, resp. překladu takového rozhodnutí, se přitom úzce dotýká zachování práva obviněného na spravedlivý proces. To je zaručeno Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a je i součástí veřejného pořádku (viz výhrada veřejného pořádku dle § 5 ZMJS; obdobně čl. 22 odst. 2 písm. c. ev. čl. 18 odst. 1 písm. a. a b. Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu). Nedoručení překladu meritorního rozhodnutí, resp. jeho podstatných částí, při současné neúčasti tlumočníka při jeho vyhlašování, lze proto považovat za důvod neposkytnutí justiční spolupráce. O porušení tohoto práva ale nejde tehdy, byla-li obviněnému taková pomoc soudem ustanovených tlumočníků skutečně nabídnuta a on ji odmítl. Za takové situace by nebylo právo stěžovatele porušeno ani nevyhotovením překladu rozsudku.
Vypořádání se s takovou námitkou pouze obecnými výroky, kterými soudy pouze aprobovaly postupy orgánů cizího státu (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 22.05. 2019 spisové značky II. ÚS 3822/18, který je dostupný z tohoto linku: https://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-3822-18_2 [k povinnosti soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami v řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí]), aniž by věc zkoumaly pečlivě a ve všech souvislostech daného případu a pokusily se tvrzení stěžovatele objasnit, nelze akceptovat, a je nutné dát stěžovateli za pravdu, že takovým postupem bylo obecnými soudy zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
Na úvaze obecných soudů rovněž bude posouzení, zda je pro účely zjištění skutkového stavu dostačující vyjádření Generální prokuratury Švýcarské konfederace, které patrně, a to ještě pouze částečně, vychází pouze z obsahu cizozemských rozhodnutí, či zda si vyžádá další vyjádření, stěžovatelem navrhované protokoly z hlavního líčení, zvukové záznamy, další jím označené listiny apod.
Aniž by Ústavní soud předjímal výsledek nového uznávacího řízení před obecnými soudy, jako obiter dictum konstatuje, že nevyplyne-li z doplnění dokazování jiný skutkový stav, shledává zbývající námitky stěžovatele nedůvodnými.
Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy nevzaly dostatečně do úvahy příslušnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu a při rozhodování o uznání cizozemských rozhodnutí se dostatečně nezabývaly námitkami stěžovatele, které vyvolávají pochybnosti, zda v trestním řízení, které předcházelo vydání uznávaných rozhodnutí, nebyla porušena jeho základní práva, případně zda se tak stalo v takové intenzitě, která uznání cizozemských rozhodnutí brání.
Text 17 stránkového kasačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 24.08. 2022 spisové značky III. ÚS 381/22 je dostupný z níže uvedeného linku: