Zdravotní komplikace po lékařském zákroku
Nejvyšší soud se musí znovu zabývat dovoláním ženy, která požaduje odškodnění za zdravotní komplikace po lékařském zákroku
k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v dovolání
IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po Nemocnici Ivančice, příspěvkové organizaci (vedlejší účastnice) zaplacení částky 800 000 Kč jako úhrady za bolestné a ztížení společenského uplatnění v souvislosti s gynekologickou operací, která skončila závažnými zdravotními komplikacemi. Okresní soud Brno-venkov stěžovatelce vyhověl. Vyšel ze zjištění, že stěžovatelka se u vedlejší účastnice podrobila gynekologické operaci, kdy po následné revizi dutiny bylo s odstupem téměř tří týdnů zjištěno, že při operaci došlo k přeříznutí močovodu stěžovatelky a jeho obsah po celou vytékal do dutiny břišní. V důsledku toho je stěžovatelka v plném invalidním důchodu, trpí chronickým postižením páteře, je nucena užívat léky na bolest a na snížení vysokého pulzu, antidepresiva, inkontinenční a další léčebné pomůcky. Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil. Proti tomuto rozsudku podala Nemocnice Ivančice dovolání k Nejvyššímu soudu, který rozhodnutí krajského soudu zrušil. Krajský soud poté žalobu stěžovatelky zamítl.
Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku krajského soudu dovolání, které však tentokrát Nejvyšší soud odmítl, protože podle jeho názoru dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti dovolání.
Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu a je přesvědčena, že její dovolání požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání základním způsobem dostálo.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Nejvyšší soud při posuzování, zda jsou v dovolání obsaženy údaje o jeho přípustnosti, nesmí rozhodovat přepjatě formalisticky. Opačný postup může vést až k porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, což se v tomto případě stalo.
Tím, že se Nejvyšší soud jako soud dovolací soud v důsledku příliš formalistického výkladu zákona odmítl dovoláním vážně zdravotně postižené stěžovatelky zabývat, bylo stěžovatelce odepřeno její právo na to, aby dovolací soud posoudil její dovolání z hlediska jeho přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu a v případě, že by jej shledal přípustným, rozhodl ve věci samé.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud již ve svém prvním rozhodnutí o dovolání, kterým naopak vyhověl zdravotnickému zařízení, konstatoval, že otázku, zda zdravotnické zařízení postupovalo v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro právní závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jinými slovy sám uznal, že úvaha, zda vedlejší účastnice porušila právní povinnost, je otázkou nejen skutkovou, ale také právní, což je okolnost, která brání odmítnutí dovolání způsobem, kterým tak Nejvyšší soud učinil.
Věc se nyní vrací k Nejvyššímu soudu, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.
Text 7 stránkového kasačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 30.03. 2021 spisové značky IV. ÚS 2071/20 vyhlášeného dne 12.04. 2021 v 10:00 hodin je dostupný z níže uvedeného linku:
Z odůvodnění:
22. Ústavní soud nejprve musí přisvědčit Nejvyššímu soudu v tom, že pro vymezení předpokladů přípustnosti nestačí toliko citace § 237 občanského soudního řádu či jeho části, jak činí navrhovatelka v části I. svého dovolání. Ústavní soud nicméně nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, podle kterého vymezení přípustnosti dovolání nelze dovodit ani z dalšího obsahu dovolání.
23. Povinností obecných soudů při posuzování zákonných náležitostí podání je vycházet z jejich (celého) obsahu, jak jim to v případě civilního řízení výslovně ukládá § 41 odst. 2 občanského soudního řádu. Procesní předpisy musí interpretovat a aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené, tj. nad rámec smyslu a účelu právní úpravy (viz např. bod 29.stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 nebo body 17.a 18.usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16) jdoucí požadavky, a nebylo tím fakticky bráněno realizaci práva na soudní ochranu; to platí tím spíše, kdy je právní úprava týkající se (i) obsahových náležitostí dovolání poměrně komplikovaná a také se k ní váže obsáhlá judikatura nejen Nejvyššího soudu, ale rovněž soudu Ústavního [srov. např. nálezy ze dne 19. 11. 2015sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251), ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527), ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411), ze dne 14. 5. 2018sp. zn. I. ÚS 2869/17 (N 89/89 SbNU 343), ze dne 5. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 3029/17, ze dne 11. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 3712/18 a ze dne 21. 1. 2020sp. zn. IV. ÚS 4206/18].24.Ústavní soud již opakovaně judikoval, že Nejvyšší soud v těchto věcech nemůže postupovat příliš formalisticky [srov. nálezy ze dne 18. 12. 2014sp. zn. IV. ÚS 1256/14(N 234/75 SbNU 607)a ze dne 19. 11. 2015sp. zn. I. ÚS 354/15(N 198/79 SbNU 251)]. Příkladem tzv. přepjatého formalizmu při rozhodování o dovolání je přístup Nejvyššího soudu, který odmítá jako vadná dovolání vymezující „ustálenou rozhodovací praxi„, od níž se měl odvolací soud v rozhodované věci odchýlit, pouze slovním popisem bez uvedení konkrétních spisových značek, je-li možné ji nesporně identifikovat jiným způsobem. Podle názoru Ústavního soudu takovýto požadavek nejen, že neplyne z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, ale dokonce představuje porušení práva na spravedlivý proces [viz nálezy ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14(N 234/75 SbNU 607)a ze dne 1. 11. 2016sp. zn. III. ÚS 1594/16(N 205/83 SbNU 269)].
25. Stěžovatelka v části III. svého dovolání konstatuje, že: „je přesvědčena o tom, že soud II. stupně buď nesprávně pochopil anebo si nesprávně vyložil rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3386/2018-250 ze dne 18. 4. 2019 a že v důsledku toho dospěl k nesprávným skutkovým, ale hlavně i právním závěrům„. Nejvyšší soud přitom v rámci tzv. nosných důvodů citovaného rozhodnutí odkazuje na svoji předchozí judikaturu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016sp. zn. 25 Cdo 878/2014, ze dne 26. 10. 2011sp. zn. 25 Cdo 4223/2009 a ze dne 1. 6. 2017sp. zn. 25 Cdo 4168/2016). Z uvedeného tak, podle názoru Ústavního soudu, lze – cum grano salis – dovodit, že přípustnost svého dovolání zakládá stěžovatelka také na tom, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ze které Nejvyšší soud v prvním rozhodnutí vycházel. Nejvyšší soud měl proto takto vymezenou přípustnost, včetně (byť nepřímo) označené judikatury, identifikovat.
26. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení poznamenal, že stěžovatelka neoznačuje právní otázku, kterou měl krajský soud posoudit nesprávně, a námitky stěžovatelky směřují výlučně proti skutkovému stavu. K uvedenému Ústavní soud upozorňuje, že sám Nejvyšší soud ve svém prvním rozhodnutí konstatoval, že „otázku, zda zdravotnické zařízení postupovalo v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro právní závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví (…). Závěr, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval lege artis ve smyslu, jak tento pojem užívá odborná literatura a judikatura, tedy v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, přesto přísluší soudu a nikoli znalci (…).Právní závěr v tomto směru musí být zpravidla podložen znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví a příslušného odvětví či specializace a právní úvaha soudu o nedodržení současných dostupných poznatků lékařské vědy nemůže být sním v logicky zjevném rozporu. Již i z prvního rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy vyplývá, že úvaha, zda vedlejší účastnice porušila právní povinnost, je otázkou nejen skutkovou, ale také právní. Relevantní otázku, od níž odvozovala přípustnost svého dovolání, stěžovatelka, resp. její zástupkyně formulovala poněkud neobratně odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání podaném vedlejší účastnicí.
27. Ze všeho shora uvedeného vyplývá, že z obsahu dovolání stěžovatelky je možno interpretovat, že dovolání vychází také z toho, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.2. 2016sp. zn. 25 Cdo 878/2014, ze dne 26. 10. 2011sp. zn. 25 Cdo 4223/2009 a ze dne 1. 6. 2017sp. zn. 25 Cdo 4168/2016). Tím, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky pro jeho vady, neboť neobsahuje údaje o jeho přípustnosti, ačkoli tuto náležitost dovolání splňuje, bylo stěžovatelce v rozporu se zákonem odepřeno její právo na to, aby dovolací soud posoudil její dovolání alespoň z hlediska jeho přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu a v případě, že by jej shledal přípustným, rozhodl ve věci samé. Již samotné posouzení přípustnosti dovolání by přitom s ohledem na předpoklady přípustnosti, které stanoví uvedené ustanovení, mělo fakticky povahu meritorního rozhodnutí. Nezbývá tedy než uzavřít, že napadeným usnesením dovolacího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.