Náklady řízení, advokátní tarif, náležitosti dovolání
[k odmítnutí dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení]
Soudce zpravodaj: Prof. JUDr. Pavel Šámal Ph.D.
Stěžovatelé se domáhali u Okresního soudu v Kolíně po žalovaných zaplacení 2 691 730 Kč jako slevy z kupní ceny a náhrady škody. Okresní soud jedné z žalovaných ustanovil usnesením právního zástupce – advokáta, neboť splňovala předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Okresní soud žalobě stěžovatelů vyhověl výrokem I. co do 408 158,92 Kč, ve zbylé části ji výrokem II. zamítl. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů žalovaným a výrokem IV. uložil stěžovatelům společně a nerozdílně zaplatit 18 550 Kč na účet okresního soudu jako náhradu nákladů zastoupení ustanoveného zástupce žalované. Výrokem V. rozhodl o nákladech řízení státu. Usnesením okresní soud přiznal právnímu zástupci žalované odměnu ve výši 26 500 Kč. Hodnotu jednoho úkonu určil ve výši 5 000 Kč. K odvolání stěžovatelů proti uvedenému rozsudku okresního soudu (v celém rozsahu mimo jeho výrok I.) Krajský soud v Praze výrokem I. svého rozsudku částečně změnil výrok II. rozsudku okresního soudu tak, že žalobě vyhověl co do 7 260 Kč, ve zbylé části jeho napadenou část potvrdil. Výrokem II. uložil stěžovatelům zaplatit společně a nerozdílně celkem 180 174 Kč, a to zaprvé 125 854 Kč k rukám žalovaných a zadruhé 54 320 Kč na účet okresního soudu za náklady zastoupení ustanoveného právního zástupce žalované. Výrokem III. krajský soud rozhodl o nákladech řízení státu. Výrokem IV. krajský soud uložil stěžovatelům zaplatit na nákladech odvolacího řízení společně a nerozdílně zaprvé 66 671 Kč k rukám právního zástupce žalovaného a zadruhé 118 564 Kč na účet okresního soudu za náklady zastoupení ustanoveného zástupce žalované. Výši jednoho úkonu pro účely určení výše náhrady nákladů právního zastoupení žalované určil krajský soud jako 19 100 Kč pro řízení před okresním soudem, resp. 17 460 Kč pro odvolací řízení. Stěžovatelé napadli dovoláním výrok I. rozsudku krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnutí okresního soudu potvrzeno, a dále jeho výroky II. a IV. o nákladech řízení. Stěžovatelé namítali, že při rozhodování ve věci samé se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení dvou otázek hmotného práva. Co do dovoláním napadených výroků o nákladech řízení stěžovatelé namítali, že krajský soud nepřihlédl k § 12a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif„), a hodnotu jednoho úkonu nesnížil na 5 000 Kč. Formulovali přitom otázku, která dosud nebyla podle nich v praxi Nejvyššího soudu řešena: „Přihlíží se při rozhodování o náhradě nákladů řízení … spočívajících v nákladech právního zastoupení účastníka zastupovaného právním zástupcem ustanoveným soudem z řad advokátů, kterou je povinen účastník, kterému byla tato povinnost uložena, zaplatit státu na účet soudu … při výpočtu odměny za úkony provedené ustanoveným právním zástupcem … ke snížení odměny … podle § 12a [advokátního tarifu], a zejména k omezení výše odměny částkou 5 000 Kč?“ Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl. Přitom rozhodoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). K části dovolání mířící proti výroku krajského soudu ve věci samé Nejvyšší soud zaprvé uvedl, že stěžovatelé „procesně neregulérním způsobem“ uplatňují dovolací důvod, neboť jejich námitky ve skutečnosti zpochybňují zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud je jím přitom vázán a není oprávněn jej v řízení o dovolání přehodnocovat. Zadruhé, Nejvyšší soud uvedl, že jeho rozhodnutí, na které odkazují stěžovatelé jako na to, od kterého se měl krajský soud odchýlit, se skutkově od posuzované věci odlišuje. Proto dovolání v této části není přípustné. Dále Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že formulují-li stěžovatelé dovolací námitky jako nesouhlas s tím, že krajský soud „nepřihlédl“ k určitému ustanovení právního předpisu, taková formulace neodpovídá požadavkům § 237 o. s. ř. a že „ve vztahu k jiným otázkám“ stěžovatelé nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání. V mezidobí okresní soud přiznal ustanovenému právnímu zástupci 37 874,74 Kč jako odměnu za zastupování žalované. Okresní soud určil hodnotu jednoho úkonu s přihlédnutím k § 12a odst. 2 advokátního tarifu shodně s návrhem právního zástupce žalované ve výši 5 000 Kč. K odvolání právního zástupce žalované změnil krajský soud posledně uvedené usnesení okresního soudu tak, že se právnímu zástupci žalované přiznává 43 474,74 Kč. Krajský soud potvrdil výši odměny za jeden úkon právní služby, avšak zvýšil počet úkonů, na jejichž náhradu má právní zástupce žalované nárok.
Stěžovatelé zaprvé nesouhlasí s tím, jak se Nejvyšší soud v napadeném usnesení vypořádal s jejich dovoláním v části směřující proti výrokům II. a IV. v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu o nákladech řízení. Podle stěžovatelů Nejvyšší soud „hrubě zkreslil“ obsah jejich dovolání, neboť námitky ve skutečnosti neformulují toliko jako že krajský soud „nepřihlédl“ k § 12a advokátního tarifu. V dovolání výslovně formulují otázku procesního práva, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Zadruhé, stěžovatelé namítají, že krajský soud ve výrocích II. a IV, kterými rozhodl o nákladech řízení, přiznal žalované (na účet okresního soudu) za náklady jejího ustanoveného právního zástupce násobně vyšší částku, než byla skutečně vynaložena. Krajský soud měl podle nich přihlédnout k § 12a advokátního tarifu a odměnu snížit.
28. Ústavní soud nadto Nejvyššímu soudu poskytl prostor, aby svoji argumentaci k odmítnutí dovolání stěžovatelů v napadené části osvětlil, neboť respektuje, že posouzení přípustnosti dovolání přísluší výhradně Nejvyššímu soudu (§ 239 o. s. ř). Ústavní soud ve výzvě k vyjádření k ústavní stížnosti výslovně vyzval Nejvyšší soud k tomu, aby se zaměřil na svoji argumentaci k odmítnutí dovolání proti „nákladovým“ výrokům, obsahuje-li dovolání stěžovatelů výslovně formulovanou právní otázku, jež podle nich nebyla dosud v praxi Nejvyššího soudu řešena. Nejvyšší soud však ani této možnosti nevyužil a k ústavní stížnosti se odmítl vyjádřit.
29. Obsah dovolání stěžovatelů v dotčené části proto podle Ústavního soudu byl formulován dostatečně pro to, aby mu Nejvyšší soud věnoval náležitou pozornost. Nejvyšší soud proto měl posoudit dovolání stěžovatelů v části týkající se výroků II. a IV. v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu jako bezvadné a měl dále zhodnotit, zda je přípustné, případně jej dále meritorně zhodnotit (srov. obdobně bod 40 nálezu ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2352/19).
30. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nedůvodně odmítl dovolání stěžovatelů pro vadu spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., odepřel jim právo na soudní ochranu a přístup k soudu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku neposkytl ochranu jejich právu na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny (sub 36).
33. Je třeba zdůraznit, že Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí vydaném v soudním řízení v zásadě nehodnotí správnost či nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení (viz usnesení ze dne 10. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 695/05 či ze dne 18. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 2058/18). Přesto v minulosti opakovaně shledal porušení ústavně zaručených práv jednotlivce, nerespektoval-li obecný soud kogentní ustanovení podzákonného předpisu upravující výši náhrady nákladů soudního řízení, nepřipouštělo-li toto ustanovení jiný výklad [srov. např. bod 19 nálezu ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 2864/12 (N 157/70 SbNU 453) či body 25 a 26 nálezu ze dne 9. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 1081/17 (N 184/87 SbNU 41)].
34. Jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisu, žalovaná byla v řízeních předcházejících vydání napadených rozhodnutí zastoupena ustanoveným právním zástupcem. Podle § 12a advokátního tarifu se sazba mimosmluvní odměny za úkony ustanoveného právního zástupce v občanském soudním řízení snižuje o 20 % a současně sazba za jeden úkon činí nejvýše 5000 Kč. Stěžovatelům proto lze přisvědčit, že právnímu zástupci žalované v řízení předcházejících vydání napadených rozhodnutí náležela podle § 12a advokátního tarifu mimosmluvní odměna se sazbou 5 000 Kč za jeden úkon. To reflektoval okresní soud při stanovení odměny právního zástupce žalované po vydání rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ze dne 8. 10. 2015 č. j. 15 C 74/2012-344). Sám právní zástupce žalované uplatnil u okresního soudu odměnu odpovídající výši sazby za jeden úkon ve výši 5000 Kč (viz č. l. 519 vyžádaného spisu). Výši sazby určené podle § 12a advokátního tarifu potvrdil rovněž krajský soud (srov. usnesení ze dne 29. 9. 2017 č. j. 25 Co 348/2017-559), byť několik měsíců předtím při vydání napadeného rozsudku uvedené ustanovení v obdobné situaci neaplikoval.
35. Z uvedeného se podává, že krajský soud při rozhodování o náhradě nákladů právního zástupce žalované nerespektoval kogentní ustanovení právního předpisu, jež nepřipouští jiný výklad. Tím krajský soud zatížil napadený rozsudek prvkem libovůle, v jehož důsledku došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů na soudní ochranu [srov. dále např. nález ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 92/08 (N 36/52 SbNU 367) či ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)].
36. Dále je třeba zdůraznit, že právní zástupce žalované obdržel od okresního soudu odměnu v celkové výši 69 974,74 Kč. Stěžovatelé však v důsledku vydání napadeného rozsudku krajského soudu byli povinni zaplatit na účet okresního soudu celkem 172 884 Kč jako náhradu nákladů právního zástupce žalované. Došlo proto rovněž k neústavnímu zásahu do majetkové sféry stěžovatelů, neboť se stát na jejich úkor obohatil o peněžitou částku 102909,26 Kč (rozdíl uvedených částek). Došlo proto rovněž k neústavnímu zásahu do práva stěžovatelů na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
37 .Stěžovatelé napadli ústavní stížností výroky II. a IV. v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu jako celek. Jejich argumentace však směřuje toliko proti rozhodnutí o nákladech řízení právního zástupce žalované. Ústavní stížnost směřující proti výrokům II. a IV. napadeného rozsudku krajského soudu v částech, jež se netýkají nákladů řízení právního zástupce žalované, je proto zjevně neopodstatněná.
Text 9 stránkového kasačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 16.02. 2021 spisové značky IV. ÚS 2378/20 vyhlášený dne 23.02. 2021 v 10:00 hodin je k dispozici z níže uvedeného linku: